Tisíce věder

plnil jsem krví, krví těch Stálých,

v dlouhých to řadách, v nichž Stálí stáli,

na smrt svou čekali - oči v sloup.

Nožem či dlátem, mečem či pilou,

končil jsem životy i sekerou,

zváštní to duch co u toho stál,

smál jsem se, a dál, a sám.

Praskání kostí, párání těl,

té krásy krve, bolesti změr,

potu a moči, smíšených v jedno,

v jedno to dílo, dílo osamocené nechutnosti.

Jako prasata by kvičeli, kdyby věděli,

že smrtí těla končí jejich životy,

životy toho hnusu - hnusu, zášti a odporu.

Bylo to vzrušením, též řečí těla,

které tam křičelo „Běda jim, těm živým,

běda jim, běda!“

Museli všichni zemřít - a zemřeli.

Jsem člověkem jediným, na této planetě, nad hroby všech.

Však jako bych slyšel já, větu všech vět:

„Dobře jsi udělal, správný to čin,

těla se rozloží, růže vyrostou z nich!”