NEVINNÝ ŽERTÍK

Po dni stráveném na pláži seděli jsme na terase a tiše pozorovali rybářské lodě, vyjíždějící na oceán k nočnímu lovu. Jako každý večer nikam nešel. Nikdy nikam nešel. Byl to náš host a já se k němu jako k hostu chovala. Tedy alespoň prvních pár dnů. Pak, když se celé dny ode mě ani na krok nehnul, přestala jsem jeho přítomnost vnímat, přivykla mu jako vlastnímu stínu a chovala se, jako bych byla sama.

Před tím než jsem vešla na terasu, nanesla jsem si v koupelně na obličej průhledný gel. Omlazující slupovací masku. Po nějaké chvíli začal gel tuhnout a proměněn v tenkou slupku napnul kůži na mé tváři dohladka.

Při zapadajícím slunci, začala jsem ji, pomalu, z tváře sloupávat.

V tom jsem si všimla jeho udiveného výrazu. Chtěla jsem tu trapnou chvilku nějak odlehčit:

„Já to s tím opalováním dneska asi trošku přehnala…“ zažertovala jsem a s náležitou grimasou stahovala dál tenkou průhlednou slupku ze svého obličeje.

On, jak jsem se mylně domnívala, se ke hře přidal:

„Proboha!?...Bolí to?“ prožíval se mnou procítěně:

„To je hrozný! Ježiš! To je strašný!“ chraplavě šeptal.

Najednou vidím, začíná blednout. Hodně blednout! Náhle bezvládný, začal se pomalu sunout z křesílka na večerem zchladlé dlaždice terasy.

O tenoučkých slupovacích maskách nikdy v životě neslyšel.