Československá literární komunita

Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.

Přidejte se

Důvěrné střípky a střepy

27. 11. 2010
5
1
1183
Autor
rainman

"Co si přeješ pod stromeček ?" "Mámu, tátu...a pár teček." (dětské přísloví)

   

   Třísknutí dveřmi; skleněná výplň se podrážděně rozdrnčela.

   „Můžeš mi teda říct, s kyms tam byla ?“

   „Co je ti do toho, ty si taky chodíš do hospody jak chceš…“

   „Ale neseru na domácnost jako ty !“

   „Sereš ! A mě sereš taky !“

   „Jo ? Co sem ti proved tak strašnýho, co ?“

   „Kdybys po sobě třeba aspoň jednou uklidil ty svoje smradlavý fusekle…“

   Klasika. Natálie se natáhla po sluchátkách od discmana. Apocalyptica na chvíli přehlušila zvukovou kulisu. Pokoušela se číst, ale nedokázala se soustředit. Odložila knížku a zavřela oči.

   Hádka ve vedlejší místnosti zesílila. I skrze tóny rozeznávala jednotlivá slova a útržky vět.

   „Jó von si milostpán myslí, že sem tu akorát vod toho, abych mu jednou tejdně podržela, když náhodou trefí z hospody domů, co ?“

   Ozvalo se hlasité mlasknutí, po kterém se rozhostilo ticho. A je to tu, napadlo ji. Věděla, co bude následovat. Vypnula přehrávač, rychle sbalila pár nejnutnějších kousků oblečení a nacpala je do batohu. Opatrně vykoukla ven a pak se proplížila kolem obýváku.

   Jen jednou se rozhodla chránit mámu; jizva na levé tváři ji dodnes svědí, když má pršet. Měla bych se dát k meteorologům, napadlo ji.

   Vyšla do sychravého prosincového odpoledne. Automaticky zamířila k autobusové zastávce, ale pak jí došlo, že obvyklý azyl se nekoná; spolužačka jí včera říkala, že jede na návštěvu k babičce. Achjo, být poslancem, navrhnu zákaz povinných vánočních návštěv.

   Chvíli váhala a pak se vydala opačným směrem. Po několika minutách došla k lesoparku. Bylo to oblíbené místo jejích toulek; znala tu dobře každou cestičku i jednotlivé stromy. Myšlenky se jí zatoulaly do dětství, kdy se s rodiči v teplých letních dnech procházeli, hráli na honěnou nebo se sázeli, kdo najde víc hub…

   Vzpomínka tupě zabolela jako nedomilované ráno. Vrátila se na pevnou zem a snažila se splynout s usínající přírodou. Proplouvala studeným navlhlým listím, vonícím promarněným časem; co krok, to jeden den. Šustivá ozvěna podtrhovala tísnivou atmosféru a její fantazie pracovala na plné obrátky. Jako v blbým hororu, řekla si. Akorát mě tu tak někdo zrakví. Nebo aspoň znásilní. Vlastně je to jedno, stejně by si toho nevšimli…zabloudila v duchu opět domů. Nejspíš ji zase zmlátí nebo ošuká. Na mě si už nedovolí, ušklíbla se.

   Jednou to na ni zkoušel, jenže si šeredně naběhl. Chodila tenkrát s klukem, který byl v prváku na policejní akademii. Řekla mu to a on si příští den na fotra počkal. Ten se sice tvářil jako sedm čertů a trousil blbé narážky o bodyguardech, ale od té doby měla pokoj.

   Několik měsíců poté se rozešli, když jednou přišel na rande opilý a chtěl po ní, aby mu ho kouřila. Poslala ho domů a ještě někam. Vynadal jí do kurev a zdrhnul. Blbec ješitnej.

   Teď s nikým nechodila ani nespala a uvědomovala si, že jí z toho začíná solidně hrabat.

   Došla k dřevěnému altánu, jedné ze zastávek někdejších dětských výletů. Zevnitř zaslechla cinkot láhví a tlumený smích. V nose ji zašimral cigaretový kouř. Zvědavě nakoukla dovnitř.

   „Héle, krasavice inteligentní,“ ozvalo se odněkud z rohu. Hlas patřil odredovanému mladíkovi za clonou modravého dýmu. O kousek dál seděl další; když si všimnul Natálie, překvapeně hvízdl. Skupinku doplňovali další dva, z nichž jeden objímal drobnou černovlásku jejího věku.

   „Ahoj,“ řekla úmyslně lhostejně. „Co to děláte ?“

   „Vtipné. My jsme tady doma,“ odpověděl kluk, který ji zahlédl první. „A co tady děláme ? No co asi, řekni jí, co tady děláme,“ strčil ramenem do druhého, který se díval na zem a jen se ušklíbl.

   „…no přece lítáme, nevidíš ?“ doplnil sám a zvedl skoro prázdnou láhev od vína.

   „Hele, já sem Mirek, tohle je Marťas, teda Martin, támhle Ruda a támhleto Stýv a jeho kočka Verča,“ ukazoval jednoho po druhém. „Jak se jmenuješ ty ?“

   „Natálie,“ odpověděla.

   „Jo Natálka…hezký jméno…“

   „Drž už pec, sakra,“ přerušil ho Martin. „Von je furt takovej ukecanej,“ dodal omluvně a zručně odšpuntoval další láhev vína. „Chceš si dát s náma?“

   Přikývla a napila se rubínově červeného nápoje. Chladivý pocit po chvíli vystřídalo příjemné teplo a okolní svět dostal živější obrysy a barvy. Prohlížela si jednoho po druhém.

   „Co nejsi doma ?“ pohlédl na ni Stýv.

   Pokrčila rameny.

   „Stojí to tam za prd, utekla jsem,“ řekla zdráhavě; neměla chuť bavit se o tom. Vycítil její neochotu a s porozuměním kývl. „To známe, viď…“ otočil se na Veroniku.

   Znovu si přihnula z láhve. Víno začalo působit; další doušek rozpustil zábrany a měla pocit důvěry a spojenectví s lidmi, které viděla poprvé v životě. Vyprávěli o svých životech a jí se chvílemi zdálo, že naslouchá lidem o deset let starším, alespoň tak na ni zapůsobily jejich zkušenosti a názory. Nakonec se i ona rozpovídala a svěřovala, ačkoli v porovnání s nimi nebylo příliš o čem. Jenže to nikdo neřešil; po dlouhé době měla kolem sebe někoho, kdo byl ochotný vyslechnout ji a rozumět jejím snům, jejímu světu.

   Měla pocit, že se celý vesmír scvrkl na malou kuličku tepla a světla v tomhle altánu obklopeném lesním tichem. Ani nepostřehla, kdy jí Martin zlehka položil ruku kolem ramen; když si to uvědomila, s údivem zjistila, že jí to nevadí.

   Tak jako vína postupně ubývalo i zábavy. Všichni včetně byli unavení. Byla už téměř tma; Mirek nakonec usnul, Ruda si nasadil sluchátka a se zavřenýma očima lehce pokyvoval hlavou do rytmu a zamilovaná dvojice se odebrala kamsi do lesa. Natálie si to však uvědomovala jen mlhavě. Vnímala hlavně Martina, který jí dál a dál vyprávěl o sobě, o zemích a místech, kde už byl a která chce navštívit, o svých snech a plánech. Nevěděla, jak dlouho už je v lese. Nevšimla si ani, že se mezitím vrátil Stýv s Verčou, rozehřátí a rozcuchaní. Přimkla se k němu a cítila příjemné životodárné teplo.

   Martin se náhle odmlčel, jako by si na něco vzpomněl. Zalovil v kapse.

   „Vezmi si ho, třeba ti přinese štěstí…“ podával jí řetízek a na něm malý stříbrný křížek. Překvapeně na něho pohlédla, v očích otazníky.

   „Nojo, původně měl bejt pro někoho jiného. Vykašlala se na mě…“ lehce uhnul pohledem.

   Chtěla mu poděkovat, ale než stačila otevřít ústa, ozvalo se kvílení brzd a oslnilo je prudké světlo. Současně se ozval nestvůrně zesílený hlas : „Zůstaňte kde jste ! Nepokoušejte se utéct !“

   „Doprdele…“ hlesl Martin. Natálie neschopná pohybu zmateně a nechápavě přejížděla pohledem mezi ním a několika muži v uniformách, kteří se k nim blížili s namířenými pistolemi. Připadala si jako v nějakém debilním americkém seriálu. Tohle je ale realita, ty krávo, řekla si zoufale. Absurditu celé situace podtrhla sova, která zřejmě vyplašená hlukem a září reflektorů vlétla mezi ně a zmateně poletovala sem a tam. Na krátký okamžik upoutala pozornost mužů zákona. Toho využil Mirek a přeskočil dřevěné hrazení altánu. Než však zmizel ve tmě, vrhli se za ním dva muži v černém. Neuplynulo ani pět vteřin, když se ozval výkřik plný bolesti, který náhle umlkl. Z neviditelna se jako přízraky vynořily dvě postavy a mezi nimi napůl visící, napůl klopýtající Mirek se svěšenou hlavou. Nebylo mu vidět do tváře, ale i tak rozeznali pramínek krve, který mu stékal po tváři.

   Jeden z dalších mužů popošel až k Martinovi a Natálii.

   „Vaše občanky,“ vyštěkl.

   Martin neochotně zalovil v kapse.

   „Co vy ?“ obrátil se na Natálii.

   „Já…ještě nemám…“ vyhrkla.

   „Takže nezletilá,“ konstatoval s neskrývaným potěšením. Chvíli si prohlížel Martinův průkaz a pak jeho samotného. Nakonec strčil doklad do kapsy.

   „Vraťte mi ho,“ zaprotestoval Martin.

   Muž se na něho zašklebil a zavrtěl hlavou.

   „Na to nemáte právo…“

   Policista přistoupil těsně k němu.

   „Chlapečku, já ti na tvý práva seru ! Stěžuj si kde chceš, až ti rozbiju držku !“ zašeptal nenávistně medovým hlasem. Obrátil se k ostatním.

   „Chlapi, naložte je ! A tuhle slečinku taky !“

   Nacvičenými šťouchanci je nastrkali do aut. Natálie se ocitla vedle zakrváceného Mirka; měl nepřítomný pohled a zřejmě byl v šoku.

   Muži ještě chvíli hovořili u vedlejší octávie. Ale nerozuměla jim ani slovo. Po chvíli i oni nalezli dovnitř a tři auta se rozjela po nerovné lesní cestě.

   „Kam nás vezete ?“ zeptala se vystrašeně.

   Policista vedle řidiče se otočil : „K nám, děvenko, kam jinam byste chtěla ?“ vychutnával si ji škodolibě.

   „A co bude s Marťasem ?“ pípla nesměle.

   Podívali se po sobě.

   „S jakým Marťasem ? A ták, vy myslíte toho...“ řekl muž, který řídil.

   „Tak pro vaši informaci, slečinko, ten váš Martin je hledaný už půl roku. Utekl z pasťáku a má na triku nějaké krádeže. Našla jste si pěknýho grázla. Toho hned tak neuvidíte. Když bude mít kliku, tak nejdřív za dva roky.“

   „Jestli ho ovšem pustí za dobré chování...“ přisadil si druhý a oba se zachechtali.

   Přitiskla se k oknu. Po chladném skle stékaly pramínky jejího zoufalství. Nahmatala stříbrný křížek a vší silou ho stiskla v dlani. Bolestně vzlykla, když se jí zaryl pod kůži.


1 názor

Robinia
30. 11. 2010
Dát tip
bolavé

Na psaní názorů musíte mít ověřený email.
Sdílení
Nahoru