Listování diářem

  Staré fotky, odložené dary, děsivě živé sny, vystydlá káva, přetékající popelník, tlak na srdci, zbytečné hovory, pár kilo navíc, opuchlé oči, tma na mysli… Takový je svět bez Ní. Včera to mohl být rok, mohly jsme slavit. Zamluvila jsem pokoj, zůstal však prázdný. Plna ničeho chci utéct po soukromé duze, kterou jsme si sestavily z pruhů. Vydlabalas mi tenkrát lžící díru do obzoru. Je tam i nyní? Vřískat a bědovat, volat kamsi, kde mě neslyšíš. Jako smyslů zbavená listuji psaním. Za důvodem? Snad oživením, prohloubení bolesti, ve které se utápím. Bylas mi touhou a vášní, velkým otazníkem a měsíce odříkání. Bylas mým stýskáním, mým ztraceným rozumem a šílenstvím. Šílela jsem z Tvé krásy, vůně, chutě i dotyků. Díky Tobě se ze mě stalo zvíře lačné po jediném - dovést Tě k vytouženému vrcholu, ke sladké explozi plné ulepených výkřiků. Ve snech jsem Ti tančila po římsách, říkalas, že jsem roztomilá. Mé srdce řvalo píseň utrpení na každém uběhlém kilometru, kterým jsem se od Tebe vzdalovala. Sisyfovskou prací zdálo se být tažení přetěžké koule času. Byla jsem jeho pokorným otrokem s cejchem vzdoru. A v cestě bylo tolik překážek… Vláčila jsem své břemeno celým týden, než jsem dosáhla své vytoužené odměny. Myšlenka na Tebe mi byla motivací, jež mi dodávala sílu. Snění o Tobě - zákeřný klacek, který mi podrážel nohy. Byla jsem Tvou nejkrásnější, tou, pro niž stálo za to umřít. Beze mě Tvé bytí nemělo smysl. Měla sis mě odepřít. Nedokázala ses mě nabažit. Všichni Ti mě záviděli. Přísahalas, že vstaneš. Tvá duše byla naplněna steskem. Toužilas po mé přítomnosti, po mém sténání. Jako stín jsi vystupovala z temnoty, jen abys mohla vniknout do mých roztoužených hlubin a proměnit mé nejtajnější představy ve skutečnost. Chtělas mě slyšet křičet. Chtěla jsem, aby mě zapálila. Chtěla jsem se s Tebou vznést nad všednost bytí. Vzdát hold půvabu bytí. Tvá slova mi byla vším. Nadějí, útěchou, životem, chlebem i vodou. Byla plna Tebe, lásky, touhy, smutku. Tvá slova mi byla vším. Pocházela z Tvého srdce. V hlavě se Ti stále honily myšlenky na mě. Nemohla ses soustředit na nic, už dlouho jsi neznala klid. Přemýšlela jsem, prahla. Vybavovala si Tvou vůni, vzpomínala. Chtěla jsem se Tebou opít, chybělas mi. Mazlila jsem se se sny. Milovala jsem Tě. Ruku v ruce jsme se řítily dolů do propasti. Všude byla tma. Tvé tělo jsem si přitáhla k tomu svému. Uzamčená v náručí vroucně jsi mě líbala. Klesaly jsme až na dno všeho. Cosi křuplo. To mé tělo našlo konec letu. Ohavné drápy se snažily na Tebe dosáhnout. Tiskla jsem Tě k sobě pevněji. Chtěla jsem s Tebou zůstat do úplného konce, který měl nastat brzy. Děkovalas mi, víle, že jsem k Tobě zabloudila a zapomněla cestu zpět. V napůl spánku jsi měla vidiny. Natahovala jsi ruku, aby ses mě mohla dotknout. Kolem však byla jen černá. Byla jsem blíž, než sis myslela. Byla jsem v Tvé hlavě, v Tvém srdci, v Tvých snech, v Tvých představách, mělas mě pod kůží. Vidělas mě všude jako já Tebe. Nikdy jsem se Tě nechtěla vzdát, nikdy jsem Tě nechtěla opustit. Připoutány k sobě navždy. Pozorovalas mě, při čem jsi jen mohla - Tvá slabost. Jak jsem četla, psala, spala, kouřila, dívala se, česala si vlasy. Pozorovala jsem Tě, při čem jsem jen mohla - má slabost. Při všední činnosti jedinečná, v každou denní dobu nádherná, měla jsem v paměti vrytý každičký pohyb Tvého těla. Mé srdce přepínalo na maximum. Zaplavovala jsem tě polibky a nehodlala jsem vynechat jediný kousíček Tvého roztouženého těla. Potřebovalas mé polibky, toužilas, abych slíbala pot z Tvých stehen. Zůstat v Tobě ještě chvíli, vše pro Tvé blaho, usínat v náručí. Šeptalas do mých vlasů. Útržky z minulosti, víc sis nepamatovala, ale já Ti to do posledního detailu ráda přeložila. Dala jsem Ti svou lásku, své srdce, svou duši. Oddala jsem se Ti celá. Šlápota mimo vyznačenou cestu. Zvrat. Strádání, smutnění, neschopnost žít. Návrat. Lidmi hučící stroj mě unášel pryč - od Tebe. Nadával a sípal. Jako kdyby dokázal vycítit můj smutek. Jako kdy věděl, že jsi mi neuvěřitelně moc chyběla. Zase jsi byla až po okraj plná prázdnoty, odloučení. Ozvěna - znak dnů bez mé přítomnosti. Lidi mluvili, křičeli, kvíleli a řvali. Nikdy ale nepřehlušili bušení srdce. Ulehalas k snění s představou mých dotyků. Myslelas na ně a volala němými rty. Myšlenka na Tebe - silná motivace dodávající mi sílu. Svému unavenému tělu jsem dovolila klesat tmou, nezajímala jsem se o něj, bylo k ničemu. Uctila jsem ho až ve chvíli, kdy se Tě má duše s jeho pomocí bude opět dotýkat. Vášeň v zákulisí, exploze v motelu. Kolíbala jsem se v náručí snů. Patřilas mi celá, bylas jen moje. Chtělas jen mě. S rozkoší a slastí, již jsi nedokázala popsat, ses oddávala posedlosti. Bylo v Tobě tolik citu a všechen, společně se vší něhou, které jsi byla schopna, chtěla jsi věnovat mně. Tak jako Tvé tělo, srdce a duši. Jsi báječná - hlásala poleva na perníkovém srdci pro Tebe. Svině. Smazala jsem všechno, plakala jsem. Nesnášela jsem Tě. Nedokázala jsem s Tebou žít. Nesnášela jsem Tě. Smazala jsem vše, ale ne Tebe. Nedokázala jsem bez Tebe žít. Vrátila ses k tomu. Neměla jsem slov. Přesně toho jsem se bála. Vrátila ses k tomu. Škoda. Milovala jsem Tě. Chybělas mi. Potřebovala jsem Tě. Chtěla jsem Tě. Byla jsem vůl, ale Tys za to stála. Čekala jsem. Vrátila ses. Hvězdy byly jasnější než jindy. Dvě pro nás spadly a já poděkovala. Nový začátek, zase svoji. Intenzivnější, láskyplnější. Nedokázala jsem to popsat, potřebovaly jsme narazit. Nedokázala jsem se od Tebe odtrhnout, když jsem Tě líbala. Celou cestu k Tobě jsem se usmívala. Zamilována a milována. Šlápota mimo vyznačenou cestu. Milování, odloučení, přání na dobrou noc. S mým obrazem na Tvých víčkách, s chutí mých polibků, kterým se prý žádné nevyrovnají, na rtech, s mým jménem v srdci a mou sladkou vůní ve vlasech a na rukách oddávala ses snění o mně, té, která Ti vzala duši. Čekalas na mě v těch nejhezčích snech a představách. Snila jsem o nahém objetí. Leželas v posteli a mělas mě plnou hlavu. Chtělas mě mít u sebe, cítit mou vůni, mou kůži na Tvé a mít mě pod rukama. Neshody, proklaté žárlení. Ptala ses, co děláš špatně. Mlčela jsem - jako vždy. Jasný měsíc, temné nebe. Zhaslá lampa, světlo z oken. Seděla jsem sama, strádala Tebe - smět Tě vypít, buď mým tokem. Volalas noc paprskem měsíce, jenž měl Tě sice ve své moci, tak nejvíce myšlenek točilo se kolem mě. Byly jsme spojené krční tepnou. Ulehlas k spánku, sny Tě odnesly do dáli. Cítilas, jak mozek spolu s rozumem prohráli. Srdce i duše šli daleko za mnou. A vzali s sebou polibek, který jsi mi poslala. Mým jménem opilá jako ležící na schodech. S mým jménem pod kůží sama sis brala dech. Chtělas, abych hltala, třeba jen očima, Tvůj klín. Bylas má šílená megera s chutí nejhorších vín. V temnotě noci se Ti stále zjevovala má tvář. Naučila jsem Tě mazlení, druhého milovat. Ležíc naznak v posteli jsem si pod zavřenými víčky kreslila chvíle naše budoucí, společný náš sen. Byl dětinsky dospělácký, mile milující, bláhově blažený. Zamkla jsem ho do sejfu pod rolety očí. Nikdo nám ho neměl ukrást. Padalas do peřin, beze mě. Padaly Ti víčka - takhle ses za mnou dostávala. Strach - již několikátý v nespočitatelném pořadí. Byla jsem Tvá opora, bez které bys to jen těžko vydržela. Nepřeberné množství aktivity zaobíralo se početím nové generace spoře oděných součástek řetězce navazujícího na telegrafní cit zvaný touha. Bylas vězněm analogového šumu, ale bezdrátové připojení překonalo dálku. Zdánlivě nepochopitelné, ale copak je láska jiná?