O vaření

Někteří lidé jedí, aby žili a jiní zase žijí, aby jedli, pravila má babička a chroupala u toho svůj „pišingr“. V případě její dcery se ovšem jablko odkutálelo pořádně daleko od stromu.Má matka pohlížela odjakživa na vařečku štítivě a špajz pro ní znamenal sprosté slovo.

Navyklá totalitnímu režimu naší kuchyně, bez remcání si vařím během týdne sama a metamorfuji tak postupně v obří těstovinu (což je má rutinní obživa), vrcholem se pak ovšem stává neděle, kdy ke sporákovému stolci usedá sama matka a s urputným výrazem vařívá pravidelně kuře na dva způsoby. Podle intenzity a způsobu mlácení hrnců jsem však poznala, že dnes se chystá tajemná změna. Pár dnů nazpátek jsme totiž s matkou absolvovaly představení experimentálního divadla a matka, která zřejmě zavzpomínala na doby minulé, vyznačující se stykem s uměleckými kruhy, učinila krok malý pro lidstvo, ale velký pro naší kuchyň. Ne nějaké experimentální hraní si přece jen netroufla, chystal se tedy experimentální oběd. Vonělo to tak libě, že jsem dokonce vstala od počítače a šla brousit do epicentra dění. Co to bude? Uvidíš, povídá matka a tváří se tajnosnubně. Po hodině a půl mlácení dalšími hrnci rozrazila slavnostně dveře mého pokoje a položila mi pod nos talíř a na něm Cosi. Vepřové v mrkvovém těstíčku, se speciální omáčkou a houskovým knedlíkem, pravila hrdě a odešla. Slibný název mi trochu nekorespondoval s podivným zjevem pokrmu, rozhodla jsem se ho tedy prověřit přes žaludek. Že experiment jen "ocaď pocaď" potvrdilo moje podezření, když se houskový knedlík ukázal nebýt s láskou připraveným nadýchaným a rozplývajícím se domácím knedlíčkem, ale nevábnou šiškou zakoupenou v Lidlu. Hrdinně jsem si nabrala na vidličku první sousto knedlíku spolu s omáčkou, kde jsem rozeznávala kousky oschlé kapusty, jablek a dalších neidentifikovatelných plodů. Knedlík chutnal jako pryž a kapusta jako kapusta, rozhodla jsem se tedy spravit chuť vepřovým masem, které se tvářilo zlatavě a propečeně. Potíže nastaly už při porcování. S vypětím všech sil jsem do plátku ještě zabodla vidličku, ukrojit jsem ho ale už nedokázala. Maso bylo pevnější než diamant a když jsem ho ze zoufalství otloukala o talíř, nechala jsem toho z obavy, aby se nerozbil. Rudá námahou jsem pižlala alespoň kousíček masa a stále si potvrzovala svou domněnku – není pochyb, na talíři mám samotného Praotce Prasáka. Vepřové z tohoto tisíciletí by prostě nemohlo být tak tuhé. Skříp, skříp, řezala jsem vysíleně vepřové. Pong,pong, skákal mi při každém pokusu po talíři gumový knedlík. Omáčka se mi přelévala přes to všechno a cintala po koberci a po mně.Nakonec jsem se uchýlila k jedinému řešení : maso odervu sama svými tesáky. Existovala sice možnost, že mi zuby zůstanou v onom plátku a to by jim pak můj zubař MUDr.Hlučný umístil kenotaf na nějakém frekventovaném místě, neb strávil s mým problematickým chrupem mnoho hodin doslova tete-a-tete. Když už mi je jednou srovnal, tak snad nejsou jen pro ozdobu, rozhodla jsem nakonec a jala se okusovat předmět doličný. S trochou snahy to šlo a nakonec jsem spolykala i knedlík a kapustu a všechno. Ještě jsem ani nevychladla po náročném výkonu a dostavila se děkovačka. To znamenalo, že jsem běhala na záchod a zase zpátky a děkovala bohu, že jsem si k jídlu nedopřála ještě Frisco. A protože jsem vstávala určitě víc než sedmkrát, označuji matčin experimentální oběd za sukces měsíce, který zaznamenal hned při své premiéře. Pokud jde ale o mě, budu se držet svého nudného a všednodenního představení, těstovin.