"Pohádka o spaní"

 P o h á d k a  o  s p a n í.

Kdysi a kdesi byla pod lesem v podhůří vysokých hor vesnice. Docela malá a obyčejná, ale lidé v ní žili spokojeně a rádi. Přes les k horám vedla ze vsi úzká pěšina. Klikatila se a stoupala, obcházela s úctou staleté lesní velikány, vyhýbala se křovinám a trní a přeskakovala balvany porostlé mechem. Cesta končila na hranici lesa tam, kde těsně pod strmými štíty žil ve své chaloupce velmi starý muž.

Nikdo nevěděl jak je vlastně starý, protože i nejstarší z vesnice si ho pamatovali jako starce. Cesta k němu nebyla jednoduchá a i nejhbitějším vesničanům trvala déle než dvě hodiny. Přesto k němu každý den z vesnice chodili lidé, aby jim poradil a pomohl. Věděl snad úplně všechno a každému uměl poradit. Celé dopoledne chodil po lese, rozmlouval se stromy, obdivoval květiny, zpíval s ptáčky, pohladil srnu i zajíce a stále, stále se usmíval. V poledne, kdy k němu vždy přišel někdo z vesnice, společně pojedli a rozmlouvali.

Po jídle chodil stařec ke skalám. Sedl si do skalního výklenku, opřel se zády a zavřel oči. Odpočíval tak několik hodin a nikdo se ho neodvážil rušit. Říkalo se potají, že si tak povídá se skalami.

Dědovi často nosil jídlo mladý dospívající jinoch. Byl bystrý, všechno ho zajímalo a jeho otázky často i rozesmály všechny kolem. Jednoho dne se stalo, že přišel ke starci sám. Chvilku si povídali, když chlapec najednou vyhrkl :

 "Prosím starče, nauč mě povídat si se skalami".

Stařec se usmál, pokýval hlavou a zeptal se hocha :

 "A umíš spát ?"

 "Umím", zaraženě odpověděl hoch, "to přeci umí každý."

 "A jak tedy spíš", ptá se děd "co dělá tvá mysl ve spánku ?"

 "No asi spí".

"Vidíš chlapče, a to právě není pravda. Žádná mysl ve spánku nespí. Neustále pracuje a třídí informace. I když jí nedáš nějaký úkol zdají se ti sny. Ve spánku můžeš udělat jakoukoliv duševní práci, pokud to mysli před usnutím nařídíš. Můžeš ji udělat dokonce lépe než v bdělosti, protože mysl není tolik rušena - máš přeci zavřené oči."

 "A jak spaní souvisí s povídáním si se skalami ?"

 "Víš, hochu, skály jsou nejstarší na této planetě. Od nich se učím i od stromů, rostlin a zvířat. Skály vědí všechno, jen žijí mnohem, mnohem pomaleji než my. Proto i jejich řeč je pomalá, velmi pomalá. Abych s nimi mohl mluvit, musím usnout, usnout hlubokým spánkem. A ve spánku, téměř na hranici nevědomí, slyším jejich řeč a mluvím s nimi."

 "Ještě si myslíš, že umíš spát ?"

 "Já nevím", odpověděl hoch.

 "Nauč se spát, udělej si ze svého spánku neúnavného pomocníka a nauč se se svou myslí zacházet stejně jako s rukou nebo jazykem. Pak tě naučím mluvit se skalami. Od nich se dozvíš všechno, úplně všechno, co budeš potřebovat vědět".