Růže a trní

RŮŽE A TRNÍ

Uprostřed zahrady se tyčí starý dům.

snáší se déšť, blíží se k půlnoci,

vítr roznáší lístky z rudých růží,

kapky jsou nepříjemné jak velcí pavouci.

V šeru pokoje, v křesle proti dveřím,

zahalen v dýmu z dlouhé cigarety,

s knížkou v ruce, u poloprázdné whisky

sedí starší muž a polyká věty.

Rozrušen hltá řádky o jedovatých šípech,

o neslyšících střelách, co ihned zabíjí,

v pokoji je příjemně, však venku zuří vítr,

muž pokládá knížku, pomalu dopíjí.

Větve se sklání, bouchly do okenice,

sám v šeru pokoje dostává strach,

oči upřeny do tmy v mihotavém světle svíce

nehnutě stojí a pozoruje práh.

Pak šílená touha nutí podívat se ven,

postavit se proti větru, proti té spoustě vody,

první dva váhavé kroky, pak jak zasažen

otevírá prudce dveře a vybíhá na schody.

Stojí tu odvážně, však uvnitř zmírá strachem,

studený déšť vytrvale bubnuje mu do tváře,

noc je černá jak plachta u zpovědnice,

růže podél schodů voní jak ty z oltáře.

Ze schodů sbíhá, do tmy civí bezradně,

pak odhodlá se konečně křiknout do ticha

Je tu někdo? Jen růže šumí záhadně,

muž napjatě naslouchá, ani nedýchá.

Všude klid, jen vítr zuří pořád,

dostatečně promoklý pak otáčí se zpět,

zavadí však o keř růží, trn jej píchne do zad!

Zkamení, smrtelně zbledne, když vykřikne – jed!

Tváře se mu hrůzou stáhly ve strašlivém výrazu,

líce mu hoří, studený pot na čele,

srdce mu taktak tluče z toho podrazu –

zezadu ho někdo střelil, tak zbaběle, tak zbaběle!

Oči mrtvě vykuleny, rozum se mu kalí,

na kolena padá, točí se celý svět,

myšlenky vrou a rána v zádech pálí,

Šedý jako kámen vzkřikne naposled.