Veterán

Naše východoevropská federace U.S.E.E. rozpoutala válku. Nenarukoval jsem dobrovolně, ale ve snaze přežít v bitvě, jsem se stal hrdinou, když jsem zachránil své spolubojovníky před jistou smrtí a přímo heroicky jsem při tom pobil pár nepřátel.

Chodil jsem po jednom okupovaném městě a moji krajané mě zdravili s úctou. Nebyl jsem na svoje hrdinství pyšný. Vlastně ano, na hrdinství ano. Na okolnosti ne. Byl jsem pyšný na to, že jsem zachránil své kamarády, se kterými jsem bojoval bok po boku ve válce, se kterou jsme nesouhlasili. Jenže pěšáci nemají na výběr. Raději bych byl mezi těmi, které jsem zabíjel. Kdybychom tam byli všichni.

Historie mi dávala za pravdu.

Naši spojenci se od nás pomalu odtrhávali. Buď kapitulovali, nebo podepisovali spojenecké smlouvy a obraceli zbraně proti nám, ve snaze vstoupit do historie v podobě vítězů. Cítil jsem se stísněně, i když zatím stále v bezpečí. Asi jsme všichni věděli, že to brzo skončí, ale nikdo si to nepřipouštěl.

Na frontu mě už neposlali, protože jsem utrpěl zranění a sotva jsem chodil. Ve dvaceti třech letech jsem kulhal a každých pár minut jsem se musel posadit, kvůli příšerné bolesti levé nohy. Prý je to trvalé.

U.S.E.E. se postupně rozpadla a naše malá zemička, před pár lety známá jako Československo, zůstala sama. V posledních bojích sice hrdinně, ale zbytečně a stále tak trochu nedobrovolně umírala další spousta mladých mužů. Vlastně i žen. Vlastně i skoro dětí v uniformách.

A pak válka skončila. Viděl jsem, jak dobyvatelé pobíjí mé druhy. Sám jsem se posledního vzdoru chtě – nechtě zúčastnil. Přežil jsem a upadl do zajetí.

Nadávali mi do „východňácké svině“, bili mě a nutili pracovat v zajateckém táboře. Dost jsem si vytrpěl. Ale zajetí jsem – na rozdíl od spousty jiných – přežil. Po roce nás, pěšáky, propustili. Tedy ty, co přežili. Důstojníků se ze zajetí vrátilo o poznání méně. Generálové a politici byli pobiti do jednoho. Jen s tím jsem souhlasil. To oni vedli válku.

Dnes mi je šedesát osm let. Vojáci vítězných armád posbírali medaile, ocenění, doživotní renty a na jejich počest se slaví „den veteránů“. Jsou hrdinové. A to i někteří naši dřívější spojenci, kteří nás nakonec zradili.

Já jsem se několik let styděl i vyjít na ulici. Oficiálně každý věděl, že my jsme dělali to, co jsme museli, ale vlastně to nikoho moc nezajímalo. Nekoukali na mě už jako na hrdinu, ale skoro jako na zločince. Na vraha. Děti se ve školách učili o temných dobách, které by se měly co nejdříve změnit ze vzpomínek v historii.

Koukal jsem na fotky svých dřívějších přátel. Tolik jich zemřelo tak mladých. Dnes měli jen skromné hrobečky, ke kterým nikdo nechodil. Jen my, veteráni. Lidé na ně rádi zapomněli. Třeba můj nejlepší přítel za kasáren, Hugo Novák. Koukal jsem na jeho fotku. Byl to nadaný malíř a úžasný člověk. Vtipálek. Optimista. Skutečný přítel. Dnes už nikoho nezajímalo, kdo byl.

„Po válce se radostí opiju tak, že na to na všechno zapomenu,“ říkával. Hugův život ale skončil v ten den, kdy jsem se já stal hrdinou. Tenkrát na nás zaútočili v noci. Hugo zemřel při prvním výbuchu. Dřív, než jsme si stačili vzít do rukou zbraně. Vlastně dřív, než jsme mohli vůbec zjistit, co se děje.

S přáteli z armády jsem se občas sešel v kavárně. To co jsme zažili, z nás udělalo ty pravé přátele na celý život. A nikdo jiný o naše přátelství ani moc nestál.

Dnes ráno jsem seděl v parku. Pozoroval jsem děti, které si chtěly hrát na válku, ale nakonec z toho nic nebylo, protože nikdo nechtěl být ta „východňácká svině“. Bylo mi líto, že nás tak vidí.

Nedávno jsem byl v kině na válečném filmu. Ukazoval nás jako fanatické idioty, kteří umírali po desítkách a bylo to tak správně. Ti co nás zabíjeli, byli pohlední a ctnostní frajeři. Když některý z nich náhodou padl, sál skoro plakal.

Uniformu mám zahrabanou ve skříni aby mi připomínala, že není hrdinství, jako hrdinství. To moje bylo prý zlo. Medaili za statečnost jsem schoval na půdě a nemám srdce, se na ní ještě vůbec někdy podívat. Asi proto, že jsem se nenarodil na té správné straně.

Až my veteráni vymřeme, stane se z toho historie. Na nás se zapomene, ale ti, na které jsme museli střílet, to už budou navždy hrdinové.

I kdybych na všechno zapomněl, ta bolest v noze mi to vždycky připomene.