On

Cinká to a hlučí. Ten bar nikdy nespí. Je to sběrna duší, sběrna nočních můr. Dřevěné obklady nasáklé kouřem, žlutá, hnědá, červená.

Pracuju v bance. V obrovském prosvětleném prostoru plném lidí, kteří jsou bez nápadu, bez jiskry. Prázdní a díky tomu hloupí. A já tam sedím a nedokážu se odlepit, nedokážu se z té židle zvednout, říct tomu člověku, který má z nějakého titulu být mým nadřízeným, že na něj kašlu, že pro mě nic neznamená.

„Terezko, že mi sem hodíš ještě jedno pivo? “

Tady ten masivní bar, za který si sedám každý den, má své kouzlo, má svou symboliku. Je to velký kus pevného dřeva, o který se lze opřít. Člověk na něj může položit hlavu, pivo, popelník s nedopalkem, může si na něj lehnout a být si jistý, že se pod tíhou nezhroutí. Ten bar je sám sebou, protože plní funkci, pro kterou byl jeho stvořitelem určen a je tím pádem zosobněním štěstí. Ti lidé, co si za něj osaměle sedají, jsou nešťastní, protože svoji funkci buď neznají, nebo se k ní nijak nedokážou přiblížit. V tom dřevu je síla, kterou vysávají.

„Jasně Míro, hned jsem u tebe. Kolikátý už dneska máš?“

„Teprve třetí Terezko. Piju pomalu.“

My kancelářské krysy máme proto rády večery, protože se v nich setkáváme s předměty a lidmi, kteří jsou naplnění. Kteří mají důvod být v životě z nějakého důvodu šťastni a cítí se proto volně a spokojeně. Mně ten důvod chybí. Dostojevskij popsal ve svých Běsech jednu zajímavou postavu. Ten muž se jmenoval Kyrilov a tvrdil, že ve světě, v kterém je všechno dovoleno se ztrácí význam konceptu svobody. Svobodní jsme jen v situaci, kdy existuje nesvoboda, kdy existují pevné mantinely toho, co se smí a nesmí. Ale kde jsou ty mantinely dnes? Kyrilov odpovídá jednoznačně. Jedinou možností, jak demonstrovat vlastní svobodu je, vzít si život. Sebevražda je poslední mantinel a on ho po dlouhém rozjímání překonává. Jakýkoliv jiný krok je zbytečným plácnutím do vody. Proto jsem odsouzen k nesvobodě. Můj odchod z kanceláře by nic nezměnil, skutečné osvobození je pouze smrt.

Ještě čvtré a páté, není vůbec kam spěchat. Zítra se vzbudím a s maximálním sebezapřením vyrazím do práce. Černé kalhoty, černá košile, v puse cigáro. Otevřu dveře, pozdravím. Z dvaceti lidí mi odpoví zhruba pět. Popojdu pět metrů ke svému kotci, posadím se, zapnu počítač. Další veselý den v pekle může začít. Ivana včera byla už popáté na zumbě, šlo ji to dost dobře, bolí ji celý zadek. Petra kroutí hlavou, musí to taky zkusit. Jen té práce kdyby neměla tolik. Jiří, kterému se tady říká familierně George, si včera pořídil nový telefon, iPhone 4. Stojí s Michalem a Ivanem u kopírky a nadšeně ukazuje, co ta věcička všechno umí. A konečně na boku místnosti v prosklené kóji trůní on. Velký šéf, král všech pitomců. Copak mi asi řekne? Přinese mi ten dnešní dokument a bude chtít, abych ho kompletně předělal. Jasně šéfe, žádný problém. Uvnitř cítím tlak, pořád na mě kouká, i když odejde. Máme stoly otočené proti sobě a děláme, že se nevidíme. Budu z toho chlapa mít žaludeční vředy. Hlídám čas. Nebudu tam ani o minutu déle, než je nutné.

Když jsem byl malý, často jsem se v noci bál. Bylo spoustu věcí, které mě uměly vyděsit. Temný kout, děsivý film, zlí lidé. Všechna ta strašidla oživovala kdykoliv jsem se blížil spánku a já se jen klepal pod peřinou a přál si, aby už bylo ráno. Od čtyř do sedmi, než vstali ostatní, bylo období nikoho. Nula, prázdné minuty a hodiny zírání. Do knihy, do časopisu nebo prostě do zdi, do blba (tahle schopnost se mi v kanceláři mimochodem dnes velmi hodí). Ještě jsem ani nechodil do školy a spával jsem kolem tří hodin denně. Noční běsy byly příliš reálné, příliš živé na to, aby nebyly pravdivé. Máma pro to neměla pochopení. Když jsem ji v noci tahal za deku a prosil, jestli bych si k ní nemohl lehnout, byla mrzutá, vzteklá. Vstala, rozsvítila, přišla k mé posteli a starostlivě se na mě koukala. Hladila mě po tváři. Snažil jsem se v těch pár minutách, kdy jsem cítil její blízkost, usnout. Většinou se to nepovedlo. Spánek prostě nikdy nebyl mou silnou stránkou.

Táta byl v tomhle ohledu citlivější. Když se na mě máma obořila, že se potřebuje na zítra vyspat, odvedl mě do postele a chvíli tam se mnou zůstal. To mi nestačilo, ale nedalo se nic dělat. Máma vstávala brzo. Musela být v práci před sedmou a moje nespavost byla nevítaná komplikace. Promiň maminko, ale nešlo to jinak. Šakalové a kojoti, podivní mutanti lidí a psů, zrůdy znetvořené bez rukou, bez obličejů – všichni se schovávali pod moji postelí a já jim nedokázal čelit, ačkoliv jsem se snažil. Studený pot, peřina vysoko, zima, třas, vyschlo v puse a potřeba jít na záchod. Ne, to přeci není možné, byl jsem před chvilkou. Ale bohužel je to tak, musím se jít vyčůrat, nemůžu jinak. Určitě to zvládnu, máma by se zlobila, kdybych ji zase otravoval. Vypínač lampičky je kousek. Jakmile bude světlo, všechno se projasní. Stačí jen vystrčit ruku zpod peřiny a zmáčknout knoflík, nic co by se nedalo rychle a bezpečně zvládnout. Nikde přeci žádné příšery nejsou, tak se uklidni a dělej. Ještě víc studeného potu, vyschlo v puse, pak vystrčím ruku zpod deky a málem se počůrám strachy. Hledám vypínač, ale zrovna není tam kde vždycky, nebo jsem se netrefil, já nevím. Zpět pod peřinu. Slzy zoufalství. Pláču a lituju se...

Šesté už si nedám. Ne Terezko, děkuju. Pět mi jich na usnutí stačí. Hezky se usmíváš, i když se mi zdáš nějaká ustaraná. Hlavně neklesat na mysli. Zvednout se, obléct si sako, mírně se zakymácet a zaplatit. Goodbye hospodo. Zítra příjdu zas.