Král

Želví polévka byla dnes obzvláště dobrá. Druhý chod, kančí pečeně, ještě lepší. Hudebníci hráli Chvalozpěv drahému vládci a nahé dívky tančily k mojí potěše. Seděl jsem ve Stříbrném sále a těšil se, až odpoledne pojedu ulicemi Hlavního města, kde mě budou vítat davy jásajících poddaných. Pozoroval jsem odlesky Třetího slunce na sbírce obrazů ze Zeleného hvozdu, když vtom do sálu vstoupil generál Gur. "Jak si dovoluješ vstupovat bez ohlášení?" podivil jsem se jeho náhlému vpádu. "Veličenstvo... Veličenstvo..." teprve teď jsem si všiml, jak je udýchaný. "Tak co je?" začal jsem být netrpělivý. "Objevily se nějaké... divné věci, Nejjasnější pane. Říše je v ohrožení." vykoktal ze sebe. "Divné věci... to jako nepřítel? Hordy nestvůr? Že by Kruon zkoušel nějakou další lest?" zamyslel jsem se nahlas. "Pane, netušíme, zda v tom má prsty Kruon. A nejsou to nestvůry. Jsou to divné... útvary. Trhliny. Nicota." "Cože? Nějaká temná kouzla a čáry?" "Podívejte se sám. Jeden z důstojníků měl čaropapír, takže na něj sejmul obraz." Podíval jsem se na obrázek. Nějaká vesnice, ale v ní bylo několik domů... no ani ne rozbořených, spíše rozklížených, rozteklých. Uprostřed návsi se vznášel jakýsi neuspořádaný divný cár, změť potrhaných tvarů. Pod ním ležela mrtvola vojáka, rozsápaného na kusy. Pár dalších mrtvých lidí a zvířat polehávalo po oné scéně zmaru. "Pošlete pro Merga, okamžitě!" rozkázal jsem. Merg byl jedním z nejmocnějších mágů mojí říše. Pravděpodobně si bude vědět rady. Skřítci letící na poštovních holubech začali propátrávat říši křížem krážem: ovšem zpátky do Paláce se jich vracela jen část. Někteří ve vzdušných vírech narazili na ty záhadné útvary a podivným, nepřirozeným způsobem zemřeli. Nakonec našli Merga mrtvého v jeho srubu někde v zákrutech Červené řeky. Samozřejmě jej zničilo ono neznámé zlo. To již uplynulo několik týdnů a nestvůrnosti se objevovaly daleko častěji. Naštěstí Hlavní město zatím zůstalo ušetřeno. Letošní slavnost v První den roku, v níž davy děkovaly svému Králi, že z Jeho milosti vycházejí slunce, proběhla tím pádem již v hodně smutném duchu. Jindy jsem se vždy velmi těšil na toto uctívání svého majestátu, ale starosti z podivných útoků nakreslily vrásky na čelech většiny lidí. Když hudba utichla a měl následovat můj projev, věděl jsem ihned, co mám říct: "Mí věrní poddaní! Setkáváme se s nebezpečím, které tu ještě nikdy předtím nebylo. Čím dál tím víc našich osad a měst je decimováno prapodivnými trhlinami, jejichž původ nám není znám. Vyhlašuji proto, že toho, kdo by vyřešil naši nelehkou situaci štědře odměním: již nikdy nepocítí nouzi a celý život bude zaopatřen v mém paláci vším, na co si pomyslí. Hledejte mágy, hrdiny a světce. Nějaké řešení být musí!" Během čtrnácti dnů jsem byl zavalen davy pseudo-hrdinů, šílenců a dobrodruhů. Všichni se snažili, vymýšleli všelijaké teorie a systémy záchrany, ale marně. Znechucen jsem se odebral do svého harému, abych se odreagoval... v nádherných komnatách mého domu lásky se shromáždily všechny mé manželky a konkubíny a já mezi nimi hledal tu, která v tento krušný čas uleví mému žalu a strachu... a v ten okamžik jsem si uvědomil, že ji zde nemohu najít! Luxia, moje největší láska, se před pár lety rozhodla žít mimo Palác... v Mramorovém městě. Hrklo ve mě: právě včera jsem dostal zprávu, že do Mramorového města vstoupily ony nemožné útvary v hojném počtu! Zaklel jsem a začal svolávat služebnictvo. Vyrazili jsme již ten den navečer. Nenechali jsme našim koňům ani pořádně odpočinout... seděl jsem v kočáře, zpocený a naštvaný: jak jsem na ni mohl zapomenout? Náhle se stěna kočáru rozsvítila: magickým přenosem obrazů jsem spatřil Luxii, ležící ve svém zámku. Břicho měla nelidsky znetvořené a kdesi v povzdálí jsem viděl do sebe spletený, chaotický cár, jak letí vzduchem. Luxia promluvila, z posledních sil: "Králi... vidím, že mě jedeš zachránit... ovšem pozdě... Pamatuju si: jsem s tebou už od... od... začátku. Dej si pozor... Toto nebezpečí není z...." V ten okamžik se zhroutila a vydechla naposledy. Byl jsem zmatený: od jakého začátku? Odkud že není to nebezpečí? Do Mramorového města jsme dojeli za dvě hodiny. Obával jsem se, že nepopsatelná tělesa budou nebezpečím i pro naši skupinu, ovšem když jsme dorazili, vítali nás jen obyvatelé města, trochu prořídlí nájezdem těch tvorů. Po nepříteli ani stopa, viděl jsem zhroucené domy a pokřivené mosty, ovšem jinak byl v ovzduší klid. Obyvatelstvo se shluklo na náměstí a starosta města nás přivítal výčtem škod: nájezd prý ustal chvíli předtím, než jsme dorazili. Nějakou dobu jsem strávil tím, že jsem je vyslechnul, poté jsem šel pohřbít ubohou Luxii. Mezi tím přilétl poštovní holub se skřítkem na zádech: "Napadli Hlavní město!" Bál jsem se vrátit se zpátky... zůstal jsem několik dní v Mramorovém městě, kde se život ustálil v normálních kolejích. Hlavní město bylo tou dobou změtí oněch divných sil, spousty lidí umíraly a můj Palác byl ničen. Čekal jsem, zda se bytosti neobjeví i tady, ale nestalo se tak: začalo mě jímat divné podezření... Jakmile jsem si byl jistý, svolal jsem své muže a nařídil návrat do Hlavního města. Sice reptali, že to je nebezpečné, ale mojí autoritě se nikdo neprotivil. Proto jsme po týdnu vyrazili. Když jsme se vrátili do Hlavního města, bylo to přesně tak, jak jsem si myslel: řádění ustalo a obyvatelé - ti, kteří zbyli - nás vítali již v klidu a po útvarech nebylo ani památky. Bylo tedy zcela jasné, že to nebylo Hlavní město jako takové, které předtím odolávalo jejich vlivu, ale z nějakého důvodu přítomnost mojí osoby. Následující týden bylo již možno vysledovat kruh okolo Hlavního města - tedy mého pole působení - na jehož vnějšku probíhalo čím dál tím více útoků neznámých útvarů. Žádná magie se na ně nechytala, zbraně také ne. Prostě přišly a překroutily realitu kolem sebe. Ovšem kruh se zužoval: každým dnem byl menší a menší. Procesí "hrdinů" řídly. Nikdo nebyl schopen na nic přijít. Občas se divná věc prohnala i Hlavním městem: kruh již byl velmi úzký. Vzdálenější kraje již byly zcela pusté, mrtvé, včetně země mého protivníka Kruona, což vyloučilo hypotézu, že za to může on (stejně žádné jeho úklady nikdy předtím nevyšly, tak proč by tentokrát měl být silnější než my?). Několikrát jsem tu věc zahlédl pouhým okem: realita se protáčela a mizelo veškeré normální uspořádání. Jednoho dne už nepřišel nikdo, kromě toho poustevníka: "Veličenstvo," začal, "vaše statky mě nelákají, proto jsem na vaši výzvu prozatím nereagoval. Ale situace je vážná a osud našeho světa je, zdá se, zpečetěn. Proto jsem se rozhodl, že za vámi přijdu s tou informací, kterou mám, i když zatím nestačí k odvrácení hrozby." "Mluv," vydechl jsem. Říše byla v troskách, už nebylo co ztratit. "Meditoval jsem." prohlásil. "Meditoval jsem o podstatě tohoto světa a viděl jsem... že na ni někdo útočí. Je jediný základ světa: jediná věc, bytost či místo. A ten je měněn. Je měněn nějakým divným způsobem, který neumím vystopovat: ať je podstatou světa cokoli, již brzy jej to nebude schopno udržovat... " "Tato informace se mi odhalila před týdnem," pokračoval. "Žil jsem v říši barona Kruona, v malé poustevně... ovšem nějak se mi podařilo zaslechnout legendu, že Hlavní město vašeho království odolává vpádům těchto sil. Ať je Podstatou cokoliv, je to někde tady." "Příteli," usmál jsem se, "nedovedu si to vysvětlit, ale s tímto městem naše záležitost nesouvisí: když jsem byl v Mramorovém městě, bylo v bezpečí zase ono..." Poustevníkovu reakci jsem nedokázal předvídat. Náhle padl na kolena a začal se mi klanět: "Králi... Králi... vím, že ve vašem království je obřad, jímž vám děkují za to, že necháte svítit slunce... neočekával jsem, že to bude tak... mysticky přesné. To vy jste tou Podstatou! Králi - Stvořiteli...." Zalapal jsem po dechu. "A kdo na mě útočí? A jak?" Matně jsem si začal vzpomínat na něco... co jsem již velmi dlouho zapomněl. Jen tvary, obrysy,.... Poustevník na mě hleděl s vědoucím pohledem: "Někdo sahá na vaši podstatu. Ale nějakým způsobem, který není z tohoto světa. Nechápu to..." Jímal mě děs. Cítil jsem se zranitelně, jako bych měl na sobě naskládáno příliš mnoho odpovědnosti. Během našeho rozhovoru jsem nepostřehl, že v Paláci již jistou dobu řádí ty divné tvary. Fičel vítr. Kruh se zužoval. Do trůnního sálu vlezly dvě ty podivnosti. Stěny pro ně nic neznamenaly, prostě vpluly dovnitř. Jedna z nich na mě zaútočila, při svém pohybu deformovala svět kolem sebe... zíral jsem do jejího nitra: všechno se rozpíjelo, cítil jsem, jak se svět rozkládá... ...a zase skládá. * * * "Milane!" Kdo... co...? Ležel jsem v posteli v nemocničním pokoji. Kolem blikaly přístroje měřící všechno možné. V nose jsem měl sondu umělé výživy, svaly zesláblé, prakticky atrofované. Nade mnou se skláněli muž a žena. Táta? Máma? "Probudil se! Po pěti letech katatonie! Zavoláme Lucku, bude mít radost. Tušila jsem, že ty nové léky zaberou."

---