Cizinec z hlubin - 3.část

V.

U moře jsem rozhodně nebyla poprvé a sem tam nějaký zapomenutý předmět na dně nebo trsy trávy, či chaluhy, byly celkem běžný jev. Tady ale nebylo vůbec nic, jen písek a téměř bílé korály...
Pomalu jsem plula s hlavou pod hladinou a rozhlížela se kolem sebe. Prvotní neklid a strach pomalu ustupoval pocitu uvolnění a obdivu nad krásami podmořského světa. Pozorovala jsem Petra před sebou mezi bublinkovým závojem tvořeným mohutným pohybem jeho ploutví. Byli jsme asi sto metrů od břehu, když jsem Petra konečně dostihla. Posunky jsme se domluvili, že zůstaneme na místě a zkusíme se potápět. Hloubka v těch místech byla asi čtyři metry a povrch dna vypadal velmi slibně. Byl tvořen shluky menších i větších otvorů mezi korálovými trsy, které se táhly po celé délce pobřeží a končily útesem vzdáleným asi dvacet metrů od místa, kde jsme právě byli.

Petr se potopil první a já ho následovala. Věděla jsem, že moje potápěčské možnosti jsou značně omezené, protože jsem nedokázala vyrovnat tlak ani polknutím, ani jiným známým způsobem. A tak mezitím, co Petr zkoumal na dně otvory mezi korálovými trsy a hejna rybek proplouvající kolem otvorů, jsem se marně snažila překonat nepříjemný tlak v uších.
Při každém pobytu u moře jsem doufala, že tento handicap překonám, bohužel bolest a tlak na ušní bubínky byly známkou mého neustále opakujícího se neúspěchu. Zůstala jsem na hladině a s hlavou pod vodou pozorovala místo, kde jsem naposledy viděla Petra.

Uplynuly asi dvě minuty, možná víc a Petr byl stále pod hladinou....
Můj klid byl v tu ránu pryč a v hlavě se mi začaly rojit nepříjemné představy a myšlenky. A pak se dostavil znovu ten nepříjemný pocit, že NĚCO není v pořádku. Ten pocit sílil s každou sekundou... Začala jsem cítit obrovský strach...
Zuřivě jsem máchla ploutvemi a plula k okraji útesu.

Náhle jsem před sebou uviděla obrovský shluk bublin unikající z hloubky pode mnou. Nebylo přes něj vidět.
Ne, v první chvíli.
To, co jsem zahlédla v dalším momentě, jsem přičítala své obrazotvornosti a záhadnému strachu, který mě pronásledoval od chvíle, kdy jsem vkročila na tuto pláž.

Asi čtyři metry pode mnou se zmítal Petr a divoce máchal rukama kolem sebe.
Nejdříve jsem nechápala, co se děje a v první chvíli mě napadlo, že dostal křeč do nohy. Pak jsem zahlédla vějířky krve stoupající mezi bublinkami a hned po té se v hlubině pode mnou zaleskl Petrův nůž, padající ke dnu ...

Celá vyděšená a s nepříjemným pocitem, že příští minuty navždy změní můj život, jsem se nadechla a ponořila směrem k Petrovi.
A v ten moment jsem cosi zahlédla...
Pod Petrem byl téměř nehybný temný stín.
V první chvíli jsem nevěřila svým očím a o to víc jsem se však snažila svůj zrak napínat.
Náhle se Petr přestal zmítat a shluk bublin se zmenšil. Se zrakem upřeným na Petra jsem se k němu přibližovala a už se ho téměř dotýkala...
Stín pod ním se náhle pohnul...