Když vešli do místnosti Petrova otce, ležel na posteli a spal, alespoň v tomto okamžiku zdál se naprosto klidným, snícím s úsměvem na tváři. Do místnosti našlapovali potichu a lehce, aby se otec nevzbudil. Otec však nedýchal a byl mrtev. Přikrývka, pod níž ulehl, se nevzdouvala a klesala, jen pokryla tělo jako rakev hlína. Vedle postele na nočním stolku ležela kniha, táž kniha, s níž usínal kdysi Petr. U ní stála nedopitá sklenice vody. Místnost jeho dětství zaplnilo ticho. Tam kde vládl smích, křik či slova, nebylo nyní nic. Přitom vnímal jak místnost je plná minulosti, od podlahy ke stropu plna slabik, vět, příběhů. Pohltilo ho zoufalství, cítil obrovský tlak ve spáncích, dusil se a přestával klidně dýchat. Tvář mu drásaly rýhy slz. Žena ho uchopila za ruku a on ji bezbranně následoval. Prudce rozhrnula záclonu a sklenici s vodou převrhla. Tekutina dopadla na tvář otce. Nereagoval a v klidu odpočíval. Žena zalomcovala klikou, než konečně povolila okna a Petr se vyklonil ven. Hlasitě dýchal a vzlykal. Žena z kapsy svého kabátce vytáhla kapesník a otřela tvář Petrova otce. Lehce mu nadzvedla hlavu a otočila polštář mokrou stranou dolů, přečísla prošedivělé vlasy. Neznala ho. Petr nikdy nemluvil o svém životě a rodině. Když naléhala, prosil ji, když naléhala více odbyl jí slovy. „Podstata mého života leží v tobě“ říkal, pak ji přitáhl k sobě a vášnivě líbal. Věděla to, cítila z jeho pohybů a slov štěstí. Zapomněla, aby on mohl časem zapomenout. Hluboce se mýlila. Osud je vařící sprcha na těle člověka. Hleděla na něho jako tenkrát, jen nenaléhala. Naléhal osud a Petr promluvil. Mluvil do krajiny jako ke zpovědníkovi, zády k ní, snad se snažil tu tíhu minulosti propustit větru, který část jeho slov odvanul pryč.
Z jeho slov a zároveň z místnosti jeho dětství se vyprazdňovala minulost, slovo po slově, věta po větě, příběh po příběhu. Ten tok bolesti nezastavilo nic. Sama pociťovala, jak tato tajemná místnost pod palbou bolesti dochází vykoupení. Byla válka a nacismem prorostlé Německo začalo prohrávat. Bránilo své ideje urputněji a odporněji, čím více směřovalo ke konci. Z kopců se nad chatrčí ozývala střelba, každým dnem blíž a blíž. Občas bylo v noci slyšet kroky ve tmě, šelestění pod okny a pak křik. Otec s matkou leželi nehnutě se zatajeným dechem. I srdce jim tlouklo tak, že nahánělo strach. Brzy ráno se otec vypravoval do města na kole za prací. Pracoval ve zdejším pivovaru. Vracel se za noci a při jídle se dělil o informace, co slyšel v hostinci. Často se stalo, že uprostřed příběhu usnul vyčerpáním. Jednoho večera otec nepřišel včas. Žena nervózně chodila po světnici a každou chvíli hleděla na hodiny zavěšené na stěně. Po delší době nevydržela a na kole vyjela ho hledat. Cestou k městu slyšela střelbu a křik. Když vjížděla poslední zatáčkou přes hustý les do města, nakládali Němci všechny muže na náklaďáky a odváželi pryč. Seskočila z kola a to s nárazem dopadlo na silnici. Jakýsi voják na ní pokřikoval, že ji zastřelí. Běžela pak k náklaďákům a volala otcovo jméno. Na korbách však viděla v té tmě jen německé uniformy, které skupinky zatčených uvnitř hlídaly a nikoho již dovnitř nepouštěly. S varovnou střelbou do vzduchu odjížděli náklaďáky jeden po druhém v konvoji za sebou. Starosta města stál nedaleko. Nyní za pomoci vojáků odolával náporu výkřiků. Byl Němec. Hans König. Tak se jmenoval. U místních nebyl oblíben. Rád ve společnosti esesáku mluvil o těch českých sviních, které náš vůdce nechal prozatím žít, aby pracovali otrocky pro věc říše. Čech byl pikolík, Němec jeho pán. Historii nezměníš, povídal a hlasitě se smál.
Nyní však stál a hleděl na bezradné tváře. Čím více ty tváře naléhaly, tím urputněji odpovídal a řval. Nastoupil s velitelem SS a uzavřel odjíždějící konvoj. Po celém konvoji zůstal jen smrad z výfuků a pláč žen. Místní četník za pomoci zbylých vojáků je donutil odebrat se domů a vyčkat do rána, kdy se vše vysvětlí. Maminka stejně jako ostatní uposlechla. U chalupy však čekalo auto a kolem statku se mihotala světla baterek. Němci systematicky čistili celé okolí a hledali partyzánské oddíly. Z auta vystoupil Karl Steinberger. Byl poddůstojníkem místní vojenské posádky a zdejší ho nazývali hrobník. Vlastníma rukama uškrtil několik lidí. Pokynul jí, aby s ním šla do světnice. U vchodu nechal hlídat stráže. Ze džbánu na stole si nalil vody a posadil se, ona ho následovala. Ve světnici nebyli sami. Karl Steinberger představil Martina Müllera a Konrada Bergera a pak... Petr se odmlčel a z okna se nešťastně otočil na ženu. Ta nedutala a poslouchala. Hleděl ji do očí a ... „pak ji krutě mučili a hromadně znásilnili". Žena se sesune na postel vedle Petrova otce a pláče. Petr opět pohlédne ven z okna a s nádechem pokračuje. Když vše skončilo a posádka odjela, našli polomrtvou matku zakrvácenou a zbitou jak leží na zemi a sípá. Odvezli ji na místní faru, omyli a zavolali doktora. Když po dvou dnech se probudila a otevřela oči viděla otce. Ten plakal a ona se bolestně usmála. Stále ji říkal promiň, nemohl jsem a líbal na rty.
Po třech týdnech ženu odvezl na statek do domácí léčby. Doktor docházel zprvu dvakrát a po zlepšení jednou týdně na kontrolu. Všichni věděli, že nosí německé dítě. Nikdo však otevřeně nevyslovil to, co chtěla většina. Aby se toho chcípáka vzdala. Nemocnice, kde bylo možné zákrok provést, byla stále v německých rukách. Zdejší bylinkářka jí nabízela pomoc. Nasbírá ji bylinky, které ji pomohou zbavit se té zrůdy. Odmítala. Otec a matka byli silnými věřícími. Přes všechnu tíhu se rozhodla dítě donosit a pojmout za své. Prý to byla vůle boží. Když jsem se narodil, matka mi dala jméno Petr a otec mě políbil. Němcům již zvonila hrana a starosta se zbytkem posádky jednoho dne zmizeli. Jak se kdysi objevil ve své árijské velikosti, nyní jako krysa se skrýval. Za nějaký čas byl objeven a předán spojenci k výslechu. Oběsili ho na Pankráci. Začalo období revolučních gard, z lesů se vynořovali skupinky partyzánů a mnoho lidí se stalo soudci. Najednou všichni věděli, kdo je vinen a kdo ne. Začalo to, čemu se historicky říká - odplata. Na každou oprávněnou i neoprávněnou vraždu se našlo zdůvodnění. Lépe je držet se davu, než davu podlehnout. A tak se často věšelo bez soudu. Jednoho dne si někdo vzpomenul i na mě. Na dveře statku zabušil obrovský chlap s baretem na hlavě. Byl špinavý, na sobě měl potrhanou hnědou vestu a kalhoty. Přes rukáv měl natažen proužek s nápisem RG. Představil se jako kapitán Svátek. Řekl, že maminka musí jít s ním. Otec se bránil, tak ho vzali sebou. Došlo k výslechu, zatímco otec zdůvodňoval, matka mě utěšovala, když ho propustili, utěšoval pak on mě. Maminku si nechali. Otce násilím odvezli na statek a zavřeli ho. Maminku jsem nikdy neviděl.
Později jsem se dozvěděl, že maminku krutě vyslýchali, bili, a pak ji jako českou kolaborantskou kurvu ponechali davu. A dav ji umlátil holemi a kameny. Leží tu někde v lesích... Petr se odmlčí a pohlédne na otce jak tam nehybně leží... Po únoru 1948 mi byli čtyři roky. Pak jednoho dne přišli pánové a otce zavřeli, já jsem 14 let strávil v dětském domově a otec v kriminále. Když jsem ho viděl po 14 letech, necítil jsem k němu nic. Byl v mých očích kolaborant. Zavrhl jsem ho. Pravdu jsem našel až po revoluci. Když jsem ji slyšel, brečel jsem a pak otce našel. Bylo to dva roky zpátky. Měl hroznou radost. Odpustil mi – říkal, že doba byla taková. Stát se mu omluvil a očistil ho. Vyšetřování vraždy mé matky odložili. Svědkové buď zemřeli, nebo nic neviděli. Co však nám stát nevrátil, byl čas. Když otce zavřeli, bylo mu 30 let. Když jsem ho po 14 letech viděl a zavrhl - bylo mi 18 a otci 44 let. Když mi odpustil, bylo mu 72 a mně 46 let. A dnes o dva roky později tu leží a já mu chci říci vše. Zavře okno, otočí se a usedne vedle ženy na postel s mrtvým otcem. Políbí ho na rty a řekne, miluji tě. Zavolá na muže ve vedlejší místnosti. Ti tělo otce přesunou do dřevěné rakve. Pak odejdou s rakví. A Petr najednou cítil to prázdno v místnosti, ty vzpomínky, které jej dusily, vyprchaly, a on toužil jich navrátit, naplnit po strop slovy, které tu chyběly díky době, která Petra a otce od sebe odtrhla. Položil hlavu své ženě do klína a plakal.
Písmák