Bublina času

Nikdo z živých se na zastávce smrti nezastavoval. Kolemjdoucí radši přešli na druhý chodník, vyhýbali se jí. Malý klučík od ní nemohl odtrhnout zrak, fascinovala ho prázdnota onoho místa. Dýchalo na něj nadpřirozeno, pro které měl nadání, o němž zatím netušil. Celé místo připomínalo neproniknutelnou bublinu, působilo jako vyrvané z reality a žilo si svým životem. Hoch se na ní díval dennodenně při cestě domů, připomínal děcko, které se vytrvale pokouší o první kroky. Nevzdával to. Chtěl aspoň jednou spatřit člověka, jenž se posadí na lavičku a v klidu si počká na autobus. Vzhledem k tomu, že zastávka byla permanentně liduprázdná, tak ze zásady žádný řidič ani nezastavoval, neměl koho vyložit ani dopravit na další zastávku. Takhle je to už pěkných pár let a nikdo kromě klučíka, říkejme mu Rendy, k ní ani myšlenkou nezabloudil, nikdo si nekladl otázky:

„Proč tomu tak je.“ Nebo „Z jakého důvodu tady ta zastávka stojí, když ji nikdo nevyužívá?“

Ve skutečnosti se na záhadné místo, které úmyslně každého odpuzovalo, zapomnělo. Nebavili se o něm děti, dospělí ani důchodci. Někdy se stávalo, že se batolata z kočárku vykláněla a ukazovala rodičům prstíkem k zastávce, jiná se tím směrem jen podívala a rozbrečela se. Ani jeden rodič si jejich reakce nespojoval s podivným místem, nikdo se o něj nezajímal a tudíž mu nevěnoval jakoukoli pozornost kromě Rendyho.

Měl svůj vlastní svět, kterému skoro nikdo nerozuměl. Rodiče ho neposlouchali, spolužáci ho brali za absolutního outsidera a o holkách nevěděl vůbec nic. Je možné, že v pozorování zastávky spatřoval určitý most mezi svým a jiným světem. Záhadné místo přece také každý přehlíží, odvrací se od něj. Jestli se mu povede rozlousknout záhadu se zastávkou, pomůže sám sobě, otevře se a ostatní mu porozumí. Pomůže jim proniknout do svého světa a všechno se obrátí k lepšímu, už nebudou vznikat nedorozumění a nikdo se od něj nebude odvracet.

Trpělivě stál naproti zastávce a sledoval cvrkot - hodně aut a skoro žádná zatoulaná zvířata, ta budka snad nebyla v životě označkovaná ani psem či kočkou. Rendy seděl na obrubníku a nevnímal okolí.

Konečně se něco hnulo, musel si zakrýt oči před sluncem, aby lépe viděl. Najednou bylo kolem budky živo. Malé holčičky skákaly panáka, dospělí se spolu vybavovali a někteří z nich netrpělivě koukali na hodinky. Dokonce tam byla i paní s perskou kočkou, jemně ji drbala za krkem a usmívala se.

Celá atmosféra se změnila, tolik života na tom místě v životě neviděl. S velkou chutí chtěl udělat něco, čím by na sebe strhl pozornost. Snad by si rád zaskákal s holkami panáka, ale bál se, že jakmile vydá jakoukoli hlásku, vše se zbortí.

„Správně děláš, asi by se divili, že je vidí.“ Promluvil hlas po jeho pravici.

Rendy se lekl, byl si jistý, že před malou chvilkou seděl na obrubníku úplně sám. Vytřeštěnýma očima hleděl na holčinu se psem v náručí. Toho, že by si vedle přisedla osoba opačného pohlaví by si určitě všiml. Zase ze sebe nevydal ani hlásku.

„To je v pohodě. Nemusíš mi odpovídat.“ řekla rudovláska.

Rendy si poodsedl a zmateně se podíval zpátky k zastávce. Na chlup stejná holčina se svými kamarádkami skákala panáka na opačné straně silnice. Pohledem střílel mezi budkou a rudovláskou. Usmála se.

„Toho si nevšímej, mysli si třeba, že jsme dvojčata. Bude to pro tebe pochopitelnější.“ Zářivě se usmála, byla pihatá a připomínala slunce.

Pokoušel se zase soustředit na budku, ale rudovláska ho nesmírně rozptylovala. Drbala psa za ušima a modrozelenýma očima odhadovala Rendyho. Zvážněla.

„Tak jo, konverzace bude asi jednosměrná. Nevadí, jsem zvyklá.“ povytáhl obočí v údivu. Chovala se jako kdyby tyhle rozhovory vedla každý den.

„Myslím si, že by ses ostatním měl trochu víc otevřít. Vyroste z tebe určitě moc sympatický kluk, po kterém holky budou šílet. Nezahoď svou šanci a začni se s ostatními kamarádit. To, že se kamarádíš s mrtvými ti na popularitě nepřidá. Nadpřirozena si v budoucnu užiješ do sytosti.“

Zase měl vystrašený pohled, otvíral pusu jako kapr a prstem ukazoval k zastávce.

„Jo, tohle? Ano jsou mrtví. Když se kloudně podíváš, uvidíš nápis.“ zkusil zaostřit, musel si opětovně zakrýt oči, slunko vytrvale pálilo.

„Super, přečetls to, asi v tobě opravdu něco bude.“ I přesto, že vedle něho seděla holka v jeho věku, vůbec z ní nevyzařovala dětská hravost. Děsil ho náhlý převrat z roztomilé rudovlásky v dospělou bytost, z které vyzařovala obrovská moc, topil se v ní. Analyzovala jeho reakce a koukala na něj ustaraně jako matka.

Záhady okolo zastávky ho přestaly zajímat. Propadal se do soucitného pohledu mladě vypadající zrzky, která mu pomalu vysvětlovala něco velmi důležitého. Pečlivě artikulovala, klidně bez větších gest, proudil z ní klid. Nic neslyšel, nevnímal, jenom se propadal hluboko do holčičky, která je na dvou místech najednou. Zatajil se mu dech, seděli naproti sobě, ona se jemně usmívala, on třeštil oči. Uplynulo pár vteřin, pustila psa, stoupla si na chodník a natáhla k Rendymu ruku. Nerozmýšlel se moc dlouho, vstal a podal ji svou.

Odhodila ho neviditelná tlaková vlna. Podobná vlně u exploze, ale žádnou neviděl, nic neslyšel, nechápal nic a neměl žádný přehled o věcech, které se právě v téhle chvíli staly. Svět kolem byl rozmazaný a barvy se začaly slévat dohromady. Stále letěl zády do neznámé krajiny, skoro jako by ho něčí ruka tlačila do břicha a pokoušela se ho odhodit co nejdál dokáže. Vybavila se mu vzpomínka na kreslené filmy, v nichž je možné cokoliv, ale on v žádném kresleném filmu přece není. Začal mít strach z nastávající situace, nezamýšlel se, proč před chvílí viděl mrtvé lidi a promlouval s někým, kdo mu věštil budoucnost. O jakých věcech se vlastně bavili, respektive co se mu pokoušela vysvětlit ve chvíli, kdy nevnímal slova natož slabiky.

Vítr ho přestával bičovat do zad, uvědomil si, že zpomaluje a blíží se k zemi. Myšlenka na pevnou půdu ho rozveselila, přestal mít strach z kolize. Dosedl na zem, rozhlížel se a ohmatal všechny své údy. Nic se mu nestalo, neměl na sobě kupodivu ani škrábnutí. Seděl jen pár metrů od obrubníku, na kterém před chvilkou rozprávěl s rudovláskou. Neměl ani tušení, o co tu šlo. Viděl před sebou obrovský komín černého kouře stoupajícího k nebi. Začal se třást, pomalu mu docházela celá situace. Kdyby neznámé nepodal ruku, momentálně by se škvařil pod železem, které náhodou narazilo do stejného místa, kde před pár minutami seděl.

Skákal, křičel, házel kameny k zastávce, aby si ho někdo všimnul. Poprvé v životě spustil povyk, aby ho bylo slyšet a vidět.

„Sakra, co si o sobě ty skrčku malá myslíš? Seš normální?! Opovaž se sem běžet a přestaň blbnout, můžeš někoho trefit do hlavy.“ zahřměl kamioňák, který pomáhal zraněným.

Rendy strnul, usmíval se a nedokázal se ani pohnout, sedl si a s úsměvem vše pozoroval. V obou směrech se zastavila auta a tvořila velkou kolonu. Kouř už tolik černý nebyl. Z levého směru slyšel sirény, ale i ty mu nezbránily v úsměvu. Skoro se třásl radostí, tiskl si kolena k bradě a celým svým tělem se radoval, protože právě dneska se mohl přidat ke šťastným lidem na zastávce smrti, která by ho jednosměrným spojem poslala z tohoto světa. Najednou si uvědomoval tu nádheru.

Mezi zmatkem uviděl rudé vlasy, věděl že jí patřily, stála trochu stranou a pozorovala všechny lidi, kteří stály na špatných místech. Vycítila jeho pohled a otočila se na něj. Zářivě se usmála a něžně podrbala svého psa za ušima. Začal ji olizovat, ale ona ho ignorovala a stále se usmívala na Rendyho. Pochopil, že jí dluží za svůj život, chtěl na ni zakřičet, že se pokusí dluh kdykoli splatit. Nemusel, pochopila vše, co měl na mysli. Pokývala hlavou, otočila se a zmizela v davu.

Lehl si na záda a chvíli sledoval oblohu, přiběhli za ním záchranáři, jen se usmíval. Uvědomil si, že v budoucnosti na něho čeká něco moc důležitého. Chtěl splatit svůj dluh nehleděl na následky a na to, co přinese budoucnost. V tom momentě si tím byl celou svou osobou jistý. Záchranáři ho odvezli domů.