I filmy se smutným koncem můžou bejt pěkný

Lenka si toho dne trochu přispala. Včera večer po službě byla s kamarádkou Martou v biografu a vrátily se pozdě. Navíc potom nemohla dlouho usnout, protože se jí neustále vracely obrázky z filmu, který shlédla.

Tolik ji přitahoval ten život, který byl ve filmech vidět; krásné dámy, šarmantní a bohatí pánové – automobily, drahé cigarety, koktejly, večerní róby, cestování po Evropě. Sama totiž pocházela se skromných poměrů a tak tedy jen z dálky vzhlížela k těmto lidem a snila, že ji třeba jednou také potká štěstí a že se jí bude třeba dvořit nějaký bohatý mladík vybraných mravů.

Tramvaj se ještě ke všemu spozdila a musela proto přidat hodně do kroku, aby nepřišla do práce pozdě. Vrchní sestra Kuncová by se jistě zlobila a podrobila by ji stejnému potupnému rituálu, jako podrobila před čtrnácti dny Magdalénu. Všechny sestry stáli nastoupené na chodbě a ona jí před námi hubovala jako malému dítěti. Bylo to nedůstojné.

Lenka proběhla honem vrátnicí, pak napříč dvorem do budovy C, vystoupala po širokém schodišti do prvního patra a vletěla do šatny sester.

„Zdravim tě. Zaspalas, co?“ mrkla na ní spiklenecky Marta, která byla už převlečena.

„Ahoj, nějak jsem včera nemohla usnout,“ odvětila Lenka a honem se strojila.

„Já vim … Sváťa Beneš byl božskej,“ zavzdychala Marta a upravovala si vlasy před zrcadlem.

V tu chvíli vešla do šatny starší zdravotní sestra Benešová a zaslechla jejich hovor. „Vaše starosti bych chtěla mít holky. Jsem ráda, že to dneska končí a můžu si jít domu schrupnout. V noci přivezli zase nějaký vojáky, zbědovaný až hamba. Lítali jsme kolem nich doteď, takže si myslím, že i kdyby na mě doma v posteli čekal ten váš Sváťa, tak bude mít smůlu, protože usnu jak špalek.“

Všechny se zachichotaly a obě mladé sestřičky chvatně opustily místnost. Jakmile však vyšly na chodbu, srazily se s Kuncovou.

„Kde se ještě couráte,“ zabručela vrchní sestra místo pozdravu. „Na třináctce máte jednoho novýho, tak ho hned zkontrolujte a připravte na vizitu,“ stroze vydávala instrukce, ale nezastavila se a pokračovala dál po chodbě.

Obě se na sebe podívaly, zasmály se do dlaní a běžely za svými povinostmi.

 

Lenka vzala za kliku dveří pokoje číslo třináct a ty se s jemným vrznutím otevřely. V tomto pokoji se nacházely jen dvě postele a jedna z nich byla prázdná; na druhé ležel muž s obvázanou hlavou a jednou rukou v sádře; nohu měl taktéž zasádrovanou a vyvěšenou do výše. Ležel s otevřenýma očima a zíral do stropu. Když vešla, vůbec jej to nezajímalo a ani se nepohnul.

„Dobrý den pane. Přišla jsem vás převázat,“ prohlásila měkce a přiblížila se k jeho lůžku.

Muž mlčel a tak začala rutinně provádět svou práci; sňala starý obvaz, ránu na hlavě vyčistila a překryla novým a čistým obvazem.

„Bolí vás něco? Potřebujete něco,“ zeptala se a moment počkala, ale odpověď nedostala. „Za hodinu bude vizita pane,“ řekla a odešla z místnosti.

Pacient zůstal nehybně a bez výrazu ležet. Byl to pěkný urostlý muž štíhlé sportovní postavy a blond vlasů.

Lenka litovala takovýchto mladých mužů zničených válkou, ale někde uvnitř ní bylo stále zakořeněno, že jsou to Němci a to jsou nepřátelé jejího lidu.

Dobře si pamatovala, jak její tatínek v devětatřicátém roce plakal, když poslouchal rádio a nadával Němcům, Francouzům i Angličanům. Proklínal Německo, svolával nebeskou zlobu a sliboval pomstu.

Nesčetněkrát musela během své práce v nemocnici zachraňovat německé vojáky a pomáhat jim. Měnila jim obvazy, myla je, utírala jim zadnice, podpírala je, když se učili znovu chodit a příkládala jim bažanty.

To vše činila proto, že tato práce ji ochránila před totálním nasazením a zajišťovala klid jí i jejím rodičům na venkově.

 

Přišla vizita a návštěva pokoje číslo třináct. Vešli tři lékaři, vrchní sestra Kuncová, Marta a Lenka.

Kuncová otevřela desky a četla: „Gruppenfuhrer – SS Heinz Falkner, přijat s mnohačetnou zlomeninou pravé nohy a …,“ pokračovala ve výčtu zranění.

Marta se po očku podívala na Lenku a ta zbledla. Esesáka ještě nikdy neopečovávala a o těchto mužích kolovaly ty nejhrůznější příběhy.

Obě kamarádky později seděly v sesterně a svačily. Marta měla natažané nohy na protější židli a žvýkala chleba, který zapíjela meltou. „Neni špatnej, … jen kdyby to nebyl esesák,“ přemýšlela nahlas. „Mě uplně připadá, jako kdyby měl něco ze Sváťi … možná ty oči!“

„Ty vidíš toho Sváťu fakticky všude Marti,“ usmála se Lenka.

„Je prostě skvělej! To je marný,“ zasnila se Marta a naplnila si ústa chlebem.

 

Lenka pak následující dny vytrvale pečovala o všechny pacienty včetně důstojníka SS a vytrvale bojovala s myšlenkou, že je ten muž pohledný a že ji možná i přitahuje.

Když jej převlékala pozorovala jeho ochlupení na hrudi a jeho svaly na břiše a prsou. Všímala si jeho prstů a dlaní, které byly pěstěné a ušlechtilé a stále znova si kladla otázku, jestli tyto ruce někomu vzaly život. Byl tento muž také aktérem některé z historek, které se vyprávějí mezi lidmi. Příběhy o vraždění.

Esesák ovšem neustále mlčel a nekomunikoval.

Po nějaké době tiché péče mu byly sňaty sádry a bylo nutno začít procvičovat nohu.

Lenka vkročila na třináctku.On seděl na posteli a zíral před sebe.

„Pojďte prosím, projdeme se po chodbě,“ špitla a uchopila jej v podpaždí.

S její pomocí se postavil a podíval se jí přímo do očí. „Už si mě přestaňte prohlížet,” promluvil poprvé.

„Já, já …,“ zmateně blekotala a nevěděla, jak reagovat. „Já si vás neprohlížím pane.“

„Prohlížíte! A děláte to už od začátku.“

Lenka se celá roztřásla. „Promiňte, já … já netušila … já netušila, že by vám to tak mohlo připadat.“ Bylo jí do pláče a dostala strach.

„Dobře, jdeme,“ zavelel muž a podpírán sestrou absolvoval mlčky kolečko po nemocniční chodbě.

Když se vrátili na pokoj, sedl si s její pomocí na postel a když se chystala odejít zadržel ji a uchopil její dlaň do své. Byla příjemně teplá a vůbec jí to nevadilo. Tak zabil touto rukou někoho?

„Děkuju vám sestro,“ řekl a políbil jí na ruku.

Vyšla z pokoje a jakmile za sebou zavřela dveře, opřela se zasněně o bíle natřenou stěnu s olejovým soklem.

Poprvé jí někdo políbil ruku jako ve filmu. Připadala si jako dáma. A ten muž je hezký a šarmantní a dokonce Marta prohlásila, že se podobá Sváťovi Benešovi.

Večer nemohla Lenka zase usnout a neustále cítila na hřbetu své ruky jeho jemný polibek. Stále viděla jeho ušlechtilé ruce a cítila jeho vůni. Je to esesman, ale dnes se choval jako muž z filmu a nevěřím, že muž s takovýma rukama mohl někoho zavraždit.

 

Po dalších několik týdnů konala Lenka rehabilitační procházky s Heinzem, vedla jej a cítila se po jeho boku dobře. Byl vysoký a statný a kráčeli do sebe zavěšeni, měl vybrané chování a navíc jí na konci procházky vždy políbil ruku.

Ona byla mladá, krásná a šťastná a toužila být obletována a hýčkána a milována. Toužila po lesku lepší společnosti a zároveň po čisté a silné lásce, která dokáže překonat všechno na Světě.

Postupně tomu propadala čím dál tím více a sledovala, že na něj myslí stále častěji a také se stále více sbližovali.

Když jednoho únorového dne roku 1945 společně s Martou vycházely z areálu nemocnice, obě se zastavily u stánku s novinami a prohlížely si obálky časopisů.

„Ty Leni … ja už ti to musím říct,“ prolomila ticho Marta. „Pojď půjdeme.“

Chytla kamarádku jemně za rameno a vykročily společně pomalým krokem po chodníku.

„Všichni o tom mluví,“ vyhrkla rychle Marta. „Všímaj si toho, víš.“

„Ale čeho? O co jde?“

„Ty nevíš? … Ty to vážně nevíš,“ zastavila se a donutila tak svou přítelkyni udělat totéž. „Je to kvůli tomu esesákovi!“

Lenka se polekala. „Kvůli Heinzovi?“

„No to si snad děláš srandu, né,“ neudržela se Marta a ihned reagovala. „Já se tě zastávám před ostatníma, že si jenom taková Hodná holka a že takhle pečuješ odjaktěživa o všechny živý tvory a ty mi teď řekneš, že si tykáte! … A neplánujete taky svatbu?“

„Neblázni Marti!“

„Tak co tě k tomu vede? Co,“ rozhořčeně začala pohazovat rukama.

„Nic. Je skvělej. Je to krásnej, chytrej a galantní chlap,“ zasněně se podívala zpátky směrem k nemocnici. „A cítím se po jeho boku jako Adina Mandlová.“

„Ty si se pomátla holka! Ty se zamiluješ do Němce a ještě k tomu do esesáka teď, když už je válka u konce a ženou se sem Rusové i Spojenci!“

Vytřeštěně pozorovala svou láskou omámenou kamarádku. „Nešil proboha! Je to důstojník SS. Víš, co to je za lidi. To jsou vrazi … všichni do jednoho.“

„O tom spolu nemluvíme.“

„No ještě aby ti to vyprávěl! Jseš padlá na hlavu?“

„Heinz je …,“ pár vteřin přemýšlela, aby přesně našla to správné slovo. „... čistý člověk.“

Marta spráskla ruce. „Tak to je vážný. Poslouchej mě dobře. Všichni o tom mluvěj a maj tě za esesáckou kurvu. Za pár dnů, maximálně týdnů, válka skončí a tyhle,“ ukázala směrem k nemocnici. „ty budou popravený nebo alespoň zavřený. Vybrala sis špatnou dobu nebo špatnýho člověka pro lásku.“

„Nejspíš obojí.“, špitla Lenka a dívala se pod nohy. „Pamatuješ ale na ten film, jak se ta chudá holka zamilovala do továrníkova syna a rodiče jim bránili. … Vytrvala, šla za svou láskou a byla šťastná.“

Marta stáhla rty do úzké linky a pomalu kroutila hlavou. „Tak dobře, je to tvoje volba. Jsme …“, moment zaváhala a nebyla si jistá, zda chce tuto větu vyslovit, protože si nyní připadala s Lenkou velice vzdálená a vpravdě se i obávala, že by se zloba lidí mohla přenést i na ni. „ … jsme nejlepší kamarádky a ja ti to chtěla jen říct a varovat tě. Nemůžu ale říct, že tě chápu.“

„Promiň,“ Lence se stáhlo hrdlo, odstrčila kamarádku a rozeběhla se zpět k nemocnici.

Proběhla vrátnicí, kde zamávala na vrátného, rychle přes dvůr, po schodech, ale místo do šatny ihned zamířila do třináctky.

Přiklekla k posteli a objala jeho ruku. Hladila si o ni tvář a trhavě plakala.

„Co se děje,“ řekl přívětivým hlasem.

„Prý o nás mluví,“ otřela si slzy z tváří. „Prý se blíží Rusové a zabijou tě.“

Hladil ji po vlasech a posadil se ztěžka na posteli. „Já vím,“ řekl hlubokým zastřeným hlasem. „Ty chodíš někdy domů, ale já jsem tu nepřetržitě,“ pokýval hlavou.

Položila mu hlavu na prsa. „Nikdy se tě nevzdám! Nikdy!“

Dlouze a hlasitě vydechl. „To je chyba. To bys asi neměla.“

Trhla sebou a podívala se mu do očí. „ Jak to myslíš? To už neplatí nic z toho, o čem jsme se bavili?“

Polknul naprázdno. „Jistěže platí, ale okolnosti jsou opravdu vážné.“

„Nikdy,“ zavrtěla rozhodně hlavou a vrátila ji zpět na jeho prsa.

 

Vše pokračovalo až do počátku května, kdy přijeli Rusové. Lenka byla po celých několik dní s Heinzem v nemocnici a snažila se pro něho zajistit péči i v době chaosu.

Pak se to stalo. Před vrátnici najel ruský tank a v nemocničním dvoře zaparkovalo několik vojenských vozidel. Z náklaďáku nahonem vyskákali ozbrojení vojáci a pod vedením komisaře vběhli do nemocnice.

Marta okamžitě spěchala na třináctku. „Lenko! Poslední možnost! Vypadni proboha, jdou Rusové! Už jsou tady! Film končí a vypadá to na nešťastnej konec! NEŠŤASTNEJ KONEC ROZUMÍŠ,“ rozplakala se. „Nešťastný konce jsme nikdy neměly rády!“

„Nemůžu Marti. … I filmy se smutným koncem můžou bejt pěkný.“

Primář s Kuncovou je přivítali v přízemí v chodbě. „Zdrávstvujtě továryšči!“

Komisař s pistolí v ruce se ale nepatlal s nějakými oficialitami. „Kdě u vás germanskije soldaty i SS,“ zaburácel a mával pistolí.

Kuncová ihned ochotně naznačila rukou, aby ji následovali a prošla s nimi všechny pokoje a vybrala z nich všechny nemocné a nemohoucí vojáky wehrmachtu a případně SS a předala je Rusům, kteří je odvlekli dolů na dvůr.

„A teď něco speciálního pro Vás pane vojáku,“ pronesla vznešeně Kuncová a s trhnutím otevřela dveře pokoje číslo třináct, kde na zemi seděla plačící Marta a na posteli esesák Heinz objímal Lenku. „Tak to vidíte sám! Esesák a jeho česká čubka! Fuj!“ Odplivla si na zem.

Marta se s nekontrolovatelným brekem zvedla ze země a prchla na chodbu, dál od toho tragického místa.

Komisař naznačil Heinzovi pistolí, aby vyšel ven, ale Lenka ho jen pevněji objala.

„Musím,“ řekl jí klidně, sundal ze sebe její ruce a začal se chystat k odchodu.

„To bych řekla, že musíte,“ odsekla Kuncová plná sebevědomí s ozbrojenými vojáky za zády. „Váš čas už vypršel, tak hezky ven!“

Rus se zasmál a dloubl esesáka hlavní zezadu do žeber.

„Nechte ho! Je nemocnej, nic vám nedělá!“, zavolala zoufale Lenka a vyrazila ke komisaři.

Ten ji jedním rychlým pohybem chytil rukou za obličej. „Nic mi nedělá? Nic mi nedělá? On už mi udělal děvenko! Už udělal...,“ kýval zaujatě hlavou a díval se jí zblízka do očí. „ ... a teď dělám zase já! Jasný?!“ Otočil se na seržanta. „Tu děvku vemte taky!“

Seržant vzal Lenku a byla odvlečena spolu s Heinzem a ostatními Němci. A s nimi byla také o den později popravena.

Přišla krutá smrt, ale ruku v ruce s milovaným mužem. Posledních několik týdnů bylo krásných a měla vše – skvělého muže o nějž se starala, a který se staral o ní. Bylo jí jedno, kdo byl předtím a jemu zase, kdo byla ona.

Byl to pro ni krásný film se sladkým dějem a špatným koncem, ale i ty můžou bejt pěkný a alespoň pár dnů byla jako Adina Mandlová a měla svého Sváťu Beneše.