Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seKaždý máme svůj příděl štěstí
02. 11. 2010
0
2
490
Autor
DaniiMann
Povídka o lidech a jejich rozhodnutích
Michel běžela setmělou ulicí a co chvíli se ohlížela, zda ji někdo nesleduje. Za jejich městečkem právě založila tábor americká armáda a nocí se šíří zvuky pohybujícího se vojska.
V malém baru v ulici, která zase nejspíš ponese název Francouzské revoluce bylo živo. Muži z městečka zde slavili, že se dožili konce německé okupace a domlouvali, jak donesou Američanům nějaké pohoštění na přivítanou.
Rychle procupitala kolem stále ještě zatemněné výlohy a slyšela hlasy mužů, z kterých měla strach. Ještě před několika hodinami tomu tak nebylo, ale teď měla strach z jejich pomsty.
Zatočila doprava do Růžové ulice až zaklepala na dveře patrového domu se zavřenými okenicemi. Otevřela služebná Nora a ihned Michel vpustila dovnitř.
Ta svižným krokem zdolala schodiště a vpadla do přijímacího pokoje, kde seděl Marcel a kouřil doutník.
„Co budeme dělat Marceli? Nemáme moc času,“ začala bez pozdravu.
„Předně se uklidníme,“ navrhl a nehnul ani brvou.
„Jak se mám uklidnit? Jak? Čas nám ubíhá!“
„Jakej čas? Čas k čemu?“ vyštěkl a vypustil dým z pusy a nosu.
„Musíme pryč! Pryč odsud,“ kňučela a nervózně rovnala ubrus na stole.
„A KAM proboha?“ vykřikl Marcel nekontrolovaně a překvapivě nahlas až se toho sám poděsil.
„Pryč!“ opakovala stále dokola Michel.
„Tak mě poslouchej ty náno pitomá,“ zvedl se z křesla a přistoupil k ní. „Není kam vypadnout! Tak si sedni na prdel a čekej co bude. … A aspoň se pokus, zachovat si nějakou důstojnost.“ Otevřel karafu s koňakem a nalil do sklenky, kterou jí podal. „Na a přestaň vyšilovat. Můžeš zatím zůstat tady u mě a uvidíme. Kdyby přišli, zkusím je podplatit. To funguje ve všech režimech,“ usmál se temně Marcel a nalil si také trochu koňaku.
Po silnici před domem projelo několik vojenských vozidel a s Michel to trhlo, zvedla a oknem ustrašeně sledovala dění venku. Bylo vidět, že se jí třesou ruce a hladina alkoholu ve skleničce se vlnila a temně leskla v šeru pokoje.
„Sedni si už konečně,“ zabručel Marcel a vypil naráz již několikátou dávku koňaku. „Sedni si a smiř se s tim!“
„S čím? S čím se mám smířit?“ došla ztrhaně k němu a klesla na pohovku.
„Je konec. Prohráli jsme! Vsadili jsme na špatný koně, holka.“
„Já ale na nikoho nesázela,“ špitla a začala plakat. „Já Paula milovala … opravdicky milovala.“
Marcel se cinicky rozchechtal a rozepnul si horní knoflík u košile, aby si ulevil a zabořil se níže do křesla. „Milovala? Vážně?“ nemohl se toho nabažit a přestat se smát.
„Jsi hnusák! Hnusák hnusnej!“
„To možná jsem, ale stejně si za mnou přišla žádat o pomoc,“ zašklebil se a přimhouřil oči.
„Přišla jsem za tebou jenom proto,“ vzlykala a srkala pití, „protože jsme na tom stejně a oba jsme znali Paula.“
„My na tom ale stejně nejsme … jak vidím. Tys jenom šukala s německym oficírem, ale já s nima obchodoval holka a to mi lidi neodpusťej,“ kroutil hlavou.
Ozvalo se zaklepání na dveře.
„Dál,“ zavolal Marcel a vstoupila služebná Nora.
Byla to žena okolo padesátky, štíhlé postavy, bledé tváře a vyznačovala se naprostou loajalitou ke svému zaměstnavateli. Zažila v tomto bytě během války mnohé – večírky Francouzů a Němců, orgie místních šlapek s německými důstojníky i formální obchodní akce, jednání a bankety. Tato žena vždy mlčela a trpělivě vykonávala, co bylo třeba a nyní tu stála se zavazadlem v ruce.
„Pane,“ řekla jistým a zvonivým hlasem. „Odcházím, protože mám strach,“ podívala se Marcelovi přímo do očí.
„Hm, … díky … můžete jít,“ poznamenal tichým hlasem a mávnul rukou směrem ke dveřím. „Já to chápu Noro,“ ujistil ji na odchod.
Beze slova se otočila a zmizela v chodbě.
„Vidíš to Marceli … musíme taky jít,“ naléhala znovu Michel.
„Nech toho! Není kam jít. To chceš utíkat za tim svým Paulem? Doběhnout na frontu, požádat je tam, aby nás nechali přeběhnout k Němcům a pak mu padnout do náručí?“
„Proč ti pořád nevěřím, že nemáš vymyšlenou nějakou únikovou cestu?“ podezřívavě se podívala Marcelovi do očí.
„Já to zkoušel, ale bylo už pozdě a ani tvůj Paul se neměl k tomu, aby mi pomohl.“
„Takhle o něm nemluv!“ vyštěkla vztekle, „tak asi nemohl. Kdyby mohl, určitě by něco udělal. O tom jsem přesvědčená.“
„To určitě!“ vyprsknul Marcel a málem se polil koňakem. „Když jsem s nim o tom mluvil, tak o tobě nepadlo jediný slovo holka.“
„Lžeš! Jsi hnusnej lhář,“ odvrátila pohled, ale natáhla ruku, aby jí nalil.
„Koukej, já o nich neměl nikdy nějaký zvláštní mínění, ale bylo výhodný s nima obchodovat, tak jsem to dělal. Zdálo se mi, že to nejspíš uhrajou na vítězství … ale posrali to,“ podrbal se zuřivě oběma rukama ve vlasech. „Posrali to a stáhli nás všechny s sebou.“
Michel seděla opřená lokty o kolena a zírala do koberce před sebou. „Já ho ale milovala opravdicky,“ opakovala si stále dokola polohlasem pro sebe.
„Jo holka … vosrali nás všechny.“
Takto spolu pili ještě pár hodin a pak oba usnuli tam, kde se právě nacházeli.
Po třech hodinách opileckého těžkého spánku byli probuzeni ranami do dveří. Než se stačili vzpamatovat, dveře pod několika údery povolily a se skřípěním se vylomili v pantech.
Z chodby do místnosti vběhlo pět mužů a jedna žena. Muži byli Francouzi ozbrojení anglickými zbraněmi a žena byla Fran, bývalá kamarádka Michel.
„Takže tady si,“ kráčela Fran ke zmatené Michel. „Už jsme tě hledali včera v noci u tebe doma. Myslela jsem, že si utekla s tim tvym náckem, ... ty couro!“
„O čem to mluvíš Fran?“
Dva muži uchopili stále ještě opilého Marcela a postavili se s ním ke dveřím. Jeden z nich mu mířil samopalem pod lopatky a další se mu zblízka šklebil do obličeje a prstem pod krkem mu naznačoval, co jej nejspíš čeká.
„Taky zvedni prdel německá kurvo,“ rozkázala Fran a vytasila pistoli, kterou namířila zepředu Michel do tváře.
Michel to již nezvládla a pozvracela se přímo před Fran.
„Ty špíno zadělaná!“ napřáhla ruku se zbraní a udeřila Michel do hlavy.
Ta upadla rovnou do zvratků, ale okamžitě se začala s odporem zvedat.
„Tak dělej, dělej!“ popoháněla ji Fran a přitom varovně kývala pistolí.
Muži v povzdálí ji obdivovali a povzbuzovali a tak Michel, než vyšla z místnosti, dostala ještě dvě rány, pod nimiž málem znovu klesla k zemi.
Vyvláčeli je oba ven před dům, kde už byl shromážděn slušný dav. Uprostřed něj už se nacházela skupinka několika zbídačených osob, které byli opakovaně napadány a týrány okolostojícími. K těmto lidem byli přiřazeni a hnáni směrem k náměstí Sv. Floriána.
Z oken vyhlíželi slovutní občané města a plivali na odsouzence a dav kolem kopal, bil pěstmi i klacky, poštvával psy a podkopával nohy.
„Proč? Fran řekni mi proč!“ ječela s bolestí a zkrvavenou a nateklou pusou Michel.
„Drž hubu ty kolaborantská kryso!“ odpověděla jí Fran.
Na náměstí prošli kolem sochy Sv. Floriána s barokním šklebem ve tváři a muže oddělili a odvedli je stranou. Michel se s obavami rozhlížela po řičícím davu kolem a měla strach, že teď přijde smrt.
Náhle z davu vyvedli ještě jednu ženu s novorozencem v náručí. Dítě plakalo, ale žena se zdála smířená.
„Kurvy! Styďte se! Už nejste Francouzky!“ překřikoval se dav.
Nějaký sedlák podal Fran nůžky na stříhání ovcí. „Na! Voškubejte je, ať je všichni dobře poznaj!“ zařehtal se a bavil se pohledem na to, jak z nich Fran strhává svršky.
Michel stála spolu s ostatními ženami a čekali, až bude ostříhána žena s miminem.
„Proč se mstíte tomu dítěti?“ zeptala se náhle jedna z odhalených žen.
Fran se vztekle otočila. „Protože je to německej parchant! Už to chápeš?“
Žena s miminem byla poté vyhnána ven z města a následovali další.
Michel seděla na nějaké krabici ve spodním prádle a pozorovala svoje kadeře, jak padají na její odhalená a rozbitá kolena.
Fran se k ní sklonila. „Víš, že jsem teď ráda, žes toho Němčoura tenkrát klofla ty,“ mrkla na ni jedním okem a zlomyslně se rozesmála.
„Tys mi ho záviděla, viď?“ zeptala se Michel.
„Pche! Na to zapomeň. Co bylo, to bylo a teď jsem na koni já! Smůla,“ uchechtla se a ukázala jí znovu svou pistol. „A teď odtud vypadni kurvo! To je hlas Francouzského Lidu.“
Michel se otočila a prosmýkla se v prádle davem, kde na ni přítomí mocně plivali a spěchala pryč ulicí, kterou důvěrně znala. Tudy se procházeli ruku v ruce s Paulem, tady jí kupoval kávu a zákusek a támhle za rohem je ten byteček, co měl pronajatý a kde spolu byli poprvé.
Když tudy chodívala s Paulem, ostatní je pozorovali s úctou i bázní. Tehdy byla šťastná. Zapomněla na Fran, která možná chtěla být také šťastná jako ona.
Zazněla salva a s ní to trhlo. Křečovitě se otočila a spatřila dole na náměstí skupinu ležících těl na dlažebních kostkách. Marcel už zaplatil.
A Fran? Ta je šťastná teď. Každý máme svůj příděl štěstí, pomyslela se Michel, otřela si zaschlou krev ze rtů a vykročila ven z města.