O nevěře

„Já půjdu do pekla....“

Musím říct že mě nějak okouzlovala. I když nevážila 40 kilo, neměla dokonalou pleť ani nebyla blondýna. Na billboardu by se Vám zřejmě ani nelíbila. Znal jsem ji přes kamarádku. Kamarádila se s různými lidmi ale nejradši měla ty svoje feťáky. Vedle nich se cítila skvěle, rozuměli jí a bavili jí. Milovala je. Dávala jim přednost přede mnou.

Když jsme se viděli venku trochu jsem se styděl. Psal jsem si s ní na chatu. Tam jsem se dokázal trošku rozpovídat. Bůhvíproč jsem se bál že se se mnou nebude bavit. Začali jsme se scházet, vždycky v neděli, ale jako kamarádi. Aby to byla opravdu kamarádská schůzka nikdy jsme tam nebyli sami. Od té doby jsem se jí nabídl tak třikrát. Pokaždé napůl souhlasila ale pak se vymluvila. Přitom nám spolu bylo tak dobře. Při posledním odmítnutí jsem se hodně naštval, měli jsme se sejít a opět to neklaplo. Pak jsem ji viděl s její partičkou feťáků. Měla bílé kratičké šatičky a růžové kalhotky. Ten obrázek mi v hlavě udělal díru. Zařekl jsem se že už jejímu kouzlu nikdy nepodlehnu, že už se na ní ani nepodívám.
Zapoměl jsem, našel jsem si dívku. Úžasnou, dokonalou, prostě miláčka Klárku. Zamiloval jsem se. Klárinka byla panna když jsem s ní začal. Nevadilo mi to, naopak! Všichni v nás viděli a pořád vidí dokonalý pár. Docela jsem se vyžíval v tom, že ji můžu všechno učit. A ona se učit nechala, začala kvůli mně dokonce brát prášky. Tu skvělou holku si prostě nezasloužím.

Ani nevím kdy jsem se to po dlouhé době díval na její profil. Zdálo se, že to kouzlo je pryč. Na těch fotkách byla normální holka, ne hezčí než moje láska. Pak byla online, rozhodl jsem se jí napsat a zeptat se jak se má. Byla to ta nejhorší chyba co jsem udělal. Já jsem napsal jako první, tudíž všechno co se dál stane bude jen a jen moje vina. Povídali jsme si hodiny a hodiny a nedocházeli nám témata. Několik měsíců jsme si takhle psali, mnohokrát jsme se dostali na sex.

Na začátku vždycky psala ty ohraný fráze. Máš holku a miluješ jí, miluješ jí, miluješ, to nemůžeme, nechci kazit váš vztah, ty nevíš jakou děláš chybu, já nechci být ta svině která vám to zkazí, sex jsou jen nízký pudy- láska je věčná. Ale potom vždycky podlehla. Teď jsem byl já ten na koni. Mohl jsem si s ní hrát. Ona mě chtěla. Když jsem se jí zeptal jestli je do mě zamilovaná řekla že mě má ráda ale nemůže se do mě zamilovat už jen proto že já miluji někoho jiného. Věděl jsem že to znamená že je do mě zamilovaná, jen jí hrdost nedovolí to říct.

Jakoby to dělala naschvál, už mě zase okouzlovala, vším co napsala i tím co nenapsala. Někdy jsem si říkal jak škaredě si se mnou hraje. Buď byla nevinná jako dítě nebo rozverná jako děvka, buď dělala drahoty nebo mě divoce znásilňovala, buď mě kajícně odmítala nebo ďábelsky roztahovala nohy abych viděl poklady jejího rozkroku... V každém z těch případů, ať jsem hrál jakoukoliv roli jsem stále v duchu byl její otrok. Každou volnou chvilku jsem s ní propsal, když měla volno nešel jsem do školy.

Polilo mě neuvěřitelné nadšení když se jednou zmínila o tom jak se jí stýská po mé blízkosti a že mě chce vidět. „Samozřejmě ve vší počestnosti!.“ Ano jistě, jak jinak než počestně. Úplně stačilo že jsem svou Klárku podváděl přes internet.

Byl jsem nervózní jako prvňáček. Dva dny předtím jsem nemohl pořádně spát, připravoval jsem si plán jak se obléknu, co řeknu, jak neoblomě ji budu odmítat. Přehrával jsem si v hlavě jaké bude naše setkání. Bude se mi vůbec ještě líbit? Říkala že ztloustla, je to sice rok ale jistě i zestárla- velkoměsto lidi mění. Musím jí z milosti lhát že je pořád krásná.

Jako vždycky mi byly všechny přípravy, promiňte ten výraz, úplně na hovno. Dostala mě už jen tím jakým způsobem šla chodbou. Ach, jak málo stačilo aby mě vyvedla z míry, z mé tolik připravované sebejistoty. Pamatoval jsem si, že vždycky své přátele vítala pusou na ústa. Domluvili jsme se že našem případě bude lepší pusa na tvář. Opravdu dohodu dodržela, ani náznakem se nepokoušela o víc. Takže jsem nikdy nebyl doopravdy na koni.

Když mi dávala tu pusu na tvář cítil jsem jak mi tuhou kalhoty. Takhle rychle se před Klárkou nikdy nepostavil. Možná proto jak voněla, možná protože jsem byl mimo... Buď si toho nevšimla nebo to alespoň předstírala. Zasedli jsme ke stolu. Navazovala tisíce témat z nichž ani jediné se netýkalo nás dvou. Pokud jsem se křečovitě zmínil o sexu předstírala že mluvím o sobě a o Kláře.
Sebral jsem jistou dávku odvahy a podíval jsem se jí do tváře. V jejích očích nebyla sebejistota. Ty oči na mě křičeli. Říkali mi že ty fráze nebyli jen fráze, že jí opravdu záleží jen na tom abych byl šťastný, že my dva jsme jen nízký pud a že já a Klárka jsme mnohem víc. Že když zradíme tak jí to zraní, nemohla by se na sebe podívat do zrcadla.

„Proč si mě odmítla? Proč si mě proboha tolikrát odmítla?“ omylem jsem to skoro zakřičel. Bylo to mimo rámec tématu o kterém právě hovořila, takže se přirozeně dost lekla. Stočila hlavu na stranu a upravila si vlasy. Naklonila obličej, podívala se mi bodavě do očí a na chvilku se zarazila. I když ta chvilka trvala jen vteřinu, cítil jsem ji nekonečně dlouhou a bolestnou. Z jejích úst měl vyjít ten důvod, na který tak dlouho čekám a poslední vteřina toho čekání byla nejtěžší.

„Bylo to pro dobro nás obou.“ Aha, zase ty fráze? Víc si nezasloužím?

„To jsou kecy.“
„Ne, opravdu. Já jsem hodně přemýšlela. Těžko jsem ti odolávala, vždycky jsem byla na hranici, ale po hodinách uvažování jsem přesvědčila sama sebe že by to pro nás oba byla jen bolest.“

„Kdyby si tenkrát nepřemýšlela mohlo být všechno jinak.“
„Možná to byla chyba, ale možná jste si byli s Klárkou souzeni a mělo to tak být.“

„Možná jsme se byli souzeni my dva a možná si to podělala!“
„No, možná už bych měla jít.“

Oba jsme se zvedli, nevynechala polibek na rozloučenou. Měl jsem v hlavě zmatek, ale věděl jsem, že touhy se mají uspokojovat tak jsem si ji přitáhl zpátky k sobě. Lhostejný k tomu kolik lidí by nás mohlo vidět jsem ji vášnivě líbal na ústa i na krk. Chytila mě za ruku a táhla někam z dohledu všech. Nevím jak dlouho jsme se líbali ale za tu dobu jsem si v duchu stihl tak milionkrát říct že už musím vypadnout. Sám sebe jsem přemlouval. Ještě prosím jeden poslední. Poslední a už nebudu víc chtít. Ale s jídlem roste chuť. Čím dál jsem zašel, tím víc jsem chtěl.

Žádná romantika neproběhla. Zatáhl jsem ji na nejbližší veřejné záchodky. Nestačilo mi jí vyhrnout sukni. Chtěl jsem ji vidět nahou. Svlékl jsem ji celou. Líbal jsem ji úplně všude a vůbec jsem nechvátal. Když už nevěra, tak si to chci pořádně užít. Ať to stojí za to!

Rozepnul jsem si kalhoty. Stála tam nahá opřená o bílou zeď z dřevotřísky. Na záchodě. Vyplašená a nejistá. Nahá a nahá a nahá. A taky moje. Dívala se na mě jakoby čekala na ortel, jakoby říkala „celou dobu si byl můj otrok a teď mě máš, teď mě poprav!“ Já nechtěl popravovat, chtěl jsem se zeptat: „Chceš to?“

A ona na to: „Já půjdu do pekla...“