Adamův žal a dík

Prach!

Všude prach!

Spousta malých, oranžovo šedých částeček dráždí tvůj zrak. Je všude kolem a je těžko prostupný. Vzduch je ho plný. Leze ti do očí, do nosu, do úst... zahaluje všechno tak, že vidíš jen na pár metrů. Slunce nesvítí, zato vítr vane docela silný a chladný. Není to sice vichřice, ale cítíš jej znatelně. Zaléhá ti v uších, jak sviští kolem. Ale prach nerozfouká, je ho tu příliš.

Ty se nesnažíš větru čelit. Tvá mysl je celá omámená podivnou událostí, která se právě stala. Nemůžeš věřit svým očím. Je to sen? Hustý prach pozvolna usedá na jakési temné předměty povalující se všude kolem. Co ti jen připomínají? Lidská TĚLA?!!

Co se to jen stalo? Snažíš se rozvzpomenout. Byl jsi někde ... v tmavém a chladném prostředí. Pod zemí? ... Asi. Ve starém sklepení ... Vlastně ne. Byl jsi ... v pyramidě. Ano. Něco jsi hledal v hrobce staroegyptského krále, když se začalo všechno kolem mocně třást. Stěny se drolily! Ze stropu padal prach! Jistou, ne krátkou dobu to trvalo. A jedna strana se pozvolna sunula směrem dovnitř! Uff!!! Zastavila se právě včas. Mohlo tě to rozmáčknout! Mohlo tě to... Ale naštěstí zůstala úzká a nízká chodbička do půlky zavalená pískem. Proplazil ses jí ven. Byla to dlouhá doba, ale ne moc pevná suť se dala docela dobře odhrabávat. Dostal ses z toho.

Ale co's viděl venku? Prach! Samý prach. A nikde kolem absolutně žádná známka života. Všude pusto. Šel jsi někam ... ŠEL?!! Potácel ses. Cesta z hrobky byla vyčerpávající. Nevěděl jsi, co se děje. Jenom jsi tušil, že se přihodilo něco velice vážného. Co to jen bylo? A najednou jsi dospěl sem - k hromadě čehosi černého, co dosti silně připomíná lidská a jiná zvířecí těla. A všude kolem pusto...

"Co tady budu tvrdnout? Zkusím jít někam, třeba najdu známku života." Dáš se tedy do pohybu. Překračuješ se svíravým pocitem v hrdle bezvládné zbytky těl i jiných rozličných předmětů. Klopýtáš přes různé harampádí a vdechuješ prach, který je všudypřítomný. Všechno tě bolí. Nohy, trup, ruce i hlava. Je to taková bodavá, píchavá, pálivá bolest. A v hlavě ti navíc podivně hučí. Urputně se snažíš vzpomínat, ale hučení a bol otupují tvé myšlenky. Kdo vlastně jsi?

Došel jsi k řece - tedy k čemusi, co by mohlo být řekou. Není v tom totiž voda. Neuvěřitelně širokým korytem protéká cosi hnědočerveného. A zdá se to o hodně hustší než voda. Co se to jenom děje? Rozmýšlíš se, kam jít. Doprava, doleva... No, nejlepší to asi bude po proudu. Zatočíš tedy doleva.

Tak kdo tedy jsi? Kde je tvůj domov? Vybavuješ si zelenou. V dětství jsi byl obklopen zelenými věcmi - tráva, stromy, květiny; také čistý vzduch a slunce. Slunce?! Ano, slunce - taková jasná, žlutá věc na obloze, která vyzařovala teplo. Běhal jsi v jeho svitu po svěžích, vonných loukách a večer jsi vždy uléhal do stejně příjemných peřin. Ty ale byly... v domě. Ano, bydlel jsi v domě, a byla tam s tebou matka ... a otec ... a bratři. Byli jste šťastná rodina.

Vtom zaregistruješ, že přibylo sutin. Dříve jich bylo méně, spíše převládalo různé harampádí, ale teď překonáváš obrovské pole plné rozbitých kamenů a jiné hmoty. Také černých objektů nápadně přibylo. Teď leží skoro těsně jeden vedle druhého. Co to jen je? Co se to děje?

A co jsi ještě dělal? Nebylo přece jenom to běhání po loukách a spaní v peřinách. Co jsi jen ... Aha, četl jsi knihy. Spoustu knih. Ale co v nich bylo? Pojednávaly o ... archeologii. Ano, archeologii. Studoval jsi ji totiž. Jsi archeolog. Proto ses vydal sem, do země faraonů, aby sis prohlédl jejich hrobky. Byl jsi zrovna v pyramidě, zkoumal jsi sarkofág velkého Tutanchamona, který si podle přání svého otce původně říkal Tutanchaton, když k něčemu podivnému došlo. Co se to ale stalo?

Pojednou se zastavuješ uprostřed sutin. V mysli ti narůstá hrozivé tušení... Ne!!! Snad k tomu nedošlo! Teď už si plně vybavuješ, co vzbuzovalo nejživější polemiky a diskuse v posledních dnech. Byla to ... BOMBA! Rusové spolu s Číňany vyvinuli bombu, která měla zničit všechno v okruhu mnoha tisíc kilometrů, jako odpověď na budování amerického protiraketového deštníku. Chtěli ji vyzkoušet v kosmickém prostoru. Zřejmě však ... - ale to přece není možné!! - ... došlo k ... před- ... -časnému výbuchu ... a nepředstavitelně silná tlaková vlna ... zničila přinejmenším polovinu zeměkoule. To by pak ovšem znamenalo ... že jsi ... asi jediným člověkem, který to přežil ...

Ó, veliký B_že! Proč jsi to dopustil?! Jak jsi mohl?! Vždyť my jsme v jediném okamžiku zničili to, s čím Ty sis dal tak obrovskou práci. Nezasloužíme si žít! Ale ... proč jsi mě zachoval?!! Mám trpět a pojít tu samotou a hladem? Je snad mým osudem přežít zánik lidstva a utápět se v nezměrném žalu nad jeho koncem? Musím zrovna JÁ umřít sám a s vědomím něčeho takového?!! ... Ne!!! Děkuji ... NECHCI!!! Nechci už dál tady žít! Vem si mě, prosím, taky k sobě! PROSÍM!!! Ušetři mě těch nesnesitelných muk!!!

Upadáš do sutin. Choulíš se do klubka. Snažíš se nemyslet. Zapomenout na všechno. Slzy ti vbíhají do očí a tvůj dech je rychlý a přerývavý. Nechceš už dále žít! Všechny své myšlenky upíráš pouze na jedinou věc - usnout a už se neprobudit! Usnout ... a už se neprobudit ...

Najednou zaslechneš pláč ... "Zdálo se mi to???" ... zbystříš sluch ... Ne. Je to skutečně pláč. Dětský pláč. Jenom ti vrtá hlavou, proč jsi ho zaslechl až teď? Vstáváš a snažíš se zachytit směr, odkud jde. Chvíli nasloucháš ... a pak se vydáš tam, odkud s největší pravděpodobností přichází. A skutečně ... po pár krocích nalézáš bělostný uzlíček, trochu pokrytý prachem, který je však naprosto evidentně zdrojem onoho pláče. Ale kde se tady vzalo živé dítě? Jak se mohlo vprostřed té pekelné spouště zachovat? Zvedáš s velikým pohnutím ten maličký uzlíček a opatrně zkoumáš, co je to nemluvně zač... "Doufám, že to nebude ... Sláva! Je to holčička. Až vyroste, můžeme obnovit lidstvo. Snad se bude dát nějak přežít. Vychovám ji a pojmenuju ji ... Eva. Byl jsem přeci sám a B_h mi daroval tohle překrásné malé stvoření. Jsme jako Adam a Eva; a vzejde z nás nové lidstvo."

Ach, veliký, milosrdný B_že,  děkuji Ti za tuto nádhernou bytost! Děkuji Ti za mou Evu! Děkuji za tuto novou šanci pro lidstvo. Jenom doufám, že to není pouhý sen ...