Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte se## dot
28. 12. 2010
1
5
947
Autor
projektil
Sedím vedle ní a potí se mi ruce. Zase se mi chce na záchod. Citím jak mě moč tlačí na močový měchýř, který se napína k prasknutí. Jako když nafukujete pouťový balónek.
Pomalu natočím hlavu doprava, přitom pořád upírám pohled na velkou černou placatou televizy. Teď nastal čas, líně přesunu oči na její profil. Výbuch v akčním filmu jí prozáří obličej. Oči se jí zalesknout a na vlhkých zoubkách jí pableskují plamínky.
Najednou se mi podívá do očí.
Škubnu sebou a snažím se pohyb zamaskovat šáhnutím pro skleničku ikea, po okraj naplňenou bublající kolou.
“Dáme jointa? Usměju se na kamarády a začnu drolit zelenou hromádku”
Ráno vstanu brzo, je ještě tma. Zajdu do koupelny, kde si do obličeje chrstnu studenou vodu. Obleču si kalhoty a rolák na běhání, kolem krku si obmotám dlouhou šálu.
Kyprou mlhu, převalující se přes nábřeží, podtrhují táhlé tóny Bacha. Kladu nohu před nohu. Zdálo se mi o ní. Nemůžu jí dostat z hlavy.
Nedaří se mi odemknout dveře od baráku. Zmrzlé ruce mi dávají za vinu zapomenuté rukavice.
Najednou a bez varování se dveře otevírají. Ve dveřích stojí liška ryšavá.
“Jsem vám zavázán madam” uchopím překvapenou lištičku za ruku a dotknu se hřbete špičkou rtů. Pomalu se za ní vsunu do baráku, za mnou se potichu zavřou domovní dveře.
Překvapení se mění v zájem. Lištičce blísknou očka. Určitě čte dámské časopisy, které poslední tři měsíce otiskly několikrát moji fotku.
“Nejste vy náhodou Samuel Bord?” usměje se na mě. “Ta začínající hvězda, ten světoznámý malíř u nás v baráku?” slova z ní padají jak pětikoruny z forbesu, jen to cinká.
“V celé své zmrzlé kráse, slečno” usměji se.
“Nastěhoval jsem se minulý týden do podkrovního ateliéru” dodám.
Lystička stáčí cudně očka k zemi a zatáčí ryšavý kudrlinec vykukující jí z pod chuňaté čepice, kolem krásného dlouhého prstíčku.
“Můza mě zas navštívila” jásám v duchu.
“Možná to bude znít odvážně, ale strašne rád bych vás pozval na sklenku a ukázal vám svoje nejnovější dílo” mnu si ztuhlé ruce.
“Ten obraz ještě nikdo jiný neviděl” dodávám s jiskrou v oku.
V zelených očích se objevuje hlad, háček se zasekl.
Parkrát ho převálí po patře, zatahá za kulky a pak ho nakonec vyplivne, jak žvýkačku bez chuti.
Usměje se a dá mi pusu na tvář.
Dál sedím a připadám si jako blbec.
Katka šáhne do kabelky a vytáhne papírové kapesníky, kterými si otírá zbytky mých štáv z koutků její rozkošné držtičky.
Tak to byla nejhořší kuřba v mym životě, směju se v duchu. A to se na mě vrhla jako by měsíc nejedla. Jako by můj penis byla obložená bageta s dresingem tisíc ostrovů.
Přemýšlel jsem, jestli se dohoním, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou, sportovce zahnal do kabiny a šel jsem si nalít panáka walkera do otevřeného baru.
Zahledím se z okna na hladinu zpěněné vltavy. Líné tóny hrající chilloutu mi vyprazdňují hlavu. Pomalu se rodí tvar, postupně se formuje. Hrany se zaostřují, prespektiva se vypaluje. Barvy se zhmotňují v kapkách - postupně. Vrstva překrývá vrstvu.
Nevím jak, ale stojím u plátna. Ruce vykonávají mechanický pohyb.
Zapaluji si cigaretu a hledím na hotové dílo v hlavě vymeteno jak po nejbouřivějším orgasmu.
Blíží se ráno. Katka mě pozoruje zamuchlaná do peřin. Ramena má cudně zakrytá bouří ryšavých vlasů. Na pravém prsu, které na mě pomrkuje, stojí v zimě ztvrdlá bradavka. Zapaluji si další cigaretu a zatímco ji šlukuji, hryžu si pravý palec, který je celý špinavý od barev.
Škrtám sirkou a portrét pomalu ukusují plameny.
Oči mi zakryjí, po mýdlu voňavé malé dlaně.
“Kdo to je” ozve se laškovně.
“Jenom tebe to neomrzelo Miko”, použiju Mončinu přezdívku, kterou jsem jí dal před skoro dvaceti leti, otáčím jí k sobě a tisknu ji v náručí.
“Ale notak, ještě kvůli tobě potratím,” zasměje se a sklouzne pohledem ke kontejneru ve kterém plápolá ohýnek.
“Potratí?” odráží se mi v hlavě ozvěna.
“No neřikej mi, že zas maluješ. Kdo je ta štastná” ustědří mi dardu do ramene.
“Nikdo” usměju se falešně, srdce vynechává.
“Zase nějaká osmnácka ty prasáku” koukne se skoro pohrdavě.
Vstávám, odstupuji od stolu a vycházím vstříc přicházející dvojci.
“Nazdar Same” nastavuje pravici Mičin manžel Petr.
“Rád tě vidím Petře” opětuji mu můj nejdokonalejší falešný úsměv.
“Ahoj, Miko” dávám pusu ségře na tvář. Kvůli pokročilému těhotenství jí radši neberu do náručí.
“A tohle je Kateřina” představuji svoji přítelkyni, lišku ryšavou, oblečenou v zelené večerní róbě podtrhující její nadpozemskou krásu.
Je ráno, začíná jaro. Za okny zpívají ptáci a vzduch voní nastávájícím teplým dnem. Sedím u notebooku a procházím adresář XXX. Co soubor, to fotka jednoho z mých děl. Těch, které končí v kontejneru na dvorku za barákem. Na fotkách je... ale co bych vás nudil, mačkám delete a soubory se přesouvají do dvojkového nebe.
Zapaluji si cigaretu a otvírám okno.
“Život je nahovno” řeknu holubům poskakujícím po parapetu.
Pomalu natočím hlavu doprava, přitom pořád upírám pohled na velkou černou placatou televizy. Teď nastal čas, líně přesunu oči na její profil. Výbuch v akčním filmu jí prozáří obličej. Oči se jí zalesknout a na vlhkých zoubkách jí pableskují plamínky.
Najednou se mi podívá do očí.
Škubnu sebou a snažím se pohyb zamaskovat šáhnutím pro skleničku ikea, po okraj naplňenou bublající kolou.
“Dáme jointa? Usměju se na kamarády a začnu drolit zelenou hromádku”
Ráno vstanu brzo, je ještě tma. Zajdu do koupelny, kde si do obličeje chrstnu studenou vodu. Obleču si kalhoty a rolák na běhání, kolem krku si obmotám dlouhou šálu.
Kyprou mlhu, převalující se přes nábřeží, podtrhují táhlé tóny Bacha. Kladu nohu před nohu. Zdálo se mi o ní. Nemůžu jí dostat z hlavy.
Nedaří se mi odemknout dveře od baráku. Zmrzlé ruce mi dávají za vinu zapomenuté rukavice.
Najednou a bez varování se dveře otevírají. Ve dveřích stojí liška ryšavá.
“Jsem vám zavázán madam” uchopím překvapenou lištičku za ruku a dotknu se hřbete špičkou rtů. Pomalu se za ní vsunu do baráku, za mnou se potichu zavřou domovní dveře.
Překvapení se mění v zájem. Lištičce blísknou očka. Určitě čte dámské časopisy, které poslední tři měsíce otiskly několikrát moji fotku.
“Nejste vy náhodou Samuel Bord?” usměje se na mě. “Ta začínající hvězda, ten světoznámý malíř u nás v baráku?” slova z ní padají jak pětikoruny z forbesu, jen to cinká.
“V celé své zmrzlé kráse, slečno” usměji se.
“Nastěhoval jsem se minulý týden do podkrovního ateliéru” dodám.
Lystička stáčí cudně očka k zemi a zatáčí ryšavý kudrlinec vykukující jí z pod chuňaté čepice, kolem krásného dlouhého prstíčku.
“Můza mě zas navštívila” jásám v duchu.
“Možná to bude znít odvážně, ale strašne rád bych vás pozval na sklenku a ukázal vám svoje nejnovější dílo” mnu si ztuhlé ruce.
“Ten obraz ještě nikdo jiný neviděl” dodávám s jiskrou v oku.
V zelených očích se objevuje hlad, háček se zasekl.
Parkrát ho převálí po patře, zatahá za kulky a pak ho nakonec vyplivne, jak žvýkačku bez chuti.
Usměje se a dá mi pusu na tvář.
Dál sedím a připadám si jako blbec.
Katka šáhne do kabelky a vytáhne papírové kapesníky, kterými si otírá zbytky mých štáv z koutků její rozkošné držtičky.
Tak to byla nejhořší kuřba v mym životě, směju se v duchu. A to se na mě vrhla jako by měsíc nejedla. Jako by můj penis byla obložená bageta s dresingem tisíc ostrovů.
Přemýšlel jsem, jestli se dohoním, ale nakonec jsem nad tím mávnul rukou, sportovce zahnal do kabiny a šel jsem si nalít panáka walkera do otevřeného baru.
Zahledím se z okna na hladinu zpěněné vltavy. Líné tóny hrající chilloutu mi vyprazdňují hlavu. Pomalu se rodí tvar, postupně se formuje. Hrany se zaostřují, prespektiva se vypaluje. Barvy se zhmotňují v kapkách - postupně. Vrstva překrývá vrstvu.
Nevím jak, ale stojím u plátna. Ruce vykonávají mechanický pohyb.
Zapaluji si cigaretu a hledím na hotové dílo v hlavě vymeteno jak po nejbouřivějším orgasmu.
Blíží se ráno. Katka mě pozoruje zamuchlaná do peřin. Ramena má cudně zakrytá bouří ryšavých vlasů. Na pravém prsu, které na mě pomrkuje, stojí v zimě ztvrdlá bradavka. Zapaluji si další cigaretu a zatímco ji šlukuji, hryžu si pravý palec, který je celý špinavý od barev.
Škrtám sirkou a portrét pomalu ukusují plameny.
Oči mi zakryjí, po mýdlu voňavé malé dlaně.
“Kdo to je” ozve se laškovně.
“Jenom tebe to neomrzelo Miko”, použiju Mončinu přezdívku, kterou jsem jí dal před skoro dvaceti leti, otáčím jí k sobě a tisknu ji v náručí.
“Ale notak, ještě kvůli tobě potratím,” zasměje se a sklouzne pohledem ke kontejneru ve kterém plápolá ohýnek.
“Potratí?” odráží se mi v hlavě ozvěna.
“No neřikej mi, že zas maluješ. Kdo je ta štastná” ustědří mi dardu do ramene.
“Nikdo” usměju se falešně, srdce vynechává.
“Zase nějaká osmnácka ty prasáku” koukne se skoro pohrdavě.
Vstávám, odstupuji od stolu a vycházím vstříc přicházející dvojci.
“Nazdar Same” nastavuje pravici Mičin manžel Petr.
“Rád tě vidím Petře” opětuji mu můj nejdokonalejší falešný úsměv.
“Ahoj, Miko” dávám pusu ségře na tvář. Kvůli pokročilému těhotenství jí radši neberu do náručí.
“A tohle je Kateřina” představuji svoji přítelkyni, lišku ryšavou, oblečenou v zelené večerní róbě podtrhující její nadpozemskou krásu.
Je ráno, začíná jaro. Za okny zpívají ptáci a vzduch voní nastávájícím teplým dnem. Sedím u notebooku a procházím adresář XXX. Co soubor, to fotka jednoho z mých děl. Těch, které končí v kontejneru na dvorku za barákem. Na fotkách je... ale co bych vás nudil, mačkám delete a soubory se přesouvají do dvojkového nebe.
Zapaluji si cigaretu a otvírám okno.
“Život je nahovno” řeknu holubům poskakujícím po parapetu.
5 názorů
Děkuju!
U mě to je zatím moc velká fušařina. Nedám textu čas uzrát, sednout si k němu za nějaký čas a ještě ho uhladit. Pokusím se polepšit.