Noční návštěva

Noční návštěva

„Moji hadi se mohou nalokat tvé krve . . . a neucítíš to, protože ta trýzeň, ta není tvá – svoji trýzeň máš v sobě – ta tě neusmrtí, protože v ní žiješ.“

- E. T. A. Hoffmann

Hřála si na prsou hada. Prudce jedovatá zmije stočená v jejím náručí byla ještě napůl omámená a ležela bez hnutí jako nějaký nevkusný náhrdelník ze zelených šupin nebo spíš nedbale smotaná sametová šňůra vyvlečená z tuhé šněrovačky, která ostatně už dlouho ležela pohozená po zemi společně se spěšně svlečenými šaty a párem slušivých střevíčků na jehlách, které nutily její nohy šlapat jen po špičkách. Jejich majitelka také téměř bezvládně spočívala na lůžku a její husté, temně rudé vlasy rozhozené po polštářích ve večerním šeru vyhlížely jako kaluž krve vpíjející se do čerstvě spadlého sněhu. Lehký letní vánek ji hladil po tvářích a snadno pronikl i pod její naprosto nedostatečnou noční košili na hebkou kůži pod ní.

 Zmije, osvěžená tím nenadálým závanem čerstvého vzduchu zvedla hlavu ale opět nasála jen těžkou, pronikavou vůni parfému. Zašlehala svým rozeklaným jazykem a hbitě sklouzla ze své paní a jejího luxusního lože. Odplazila se kamsi do stínů svíjejících se v rozích rozlehlé komnaty a zbyl po ní jen přetrvávající pocit lehké tíhy na prsou, jako když vás celou noc dusí můra. Jako strašlivě sešklebený, ohavný obličej kolem kterého se místo vlasů vlní zlostí syčící hadi.

Noční můra . . .

Skoro si té tíhy nevšimla. Přestože ležela zcela tiše a klidně, téměř nedbale s jednou rukou svěšenou až na zem a mezi štíhlými sloupky nepronikalo ze zahradní terasy do její ložnice nic jiného než měkká zář měsíce, vlezlý vánek a frenetický cvrkot cvrčků či cikád hemžících se pod šťavnatými listy všech těch vznešených, krásných květin korunovaných obrovskými pestrobarevnými kalichy a přestože se ze všech sil snažila zcela vyprázdnit svou mysl, neubránila se tomu.

Nemohla spát. Přestože bylo jen krátce po půlnoci, ložnice voněla závany svěžího vzduchu a saténové povlečení na vypnuté matraci lůžka bylo hebké a jemné na dotek, věděla že za ní zase přijdou.

Přichází za soumraku . . .                                         

Přichází společně, prohnaně se vplíží neviděné a neslyšené do tvého příbytku a ranní šero milosrdně kryje jejich ústup. Ano, věděla že zase přijdou, aby ji mohly celou noc trýznit. Ty představy . . .

Bezpečí, které poskytuje pohodlná přepychová postel ji ale tentokrát nedokáže uspokojit. Ona už zase zažívá ten neklid . . . to ničemné nutkání . . .  tu svíravou, hanebnou touhu, která jí nedává spát . . .

Ta trýzeň . . . hořkosladká a přece zkažená jako přezrálé, krvavě rudé třešně srdcovky které skutečně poněkud připomínají hnijící lidské srdce vyrvané z krvácející hrudi, které se pomalu mění na červivý žok . . .

Ale přitom se jí brání, brání se sama samotinká ze všech sil protože za tím vším se skrývá strach. Strach . . . zlá předtucha něčeho naprosto nevyslovitelného, co vychytrale číhá venku uprostřed noci . . .

Nebo snad uvnitř? Skrývají se snad všechny ty zrůdy v nás samých??? Živíme je snad svými sny nebo dokonce samy nevědomky vyvoláváme z vroucích hlubin hemžícího, klokotajícího chaosu jako když mocný černokněžník vyvolává ze zakázaných grimoárů vázaných v lidské kůži své služebné démony, kteří se stejně nakonec obrátí proti němu???

Představte si je, jak olizují okno. Jak ten mléčně bílý, masitý jazyk slizce sjíždí po skle. Představte si ty hrozné obličeje tisknoucí se ke sklu vašeho zavřeného okna jako obří můry přitahované světlem. Představte si co by se stalo, kdyby se dostali dovnitř . . . Až je jednou uvidíte, představte si že je to jen sen . . .                     

Ach, ona ví . . . Ví, že je to jen sen ale přitom také ví, že se mu stejně sama neubrání  . . . To neslyšné volání, to vábení noci, to se nedá ignorovat . . . Před tím se neschová pod peřinu jako vyděšené dítě před svými strašidly. Ne, je zmučená vlastní obrazotvorností. Trýzněna představou hada, který nemá zhola nic společného s tou šupinatou zelenou zmijí ani s žádným dalším beznohým zvířetem, jehož duté zahnuté zuby jako šavle vstřikují spalující jed do drobného tělíčka kroutící se králičí kořisti. Trýzněna představou hada, který se ve slizkých smyčkách proplétá jejími sny . . .

Ostatně . . . kdo může říct, co přichází po setmění???

Noční čarodějka Lilith – černá sova, příšera z prašných pustin – byla stejně jako dravá démonická Lamia kdysi známá coby „matka ohavností“ a zplodila stovky, tisíce zrůd, démonů a upírů zoufale žíznících po rudé krvi. Někteří dokonce věří, že dávno před Evou byla Adamovou první ženou právě Lilith. Ale poté co ji odvrhl se provdala za ďábla Samaela a stala se paní pekel - neomezenou vládkyní všech starozákonních démonů.

A prokletá princezna Lamia prý stejně jako strašlivá Hekate se svou smečkou vzteklých psů  za těch nejtemnějších nocí vycházela z hádu na povrch, aby mohla děsit smrtelníky a sát se svými rozmlsanými dětičkami jejich sladkou krev. Kdo může říct, že je to jen legenda???

Kdo může říct, co se plazí po západu slunce skryté ve stínech nebo co se schovává pod postelí naší sladké spící panny, která už konečně odplouvá do zapomnění schoulená v konejšivé náruči spánku a nic nevidí ani neslyší??? Kdo může říct, že ten podezřelý šramot zpoza zavřených dveří skříně je jen výplodem zjitřené představivosti a že to strašlivé syčení je jen šustot svátečních šatů???

Říká se, že každý má ve skříni svého kostlivce . . .

Kdo může říct, že tma je jen prostá absence světla??? Tma - ten rozlézající se stín, který vyplňuje všechny prázdné jámy a který naše oči nevidí jinak než jako jednu jedinou barvu - hlubokou čerň. Ale černá není barva, skutečné barvy světlo odráží zatímco černá je pohlcuje. Přesně jako tma . . .

Může být něco temnější než tma???

Možná jenom tančící, vrhavé stíny zhmotněné do pokřivených postav . . .  Podivný, přihrbený patvar se pomalu posouvá k její posteli. Něco tiše chřestí po podlaze . . . Zní to jako šmátrání dlouhých, ostrých nehtů na ještě delších, kostnatých prstech . . .  

Můžou se zjevit všude, kde je tma. Ze dveří, z koutů, ze skříní, z šuplíků - dokonce i z pod peřin . . . Ze stínů se vysouvají ruce, bledé, mrtvolně bílé šlachovité spáry (dokonale bílé a bezkrevné jako všechno, co žije ve tmě a nikdy nespatřilo světlo světa) patřící nějakým –

Ne, neprobudila se.

Neotevřela oči.

Jen se neklidně převalovala sem a tam. Ale cosi na sobě cítila . . . Ne ruce. Ne, možná spíš prsty . . . Něžné prstíky, vlezlé navlhlé prstíčky jako od uchichtaných lesních lechtalek – tyhle ruské rusalky se vynořují ze dna ztemnělých tůní nebo horských jezer a chytají neopatrné plavce za nohy. Pevně a zároveň zákeřně, jejich útlé ručky studené a kluzké jako bělaví vodní hadi . . . Ale ty víly je přece nechtějí utopit!!! Ne vždycky – vlastně jen zcela výjimečně. A jejich jemné ruce nejsou tak tenké, tak . . . ohebné . . . a zároveň ostré . . .

A ty ruce škrábou, štípou a chňapou . . .  

A co chytí, to si s sebou stáhnou do hlubin, do stínu . . .

Kde se opět setkají se zbytkem těla, o kterém se tu ale již rozepisovat nebudu, jelikož je to jednak velmi nevhodné a jednak si ani nedovedu (a nechci) představit jaké tělo musí patřit k tak ohavné ruce . . .

Ne, nechci na to ani pomyslet!!!

Vyvolává to představy zkažených ostrých zubů, které se krutě zakusují do bělostných šíjí a zrádně rozeklaného, hadovitého jazyka v zaschlou krví zalepených obrovských ústech. Odporných odulých ústech, která chtivě sají krev neviňátek.

Představte si jaké to je, když vytryskne rudá krev . . . V té tmě je černá, černočerná jako vody řeky Styx, kam s každou kapkou odplouvá i její umírající oběť, zatímco cosi chrčivě chlemtá –

Ne!!! Ona jen spí, neumírá, nic se jí ještě nezakouslo do krku. Ale něco tam je. Ta věc co se jí tajně vplazila do lože místo milence a co se jí spokojeně svíjí  -

Ach ano, něco se tam hýbalo . . . pomalu posunovalo . . . a zahryzávalo do nohou zanechávaje za sebou okrouhlé ranky, vpichy po svých jehličkových zoubcích na zcela nestandardním místě – i poslepu to našlo pulsující tepnu plnou sladké, přesladké kořeněné královské krve . . .

Ta ostrá bodavá bolest, to už není sen.

Ne, ještě nikdy nekřičela ze spaní. Tedy až doteď. Právě teď se probudila a zoufale se zmítala stejnou měrou bolestí jako děsem – něco tam totiž bylo. Ano, něco tam bylo, skroucené a schované pod drahou duchnou jako pod zemí, kde se cosi plazí . . . Cosi, co nad sebou nadzvedává kyprou hlínu stejně jako ta obludná věc nadzvedává zakrvácený bílý satén.

Ach bože . . . a když ho ze sebe stáhla –

Jak krásně křičela. Škoda, že ji nikdo neslyšel – ne nikdo tam   nebyl a tak nemohl slyšet ten šílený řev odrážející se od vysokých stěn a od vykládaného kazetového stropu. A nikdo ani nemohl vidět (a to už taková škoda není) co ji tak vychytrale trápilo, co se jí to vlastně tak lačně zakusovalo do lýtek a stehen . . .

Ten hrozný had!!! Proradný, slizký, leskle rudý, ohavný, slizce svíjející se červ . . . nateklá přežraná pijavice . . . jen jeden jediný kus masa . . . hadice – ne, trubice na odsávání krve!!! Ta věc se ale (zřejmě vyděšená tím zoufalým řevem) stáhla, začala se plazit pozpátku . . . jak rychle se svíjela . . . skoro jako by se někam zase zasouvala . . .

Pozpátku se sunula na terasu. Až zmizela v –

Ne, tentokrát už nekřičela.

Nemohla. Jazyk jí sám zmrtvěl v ústech a zbytek krve jí div nesrazil na žmolky. Měsíc svítil jasně a i když to zachytila jen koutkem oka, jen na malou, maličkou chvíli, ten jediný pohled sám o sobě stačil k mdlobě. Zatmělo se jí před očima a bezvládně se svezla zpět na zkrvavenou postel.

Protože ta věc - ta hnusná vampýrská věc vůbec nebyl žádný had. Ani červ, ani pijavice, ani chobotnice, ani larva a ani cokoli jiného, co by svým tvarem mohlo připomínat některou ze zde zmíněných ohavností.

Byl to jeden jediný jazyk!!!

Hypertrofovaný, obratný a ohebný dutý jazyk jehož savá špička byla obroubená řadou ostrých zoubků které mu umožňovaly zahryzávat se do nic netušících spáčů. Dlouhý, předlouhý lepivý jazyk několikrát obtočený kolem štíhlého sloupku hbitě zajel zpět do otevřených bezedných úst obroubených ostrými, obroušenými zuby. Ne, všichni vampýři nejsou jen pobledlí rumunští aristokraté.

Jsou to příšerné bytosti . . . Někdy dokonce upír není nic víc než ohyzdná hlava, která za sebou vláčí vlastní vnitřnosti a dosud bušící srdce když létá vzduchem a vyhledává nová hrdla k rozervání. Nebo nějaká monstrózně znetvořená malformace, nějaký rouhavý kříženec černého hvězdnatého nebe a plamenného pekla, nenasytný noční démon z Hekatina průvodu s vlčí mordou a hypnotickýma hadíma očima.

Byla v bezvědomí a tak nemohla slyšet pleskání blanitých, kožnatých křídel když ten nestvůrný přízrak krátce před svítáním neviditelně odletěl, nasycený a navýsost spokojený sám se sebou.

A ona jen bezvládně ležela na lůžku, živá a přece mrtvá, v hluboké mdlobě která jí dokonce i ve snu připomínala samu smrt. A ještě stále krvácela, krvácela z těch kousanců na nohou. Ale netklo z nich tolik krve jako z -

Protentokrát se nasytila, ale co když . . .

Co když se ta věc zase vrátí??? Co když i pro vás jednou v noci přijde nějaká bezejmenná hrůza a uskuteční váš sladký sen??? Nebo tu nejhorší noční můru . . .