Panoptikum smrti

Před řekou stojíš,
rady si nevíš,
poslechni mne,
dej mi minci
  a převezu tě na druhý břeh.

Jak že se jmenuji?
Copak je to důležité?
Já se řece obětuji,
víc netřeba vědět.

Na druhé straně
svět spravedlnosti
širé pláně
plné radosti
naplnění
a završení.

Děti bez očí,
s proraženou lebkou,
jejich matky, otcové,
jejich vrahové.

Člověk s půlí tváře,
nebo bez rukou,
s dírou v hrudi,
krví potřísněnou.

S nehty vytrhanými
mrtvé oči hledí
v nich náznak mládí
kolem krku lano jako šperk.

Muž, co o penis přišel,
stejně jako žena znásilněná
a zardoušená,
pořád jen bez hlasivek křičel.

Chlapeček,
s hlavou zvrácenou vzad,
oči mu zamrzly
už necítí chlad.

Potrestaní,
i nepotrestaní,
s vinou nebo bez,
Styx je navždy jejich paní.

Spravedlivá,
ke všem vždy,
ať dítě či muž,
smrt nezná zrady,
   vždy přijde.