Poslední dopis

Hrot pera se dotkl papíru a vykreslil první z posledních slov. Psát poslední slova v životě… je to zvláštní pocit. Občas je třeba se na chvíli zastavit, zklidnit srdce, které tepe rychleji, než bývá zvykem… zastavit, protože ruka se chvěje a písmo se stává nečitelným… slova plynou sama od sebe, brzy pokryjí celou stranu, zbývá jen doplnit podpis… a slůvko sbohem. Obálka je zalepena, uložena v kapse bundy… je čas se vydat do ulic a naplnit svůj osud. Sejdu schody, pomalu a opatrně, každý krok prožívám, protože vím, že jich zbývá tak málo… dopis v kapse promlouvá…
***
Milá maminko a tatínku, musím vám říci něco o sobě… musím vám toho tolik vysvětlit… a mám tak málo času. Pamatujte si, že přes všechno, co se stalo, vás mám ráda a nemusíte si brát za vinu, jak to končí. To ve mně je chyba, neposlechla jsem vás a nevěřila, že mi radíte dobře… a tak teď jsem tam, kde jsem být nemusela a nelze to vrátit zpět… začalo to 27. dubna…
***
Kráčím ulicí, na město padá soumrak… dnes je moc hezký soumrak, nebo si toho jen po dlouhé době všímám… vnímám odrazy světla na zrcátkách aut, vůni květin v sousední zahradě, pozoruji vodu v kaluži, jak se rozstřikuje pod podrážkami bot… poslouchám večerní zprávy, jejichž charakteristická znělka právě zazněla ulicí z některého z otevřených oken domů… vidím lidi, sedící u stolu, chystající večeři nebo plející v soumračném tichu zahrady… všichni jsou spolu, užívají si den a chystají vše, co musí zařídit… a já mezi ně už nepatřím, jsem sama a na konci cesty… protože se stalo něco…
***
Pamatujete si, jak jsem vám říkala, že jdu spát k Martině? Byla to lež i pravda. Šla jsem k Martině, chystala se na diskotéku a věděla jsem, že bych tam nesměla jít… myslela jsem si, že je to zbytečná starost, že tam přece chodí každý… na tý diskotéce jsem potkala kluka, neřeknu vám, jak se jmenoval, přestože jeho jméno se mi jeho jméno vrylo do srdce i paměti. Zdál se mi hrozně fajn a milej a tak jsem mu bez protestů dala číslo… jaký by to bylo, kdybych mu ho nedala? Nemusela bych tohle psát, nemusela bych se rozhodovat… ale kdyby je jen slovo, on to číslo dostal a začali jsme se scházet…
***
Ztratím se ve vzpomínkách, chtěla bych plakat, už však nemám slzy ani sílu… a tak jen vzpomínám. Na každý záblesk očí, na stín, který vrhal pramen vlasů do tváře, na vůni kouře a dřeva, na klidný a vyrovnaný úsměv… na lži, kterými mě krmil, na slova miluji tě, která jsem od něj tak často slýchala a ve kterých nebyla stopa upřímnosti… zastavím se na ostrůvku tramvaje, zahalené do ticha… jen pár nočních ptáčat tu postává… mladý páreček, dva lidé, kteří jako by se sebe nemohli nabažit… lidé, schovaní pod límci kabátů, spěchajících za svými problémy a v tichu řešící svůj vlastní život… do nahých paží se zakusuje zima, tramvaj přijíždí právě včas, nastupuji a sedám si… ignoruji pohledy těch několika zvědavců, co ve mně vidí jen malou holku s rozmazaným make-upem a rozcuchanými vlasy… vzpomínám, když jsem touhle tramvají jela tehdy…
***
Byla to 10. května, neděle… jela jsem za ním, sešli jsme se přesně na téhle zastávce a ruku v ruce nastoupili do tramvaje… samý smích a radost, jeli jsme k němu, jak byli vzrušující ty letmé polibky… a jak jsem si připadala dospělá, vedle něj… ta suverénní jistota, která mě na něm tolik okouzlila… a tak jsem udělala hloupost, kterou si budu vyčítat do smrti… a ta přijde brzo. Od toho dne už mi nezavolal, nezvedl telefon ani mě nezdravil, když mě potkal… a já upadla do deprese. Dlouho trvalo, než jsem se vzpamatovala, po nějaké době to ale začalo vypadat lépe… a pak přišel další zlom, ten největší.
***
Do tramvaje nastupuje další osoba, mladá, usmívající se žena s kočárkem. Teprve teď se spustí slzy, jako potoky se valí po tvářích a dokončují zkázu make-upu… je mi to jedno, snažím se jen dostat ke dveřím, vyskakuji z tramvaje a zbytek cesty absolvuji pěšky. Jen co noha nohu mine, pláču a popotahuji, ruku přitisknutou k břichu… zvracím.
***
Nevím, kdy jsem si to plně uvědomila… kdy jsem si poprvé připustila myšlenku, že bych mohla být těhotná. Možná jsem si to nepřipustila doteď, možná mi to stále připadá jako sen… ale první příznaky jsem začala pozorovat asi dva měsíce po rozchodu. Mami, ještě měsíc jsem váhala, zda chci vědět pravdu… a teď toho lituji. Lékař mě vyšetřil a oznámil mi „radostnou“ novinu. Byla jsem zoufalá, nevěděla jsem, co dál…
***
Už jsem skoro u cíle, kráčím podél řeky, tam, kde nově vystavěli mosty… jeden výše, vytvořený pro chodce a jeden nižší a širší pro auta. Tohle je správné místo po konec, pro poslední let… kráčím po schodech, jeden a druhý… kov duní pod nohama a hluboko dole proudí řeka, divoká a chladná jako vzpomínky… a tělo hoří, v boku píchá a břicho se svírá křečí… zastavuji se na vrcholu, na jednom z odpočívadel… teď v noci tu nikdo není… jen jeden člověk hledí do řeky… ten tedy bude svědkem… vystupuji na zábradlí a on zvedá ruku, chce něco říct… ale já se poddávám větru a hlubině, všechno je tak snadné… padat do náruče peřejí a už se netrápit… zahubit to, co mě zabíjí… klesám, ale cítím se jako pták… na okamžik a pak bolest, hrozná bolest… ležím na silnici, kolem mě auta… a krev… spousta krve… mé krve… vidím ji a hnusí se mi… protože je jí hrozně moc a já nemůžu žít… svět se ztrácí… a pak už nic…
***
A tak jsem tady. Možná je zbabělé umírat a problém neřešit…ale já nechci žít s tím, co se narodí… nenávidím už předem své dítě, protože je jeho…protože by se narodilo a bylo by jako on a já bych si každý den vyčítala svou hloupost…měla jsem tolik plánů… místo toho mi nezbývá než smrt… mám vás moc ráda… sbohem. S láskou
Eva