Ztracená paměť - Východ z lesa (3)

Východ z lesa

            Jednou, když už ji bylo 13let, tak se konečně odhodlala a vyšla z lesa.. Pořád dokola si opakovala: „Kdo k sakru jsem? No, ale ať se stane, co se stane, nemohu zůstat navždy v lese“ A proto se rozhodla jít ven. Doteď se s nikým ani ničím nepotkala, vlastně jo, se zvířaty, ale pořád cítila, strach z lidí, i když to nechápala.. Nikdy žádného nepotkala, nevěděla, jací lidé jsou.. Ovšem, ona se nebála. Když po pěti hodinové chůzi dorazila na pokraj lesa, divila se, viděla tam, no jak to jen říci za ni.. Viděla tam něco hodně velkého,  některé z kamenů, některé ze dřeva, nahoře to mělo slámu danou do obráceného V, a byly v tom nějaké díry.. A pak něco, co vypadalo jako dřevem zaházená díra, se pohnulo, a vyšel z toho člověk. Dívka si řekla: „Co to je? To bude asi nějaké divné obydlí.“ Člověk si ji nevšiml, něco si venku vzal, a zase vešel zpět otevírací dřevěnou dírou..

Viděla tam poblíž jezero, a protože měla žízeň po té cestě, tak si řekla, že se trochu napije, a jelikož nikde potůček, a ani žádnou jinou vodu neviděla, vybrala si jezírko u toho divného obydlí. Pořád se jí moc nelíbilo, že by se měla přiblížit, ale žízeň vyhrála. Opatrně přistoupila blíže, posadila se tak, aby se mohla napít, ale najednou uslyšela: „Co tady děláš!? Jdi odsud, a hned!“ On si hned všiml, že podle oblečení není zdejší, a že měla luk s šípy a jednoroční meč. Dívka, pořád ještě vystrašená se zvedla s pohledem na něj. Pak se otočila , radši běžela jinam, a pomyslila si: „I když to nevypadá, že bych se tu s někým seznámila po dobrým, zpět do lesa nepůjdu, i kdybych tu měla zemřít.“ Ten člověk ovšem vše šel okamžitě nahlásit. Vylíčil jim vše dopodrobna, i oblečení,  že ten kluk měl kápi, tak že mu nebylo moc vidět do obličeje, že mu mohlo být kolem 16let, a vše možné. Oni ji samo s sebou začali hledat.

            Když odběhla, uviděla, že je na louce, kde jsou keře, a je tam pár stromů. Běžela dál. Pak narazila na vysoký strom, uviděla na něm mládě letiona (Podobný gepardovi, jen úplně oranžový, s bílými flíčky. Lidé je již skoro vyhubili). Byl ještě malý, a na strom ho muselo něco zahnat. Byl z něho cítit strach. Bál se. Jelikož dívka vyrůstala v lese, a měla dobrý vztah se zvířaty, chtěla mu pomoci. Po chvíli ucítila nebezpečí, proto co nejrychleji vylezla na strom, a chytla letiona. Co nejrychleji se dostala dolů, aby s ním stihla utéct. Jenže pak, když slezla (Pokud se tomu dá říct slezení a ne seskočení), objevili se tu lidé, s kušemi. Ten co byl hlavní vystoupil z kroužku obklíčení, a stoupl si před ni: „Tak hele, chlapče“ řekl dívce v kápi, vypadající jak chlapec. Měla přikryté vlasy a obličej tak, aby jen viděla.. „Pusť to zvíře dolů, je naše, a ten kožich se použije na můj nový koberec!“ Nechápala slovo koberec, ale věděla, že to bude zase nějaká ta vymoženost lidí. Každopádně nehodlala nechat letiona zemřít, a ani nehodlala promluvit s tím jejich hlavním, divným člověkem. Myslela si o něm svoje. On ovšem povídal dál: „Tak hele chlapče, řekl jsem ti ,abys tu blbou kočku pustil na zem, copak nerozumíš? A jestli ne, tak to můžeme vyřešit i jinak.“ Usmál se a pak si všiml.. „Hele, nejsi ty náhodou ten, co byl u pana Liorita? Jo! Popis sedí.. To budeš ty, no, ovšem pokud nepustíš tu kočku, jsi mrtvej tak i tak, protože na tebe míří 3 kušišníci.“ Jako on si snad myslí, že já ho poslechnu!? Ovšem on znova přeruší mé myšlenky: „Dobře, jak chceš, a nemáš ani kapku vychování něco říct.. Copak chceš zemřít kvůli jedný blbý kočce??“ Aha, možná nemám vychování, ale nevraždím alespoň zvířata, která se neumí bránit. A mluvit s ním nebudu, radši ať si trhne nohou… „Dobře, jak chceš ty nevychovanče“ Dá povel, a oni vystřelí. Já se vyhnu, ale říkám si, že kdybych neměla toho letiona, už bych je dávno sestřelila, nebo se alespoň o to pokusila. „Dobře se vyhýbáš nevychovanče..“ Řekne opět s jeho hloupým úsměvem. Ještě jsem nikoho nezabila, tak to není asi dobré bojovat nevycvičená, ale přesto požádám přes letionskou řečí mládě, jestli by se mohlo vyšplhat na moje ramena. Učiní tak, já vytáhnu meč, a toho co byl u mne nejblíže probodnu. Musím se vyhýbat šípům. Dojdu s vyhýbáním k dalšímu, a probodnu ho. Ovšem mezitím o mne škrtne jeden šíp.. Ale jen škrtne, a tak mohu jít k dalšímu, ten ovšem připraven, pustí kuši, vytáhne meč, a bojuje se mnou, bojuji poprvé, moc mi to nejde, ale stejně se snažím ho nějak porazit. Když se mi povede, ten poslední a hlavní již je v dálce a utíká. S nezájmem se podívám na ruku, co mi o ni škrábl šíp, mávnu si nad tím druhou rukou, a jdu dál. Ovšem ten hlavní a uprchlý člověk běžel, též si postěžoval, a vysvětlil, že to nešlo, že byl moc silnej a že ho musí najít, aby ještě nezranil někoho ve městě.

            Pustím letiona, řeknu mu, aby si již dával pozor, on se o mne otře, jako poděkování, a jdu dál. Když se podívám vlevo, vidím skupinu těch divných, a některých ještě divnějších obydlí. Když se podívám vpravo, vidím jen les. „Hmm.. To abych přespala tady. Jsem již celkem unavená. Asi ano, bude to nejlepší, tam jít nemůžu, tam jít nechci, vzadu jsou mrtví a určitě to ten jeden rozkecal ostatním a přijdou tam, a dopředu se mi již nechce.. Lehnu si na trávu, a usínám.

            Je to tak tři hodiny, co spím, a slyším kroky, kroky a oddych. Otevřu oči, a vstanu. Rozhlídnu se kolem, a nikde nikdo, ale já je slyším. Ještě se ani nesetmělo, a už mne někdo budí. Ach jo.. Z ničeho nic se zjeví kolem mne bojovníci, ale tentokrát jich je ale víc.. A jeden na koni. Hned si pomyslím, že to asi bude jeden z těch velitelů. Okamžitě a přirozeně chytnu luk, a druhou rukou tři šípy. Předstoupí přede mne a začne: „Vzdej se, nemáš šanci, dvanáct kušišníků a já. Nemáš šanci se vyhnout šípům, protože to je nemožné. Vzdej se chlapče, a možná budeš živ. A prý nejsi moc upovídaný, co jsem slyšel, je to pravda?“ Mlčím, s ním nemluvím.. S lidmi mluvit nebudu, ale nechápu, proč z nich mám strach, že by tím, že si nepamatuji minulost? „Ano, je to pravda, nemluvíš, a pěkně ti svítí oči, což také nechápu.Vzdej se, polož ten luk, odhoď meč a šípy.“ Nehodlám se vzdát, prostě ne a ne. „Když to nejde po dobrém…“ Dá povel a oni vystřelí, ale ve stejnou dobu i já ty moje tři šípy. Trefím se, tři z třinácti jsou mrtví, tudíž jich je už jen deset. Pokusím se uhnout všem dvanácti šípům, ale jeden škrtne, druhý škrtne, dalším osmi se vyhnu, ale najednou na chvíli nemohu dýchat. Spadla jsem na zem, chvíli vyděšená nechápu. Pak si ale všimnu, že jednomu šípu jsem neuhnula. Mám ho v krku, nepříliš příjemné. Párkrát zakašlu, vykašlu krev.. Co nejrychleji vstanu. Ovšem v tu chvíli vystřelí znovu a já mám znovu práci. Vyhýbám se, pak dva chytnu do ruky, dám je do luku, a vystřelím, už těch lidí je jen osm. Pořád po mne střílí, velitele už mají mrtvého. Vytáhnu další šíp, vystřelím, a je jich sedm. Pak jeden z nich, ten co má být na řadě vytasí meč, a pokusí se semnou bojovat mečem. Vytasím meč i já a bojuji s ním, kušišníci po nás střílí, ale jeden z nich omylem zabije mého protivníka místo mne. Občas kašlu, rána v krku mi krvácí, ztrácím hodně krve, a začínám být velice slabá. Řeknu si, je jich už jen šest, to musím dát.. Další dva zabiji mečem, přičemž ti poslední čtyři jsou daleko, a já se vyhýbám jejich šípům.. Už mám bolestí a vykrvácením zmlžené oči. Vezmu si další dva šípy a střelím. Jeden mrtev. Akci zopakuji, a mrtev druhý. Ještě dva. Nemám už šípy, ani jeden šíp. A oni jsou dva. Chytnu meč a hodím ho, jednoho z nich probodnu. Ale, poslední je již moc daleko, a já nemám ani zbraň, a ani sílu. Mám tak zmlžený oči od bolesti a nedostatku krve, že vidím jen rozmazané barevné fleky. Omdlívám, nejde se udržet již déle. Poslední co ještě vidím, je, že tamten flek střelce na mne chce vystřelit. Pak vidím přicházet jinou osobu, zase jiný flek, vidím, jak se přibližuje ke střelci. A pak už vidím jen tmu, takže přesněji nic, a počítám se smrtí, počítám s tím, že se již neprobudím.