Jen zvěsti

Každý kráčíme ve věčném páru – tělo a stín.

V mracích kolují zvěsti o tom, že někteří si stíny vymění a potom jejich duše plují společným větrným poryvem až nad orlí hnízda. Tam se něco stane, a když se vrátí stíny každý ke svému tělu, vše je jinak.

Za očima, hluboko, jim pak svítí ohně a kolem úst mají taková drobná světýlka. Jejich stín má už navždy malinko jiný tvar, o čemž vědí jen oni a ptáci. Nijak se tím neznepokojují. Ptáci jejich proměnu nevyzradí a ostatním lidem stejně připadali trochu jiní odnepaměti – jiní se svými sklony toulat se sami s dloužícím se stínem za zády nebo rozvinutým před očima, jako by to byl ukazatel směru.

Tělo a stín... vždy se nepatrně odklánějí od slunce, aby v pravé poledne splynuly na kratičkou chvíli vjedno. V případě těch, kteří svůj stín na chvíli s někým zaměnili, je ale drobný růžek stínu vidět pořád, a kolem poledne jim pohasínají ohně za očima právě kvůli němu.

To jsou zvěsti,
které kolují v mracích.

Mezi lidmi je ale málo těch, již si potemnění v očích druhých všimnou. Ještě méně je skutečně vidoucích – ti za stínem tuší i na okamžik utichlé plameny.