Alabastrová kráska

Seděla sama u stolu, když jsem k ní přišel a směle se zeptal, jestli si mohu přisednout. Směl jsem a také jsem tak udělal.
Její alabastrovou pleť rámovalo ebenové mikádo, v očích jí plavala čokoláda a plné rty jí zvýrazňovala rudá rtěnka. Postavu jí modelovaly černé šaty, jenž díky Bohu nezakrývaly ty nádherné dlouhé nohy, na které si obula tmavé lodičky.
Ano, v její přítomnosti jsem se cítil poněkud zahanben svým průměrným vzhledem muže středního věku.
Vážně mi nešlo do hlavy, jak někdo tak krásný, ladný a přitažlivý jako ona může trávit čas s někým jako jsem já. Ale nevadilo mi, že se nejspíš pomátla, užíval jsem si to.
Hltal jsem každé její slovo, vrýval si do paměti tu chvíli a zbožňoval její smích.
Když jsme v sobě oba měli pár skleniček vína, trochu jsem přitvrdil. Dělal jí návrhy a na její bezchybné pleti se oběvilo sem, tam začervenání.
Jí k poblouznění stačilo pár sklenic vína, mně její přítomnost. Zaplatil jsem i za dámu, jež si oblékala kabát, aby se mnou vykročila do tmy a zavedla mě do své ložnice. Ložnice, která ten večer nebyla pohou ložnicí, nýbrž posvátným obětištěm naší touhy, vášně - a alkoholu.
Miloval jsem jí, proto jak byla krásná, pro její čokoláhové oči a růžové tváře, když se styděla a přesto jsem zmizel dřív než se stačila vzbudit ze svého snu, aniž bych jí na stole nechal své číslo.
Domů jsem přišel za svítání, svlékl si kabát, zul boty a lehl si do postele, ke své ženě.
Která mě dodnes miluje, stará se o mě, vaří a pere a ani svlůvkem se nezmíní o tom co nejspíš tuší, že miluju tajemnou krásku s čokoloádovým pohledem a alabastrovou kůží.