Nor a Fifi

      Když jsem cestou z práce přicházel k našemu rodinnému domu, už z poměrně velké dálky mi bylo jasné, že se u nás děje něco mimořádného. K mým uším se od nás nesl jekot, kvílení, štěkot psů a další, blíže nezařaditelné, zvuky. Přidal jsem do kroku a brzy se mi naskytl takový obraz, že jsem zalitoval, že nemám u sebe fotoaparát. Na trávníku za vraty poskakovala, v šílených kreacích a ječící, jedna má vzdálenější příbuzná a ve vztyčených rukou držela něco chlupatého. Vypadalo to, jako když tančí nějaký domorodý tanec s rukávníkem. Domníval jsem se vždycky, že ji, chudinku, museli v dětství mlátit bezohlední rodiče často do hlavy, ale že to bude mít takový dopad, to jsem netušil. Kolem ní lítal řvoucí náš Nor, snažil se dosáhnout na tu chlupatinu a zároveň mistrně uhýbal z dosahu mé ženy, jež se mu snažila připnout karabinu vodítka. O zaparkovanou Felicii se opíral můj bratranec Honza, manžel té šílené tanečnice a očividně se dobře bavil.

     Vešel jsem na dvůr, hvízdl na Nora a ten, protože mě chtěl přivítat nebo ho ta hra už přestávala bavit (spíše to druhé), se rozeběhl k vrátkům a scéna utichla.

     Ukázalo se, že domnělý rukávník je pes, tedy spíše psí jednohubka - fenka maltézáčka. Fifinka, jak mi bylo později sděleno. Obrátil jsem oči v sloup nad takovým jménem, ale mlčel jsem. Navíc měla ta bílohnědá chlupatá koule  růžovou mašličku kolem krku a takové prznění psího vzhledu bytostně nesnáším.

      Přivítal jsem se raději srdečně s Honzou a o poznání méně srdečně s jeho ženou Helenou. Máme totiž na sebe, vzájemně, takové názory, které se ve slušné společnosti neříkají nahlas. Já ji považuji za nafoukanou husu, která ze sebe dělá něco, co zdaleka není a ona mne za hrubce, se zvrhlým smyslem pro humor.

      Když tedy návštěvnice uklidila chlupatou kouli do bezpečí na zadní sedadlo automobilu, otočila se vyčítavě ke mně a řekla: "Představovala jsem si náš příjezd trochu jinak. Myslela jsem, že Nor Fifi uvítá. Tvrdil jsi do telefonu, že má malé psy rád!"

      Následující odpověď jsem si nemohl odpustit: "Ale jó! On žere všechno! Vždyť jsi viděla, jak se jí dožadoval." A vešel jsem do domu, následován poskakujícím Norem, chechtajícím se Honzou, mojí ženou, která na mne vrhala vyčítavé pohledy a teprve po chvíli i Helenou, když konečně zavřela pusu a přestala si hrát na zásobárnu soli starého Lota.

     Mezitím, co ženské šly uvařit kávu, jsem bratranci vysvětlil, že o fenku se skutečně bát nemusí, protože Nor si chtěl s Fifi jen hrát. Příležitostně ji může klidně vypustit z auta. Honza se zvedl a šel to udělat hned a zvědavý Nor ho pochopitelně okamžitě následoval. Já  zatím přemýšlel, jak může takový normální chlap vydržet se ženskou, jako je Helena. Ne, že by byla vyloženě zlá, není ani ošklivá, ale tím, jak se snaží dávat svému okolí najevo domnělou nadřazenost a naprostou absencí smyslu pro humor nebo srdečnosti, dokáže být pěkně nesnesitelnou společnicí pro okolí. Přinejmenším pro mne! Beru ji jen jako nutné zlo, kvůli Honzovi. Toho mám naopak velice rád. Vyrůstali jsme dlouho vedle sebe, naši otcové jsou bratři a skoro celou základní školu jsme absolvovali společně, než se jeho rodina odstěhovala do jižních Čech. Po revoluci se bratranec osamostatnil, začal obchodovat s počítačovými komponenty a dneska se mu vede poměrně dobře. Což právě jeho polovička dává každému okatě najevo.

     Ze dvora se ozvalo nadšené bafnutí našeho padesátikilového drobečka a radostný vysoký jekot osvobozené Fifiny. Pro ty, co nečetli mé předchozí vyprávění o Norovi, musím dodat, že náš miláček je  černý kříženec labradora s další, nezjištěnou, rasou nebo rasami. Podle vzrůstu by to odpovídalo menšímu koni. Za plotem sice budí hrůzu, ale v jádru je to dobrák, se sklony k flegmatismu. Jen občas rád vyvede nějaký poťouchlý žertík. Moje žena Blanka tvrdí, že já i on máme úplně stejné povahy. To samozřejmě není vůbec pravda. Já jsem poťouchlejší!

    Jakmile se tedy ze dvora ozvalo to psí duo, obě dámy okamžitě vystřelily ze dveří. Helenu hnal ven strach o její novou chlupatou hračku a Blanku o květinové záhony. Myslím, že nastálou podívanou nebyla ani jedna z nich zklamána. I když v případě Heleny byly obavy neopodstatněné. Nor s Fifi pořádal překážkový běh podél plotu. Vzhledem k tomu, že náš pozemek má něco kolem čtverečního kilometru, byla to docela slušná dráha, kterou ta dvojice absolvovala několikrát, než je to přestalo bavit. Maltézák, se svým vzrůstem většího morčete, v okrasném porostu asi žádnou škodu nenadělal, ale obrovské ťápoty a několik zlomených nebo vyrytých květin svědčilo o tom, že Nor se občas neregulérně odchýlil od trasy těsně u plotu.

      Blanka sevřela rty a mlčky odešla dovnitř pro hrnky s kávou, ale z pohledu, který vrhla na mne a na Honzu, se dalo vyčíst jasné poselství, co by nejraději udělala s našimi usměvavými obličeji. Sedli jsme si pak všichni  k zahradnímu stolku, popíjeli horkou tekutinu, přikusovali třešňovou bublaninu nebo pokuřovali a pozorovali psy, kteří si již trochu klidněji hráli na trávníku opodál.

      Helena se upokojila, když zjistila, že Nor přece jen dává ve stravě přednost psím konzervám. Mojí manželce také zvolna mizel napjatý výraz z obličeje a konverzace se stávala uvolněnější a ani jsme nezaregistrovali odběhnutí chlupaté dvojice. Jejich příchod bychom také nezaznamenali tak brzy, kdyby nebylo Heleny, jež seděla čelem do zahrady. Ta najednou ztuhla, vyvalila oči, z levé ruky jí vypadla buchta na zem a káva z hrnku, který držela v pozvednuté pravici, šplíchala střídavě do trávníku a na okraj její drahé sukně  na pravém koleně.

     "To jsi měla říct hned, že chceš svačit na zemi!" řekl jsem jí a dodal: "Blanka by ti tam určitě ráda prostřela."

     Kromě vražedného pohledu příbuzná na moji impertinenci nijak nezareagovala, jen natáhla levý ukazovák a vykoktala: "Co….co….co to je?"

    Pohlédli jsme naznačeným směrem a tam stály dva šedočerné přízraky, kolem kterých se vznášel mlžný opar, vždy, když se otřásly.

    "Takhle z dálky vypadají jako naši psi," uklidňoval jsem Helenu. Záhada se vysvětlila poměrně brzy. Naši miláčci si pro místo k dalším hrátkám vybrali záhon, na kterém jsem před pár dny pálil ostříhané větve z třešně a višně.

     "Co….co….to je?" vydralo se znovu z úst návštěvnice, jako by neznala jiná slova, ale než jsem mohl na to nějak zareagovat, Helena zařvala a dala se na zběsilý úprk zahradou. Menší šedivý přízrak se totiž k ní rozeběhl s radostným ňafáním a při každém skoku kolem sebe zvedal popelový mrak.

    "Prosím tě," obrátil jsem se lehkým konverzačním tónem na Honzu. "Jak dlouho má tvoje žena toho psa? Je mi jasné, že ode dneška, ale chtěl bych vědět, jestli už od rána nebo jestli si ho pořídila až odpoledne, než jste jeli k nám."

    Na nechápavý bratrancův pohled jsem dodal: "Protože jinak by musela vědět, že psi jsou v podstatě povahou čuňata a je úplně jedno, jestli je to rasa za několik tisíc nebo vesnický vořech. S gustem se vyválejí v té největší špíně, kterou najdou. To tu měla Helena být loni, když Nor našel u přehrady leklou rybu! Podle smradu, co jsme z něj dostávali hezkých pár dní, tam ležela asi hodně dlouho."

      Honza jen vážně pokýval hlavou a pak jsme konečně uznali, že bychom měli něco udělat také pro Helenu, než svým jekotem přiláká k našemu plotu půl vesnice a také proto, že teď už ji pronásledovali oba psi, kteří to zřejmě začali považovat za novu lákavou hru.

     Po jejich odchytu jsem vytáhl ven dětskou vaničku, naplnil ji vlažnou vodou, u dveří ve verandě jsem zapnul vysavač a oba chlupáče jsme zbavili nánosu popele a pak je s Honzou vykoupali. Blanka se zatím v koupelně snažila zbavit kávových skvrn  Heleninu značkovou sukni. Netrvalo to dlouho a obě zvířata dostala zase původní podobu. Jen Fifinčinu růžovou mašličku jsem s kradmými pohledy na vchodové dveře, ale s gustem, vyhodil do popelnice.

    Obě manželky také brzy vyšly ven a Helena si zálibně uhlazovala čistou sukni, kterou ji Blanka dokonce stačila přežehlit.

    "No vidíš! Jako nová," řekl jsem jí smířlivě, protože jsem uznal, že toho za tu chvíli prožila už dost. Dokonce se vděčně usmála a pohlédla radostně na způsobně sedící mokré psy na trávníku.

     "Tys mi dneska dal co proto, Nore!" pronesla s káravě vztyčeným prstem k našemu drobečkovi.

     To si ale měla odpustit! Nezmar Nor to zřejmě považoval za výzvu k nové hře a okamžitě vystartoval! Nemohlo to prostě dopadnout jinak! Oba váží přibližně stejně a když se jí pes opřel předními packami o hruď, Helena se pochopitelně skácela nazad jako šraňky.

     Aspoň, kdyby tam nebyla ta vanička! Nebo kdybychom stačili tu špínu vylít!  Bohužel! Co se dalo dělat? Honza sice vyprostil zapasovanou manželku z plastového krunýře skoro ihned, ale ta už o dalším setrvání v našem pohostinném domečku nechtěla ani slyšet. Dokonce odmítla se jít převléci a nedbajíc na zmáčené nové potahy v autě, dožadovala se okamžitého odjezdu. Její pohled dostal pološílený výraz  a stále něco drmolila směrem do předního skla Felicie. To, co jsem stačil zaslechnout, znělo jak středověké zaříkávání. Byla v tom ďábelská vesnice, ďábelský dům, ďábelské zvíře i ďábelská rodina. Doufal jsem, že se z toho brzy vzpamatuje. Už kvůli Honzovi! Toho předčasný odjezd trochu mrzel, ale kdo toho vyloženě litoval, byla Fifi. Té  se odtud skutečně nechtělo a svůj násilný transport do auta doprovázela nepřetržitým kňučením a vytím. Nedivil jsem se jí. To, co zažila za těch pár hodin tady, neprožije se svojí paničkou ani za několik let!

    Když hluk automobilu mizejícího za rohem utichl, Blanka si změřila vyčítavým pohledem mne i Nora a řekla: "Vy dva jste se tedy dneska vyznamenali!" A šla uklidit vysavač.

    Pohladil jsem mokrou psí hlavu a pronesl: "Nojo, ženská! Ty nikdy nemají ten správný smysl pro humor, viď!? Nor zvedl mordu s vyplazeným jazykem ke mně a z jeho pohledu bylo jasné, že souhlasí a svým psím způsobem se nejspíš v duchu pochechtává.

    Asi za půl hodiny přiskotačila z odpoledního vyučování dcera, praštila s taškou do kouta u verandy, tradičně dala psovi pusu na čumák, mne podrbala za uchem a  zeptala se, co je nového.

    Řekl jsem jí tedy, že tu byli na návštěvě strejda Honza s tetou Helenou.

Pokrčila nos a udělala jen: "Hm." Pak dodala: "Tak to jsem o nic nepřišla. Asi to bylo hrozný nůďo, co?"

    Nechal jsem jí při tom.