Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seHost do domu
Autor
Asenath.Z
Budova psychiatrické léčebny nebyla nijak zvlášť zajímavá. Tři patra a oprýskanou světle hnědou omítku jsem viděl již nesčetněkrát. Byl jsem zde častým hostem. Vešel jsem dovnitř mohutnými dveřmi, které jako vždy hlasitě zavrzaly. Do nepříjemného ticha se ozývaly pouze mé kroky. Procházel jsem kolem dveří s kulatými okýnky a přemýšlel jsem, jak tísnivý pocit musí léčebna vyvolávat u ostatních lidí, u pacientů, u samotných doktorů. Jen mně to zde připadalo překvapivě normální. Síla zvyku.
Vystoupal jsem do druhého patra a na lavici u dveří pokoje číslo devět jsem zahlédl kolegyni. Seděla se skříženýma nohama a listovala nějakým bulvárním plátkem. Přisedl jsem vedle.
„ Dobrý den, kolegyně.“ řekl jsem s úsměvem.
„ Zdravím, kolego.“ odpověděla, aniž zvedla oči od čtení. Pohlédl jsem na hodinky a mrzutě jsem zamlaskal. Zbývalo mi ještě mnoho času.
„ Copak?“ ozvala se kolegyně, „Myslela jsem, že zrovna Vás čas nijak netíží.“
„ Co Vás nemá. I já musím dodržovat jistý časový plán.“
„ Dobrá, vyvedl jste mě z omylu. A jak se vlastně máte?“ zeptala se, patrně aby nestála řeč a stále četla.
„ To víte, práce a samá práce. Tady mám zákazníka každou chvíli. Spíše mě překvapuje, kde se tu berete Vy?!“ konečně na mě se zájmem pohlédla a odložila časopis.
„ Řekla bych, že tu mám stejné uplatnění jako Vy. Rozdávám štěstí a radost. Každý ví, že láska je nejkrásnější a povznášející pocit.“ odvětila lehce pobouřeně.
„ Jistě. Láska je nádherná, ale také není věčná. Kolikrát mě lidé vyhledávali kvůli lásce. Odešla, zlomila jim srdce. Pak přivítali mě s otevřenou náručí. Komu zde pomůžete, když zase odejdete...“
„ Prosím? Není moje vina, že si mě lidé neváží. Zahazují mě jako odpadky. Jsem potřebná!“
To mě dopálilo. Tolik promarněných snů, cílů, talentů prošlo pod mýma rukama. A proč? Protože na světě byla Láska, privilegium, nedostatkové zboží v tuzexu. Tahle manekýnka, co se nosí ulicemi v růžové sukýnce a vysokých podpatcích ničí životy na potkání. V jednu chvíli člověku vnukne na tvář přihlouplý úsměv a rázem mu vrazí kudlu do zad, protože si potřebuje poupravit make-up. Žalostné. Není divu, že mám tolik práce. Musím pomáhat všem těm ztroskotancům. Ze všeho nejhorší je však, že právě Láska mi běhá v myšlenkách nejčastěji. Vkrádá se do každého snu a nemohu se jí zbavit. Ty její rozkošné úsměvy, zlaté vlasy, něco, co nikdy nepoznám...Nenávidím a miluji! Kam se hrabe Catullus. Vždyť i tomu jsem pomáhal s nešťastným životem. Mohl si umřít, ale já? Kdo pomůže mě? Já, všemohoucí Smrt jsem odkázán na věčné utrpení, kvůli Lásce, kterou znám jen jako kolegyni čtoucí drby v bulváru. Život není spravedlivý...a sama smrt se spravedlnosti také nedočká.
Než jsem stihl vylít veškerou svou zlost vůči Lásce, ozval se z pokoje číslo devět slabý sten. Oba jsme vyskočili a v pohledech, které se letmo střetly, zřetelně proběhlo - je čas.
„ Potřebuje pomoc.“ poznamenala kolegyně. Chytil jsem ji za paži a jemně ji zatlačil zpět na lavici.
„ Nechte to raději na mě, drahá kolegyně.“ řekl jsem a otevřel dveře pokoje.
„ Jak myslíte. Však je tu ještě spousta pacientů, kteří čekají na mě.“ prohodila a znovu zalistovala časopisem.
'To jistě' pomyslel jsem si. Ozval se můj tichý povzdech. Naposledy jsem pohlédl na Lásku a dveře se ztěžka zavřely. Ze svého kufříku jsem automaticky vytáhl katalog služeb a přivítal mě smířený a vděčný úsměv pacienta. Každý mě tu už znal. Jak říkám, zde jsem byl častým hostem.