Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seBrána nebo...?
Autor
Martulle
Nejsem si úplně jistá...
Padla tma, vyšel měsíc, z dálky se ozvalo zavytí vlků…
Jediný další život poblíž, byla skupina odvážlivců na nedaleké zřícenině hradu. Dohnala je sem touha po dobrodružství a hlavně touha po objeví záhady…
Záhady, jenž způsobila zmizení tuctu lidí z míle vzdálené vesnice…
Tiché kroky, šepot a mihotavé stíny, to vše by jste viděli a slyšeli, kdyby jste šli okolo…
Ale bylo tam i něco jiného, něco co jen tak každý nevidí a neslyší…
„Roituvanyë tye tenn' qualmë ar ento…“
Šepot linoucí ze z pozůstalého oblouku, jediné dosud stojící gotický oblouk, který na hradu zbyl, už však oprýskaný stářím a porostlý mechem..
To on za to mohl…
„Roituvanyë tye tenn' qualmë ar ento…“
Tyto slova lákala všechny, kteří jej slyšeli, právě k oblouku…
A už i naše skupina ho slyšela, táhlo je to k oblouku, lákalo je to, jako vůně čerstvě upečeného chleba…
Zbaveni smyslů šli potichu dál a dál…
Dávno zapomněli, proč přišli. Ten hlas, ty slova to jediné je teď zajímalo…
Už jen pár kroků, pár kroků a…
Oblouk, nyní lépe řečeno brána, dobře věděla kdo se blíží, byla hladová, tak hladová…
Potřebovala sílu, sílu na to aby mohla vytvořit své lidské já. Znovu žít jako člověk a ne jako kus kamene…
„Roituvanyë tye tenn' qualmë ar ento…“
Jen tyto slova si zapamatovala, byl to hnací pohon k pomstě…
Jeden po druhém, jako při pomoření do vody, vstupovali lidé do brány…
Ale nevyšli druhou stranou, jejich tělo od kůže, přes maso až po kosti, to vše vstřebala brána…
Jen stařena sbírající bylinky si všimla zářivě červeného světla, které na chvíli osvítilo celý les. Potom už bylo jen ticho…
Do něhož se začal ozýval tlukot nového,čerstvého srdce…
Srdce, které bylo stvořeno jen pro pomstu…
Žádné city, žádná bolest, jen pomsta…
„Fírë cotumon!“