City...

,,Spadnout tak ze srázu hlavou na kámen..

Nesmím tomu podlehnout, musím žít...

Můj život ale vysychá, pomalu, ztrácí se jeho pramen.

Ne! I když není můj, můžu o něm snít...''

Přemítá dívka duše zbavená.

Sedí tam na kraji, na trávě zelené.

Tímto světem je již zničená.

Obdivuje květiny, do ruda zbarvené.

,,Proč se své city projevit ostatním bojím?

Bylo to tak lehké když byla jsem malá.

Co když s nimi těd neobstojím?

Tak moc jsem si toho přála.''

Dívka stojí nerozhodně na kraji srázu,

Smrti je pro ni jen procházka snem.

Oba očekávají v hlubinách propasti zkázu.

Oba myslí na toho druhého nocí i dnem.

Dívka i chlapec ze srázu skáčou,

Teď již ví jak ptáci se cítí.

Padají do hlubin a pro druhého pláčou.

Za rok na jejich hrobech, roste nádherné rudé kvítí.