O babao tamoe

Po poledni vešlo pět úředníků. Každý z nich si nechal nalít dvě deci bílého. Stáli u pultu a debatovali.
Já, zády k nim, jsem upíjel ze své dvojky Frankovku. Slunce, skleničky i hodiny dřímaly v pohodlné poloze.
Polední přestávka se rozkládala někde mezi hvězdárnou a sv.Martinem.

Zrovna odbila jedna, když rozčeřila stojaté paprsky vášeń. Třepetala křídly, dotýkaje se nepříjemně zátylku.
Jako její zárodek se jevil řezník z desátého října. Ten člověk prý proháněl husí játra přes vřící výpečky
z biskupů. Legenda donutila nakonec skupinu, aby spěšně dopila. Poté společně běželi ulicemi,..na to místo,
..do půl druhé.

Duhový třpyt hran pozvolna pohasínal současně s oranžovým oknem a pozvolnost tuhla uprostřed malé vinárny.
Myslel jsem si na pekáč, který fantazie zavěsila plný dobrot do dubového kouře. Upil jsem z další dvoudecky.
Čas náhle vyprchával ze všeho skla v celé čtvrti. Zůstal jenom studený dým. Nakonec drůbeží játra zapadla  za katedrálu a na mne dolehla obava o ta moje.