Konec

Úkol zněl jasně:

žít dál, ale bez tebe.

Vzala jsem tvou fotku

a roztrhala ji na malé kousíčky,

vymazala jsem tvoje smsky

i výpisy hovorů,

okraje stránek deníku,

které byly o tobě,

jsem slepila k sobě,

planujíc nikdy se na ně už nepodívat,

víc – nečíst je.

Věděl jsi,

že jsem šla dál,

byla jsem s jinýma,

smála jsem se,

vypadala jsem zase šťastně.

Viděl jsi,

že jsem se naučila žít bez tebe,

že už pro mě nejsi to nejdůležitější

a nikdy nebudeš.

Co jsem věděla já, bylo,

že slzy odlepí stránky od sebe,

že ve skládáná puzzle jsem dobrá,

i ty nejmenší kousíčky z tvé fotky

jsem dokázala dát na místo.

Viděla jsem sebe

neunášíc tuhle tíhu.

Zavírala jsem oči,

když jsem s někým mluvila,

představovala jsem si,

že jsi to ty,

ale ty bys mi ty slova šeptal do ucha,

jak jsi to dělával.

Četla jsem náš příběh od začátku

a ptala se,

co byl ten důvod,

který slepil stránky dohromady.

Řekl jsi, že mě miluješ,

já řekla to samé v bledě modrém.

Řekl jsi, že mě nikdy neopustíš

a já řekla,

že bych ti to ani nikdy nedovolila.

Tak co se změnilo?

Při trhání tvé fotky

sis ty trhal vlasy.

S každým úsměvem cizímu klukovi

ti pukalo srdce,

stejně jako mně při vzpomínání,

stejně jako mně při zprávě o tvé nemoci

o tom, jak jsi mě nechtěl trápit,

i když to mělo trvat jen chvíli.

Poslední polibek,

ne však poslední slza.

Žádný tep,

ani tvůj,

ani můj.

Umřela jsem spolu s tebou,

ale bolest zůstala.

Nepolevuje, neodchází.

Nepolevuje...

---