Všechny moje krámy

Když jsem se probudil byla hluboká noc. Světlo měsíce propadalo skrz okenní tabulky a dopadalo na kanape a na ucho mého psa, který na dotyčném kanapi spal. Vymotal jsem se z přikrývky a vylezl z postele. Bylo chladno, protože za oknem ležel čerstvý sníh a oheň v kamnech už dávno vyhasl. Prošel jsem pokojem a seběhl po schodech dolů do jídelny a kuchyně. Záclonami prosvítalo modré noční světlo a místnost se plnila takovým tím zvláštním nočním tichem, které společně s tmou a měsícem vytvářelo skvělou atmosféru. Za oknem byl prosinec a já jsem tam stál u skleněných dveří a koukal ven. Na bílé stráně nad naším domem a na stromy s ledovými větvičkami. Všechno bylo krásné a nadpřirozené, jako by to byl sen, ale vím určitě, že to sen nebyl, protože jsem ráno našel ledničku značně vyjedenou, jak jsem dostal tu půlnoční chuť na cokoliv.

Spousta lidí na sníh nadává, ale to se jim asi nikdy nepodařilo dívat se z okna na krajinu v půlce noci, zasypanou sněhem. Já tyhle chvíle miluju, jsou takovým důkazem něčeho vyššího a silnějšího. Nesnažím se to pochopit, ale kochám se tou nádherou, kterou to všude kolem vytváří a jsou to chvíle kdy se zastavím. Můj život totiž probíhá ve spěchu...rychle dospět, udělat si školu, kariéru, rodinu. Koupit si psa, zubní kartáček a nové ponožky. Nezapomenout tohle, tamto a ono, pak rychle do práce. Vstávat rychle a usínat rychle. Člověk pro všechny ty zbytečnosti nemá čas se zastavit a koukat se na ty důležité věci, ale v noci, to je v úplně jiném světě. Najednou mě čas netlačí. Čas se vůbec v noci nějak vleče a je takový těžkopádný a hutný. Je ho spousta. A já se koukám ze skleněných dveří, v ruce sklenici se sodovkou a žasnu nad tím jak je svět nádherný. Najednou vidím jak jsou některé věci zbytečné a jak se pro ně zbytečně honím. Bezděky se mi vybavil můj pes jak běhá za svým ocasem. Už vím, vím to dlouho a podvědomě si to uvědomuji pokáždé když se na něj dívám. Jsem jako ten můj pes.

Z myšlenek mě probudila vlhkost na hřbetu mé pravé ruky. Byl to právě ten můj pes také probuzený ze spánku a slintající mi na ruku. Dívali jsme se jeden druhému do očí a rozuměli jsme si. Venku nahoře nad loukou projelo po silnici auto a prorazilo krajinu světlomety. Mihlo se a bylo pryč. A já s mým psem jsme tam stáli a rozuměli si. Lidé tohle neumí. Nebo alespoň většina lidí. Nedokážou si rozumět beze slov, kdybych takhle potkal tebe řekla bys:”co tam děláš u toho okna, zase dostaneš kašel, pojď si lehnout...” a já bych se asi pomalu otočil a pronesl, že je krásná noc, nebo tak něco, a ty bys řekla, že je to pěkný, ale ráno vstávám brzo do práce. To se mi se psem nestane. Pes mě do postele nepošle. Pes mi rozumí, on totiž ještě ví, že na světě jsou důležitější věci než kost a granule. On je ještě tak nějak vázaný na tu hvězdnou modrou noc venku. Ještě má skoro touhu začít výt na měsíc a běhat po bílé pláni. Já to vím také, chtěl bych se na ty krámy tady dole vybodnout, zapomenout na všechno a jít se třeba toulat, ale na to tě mám příliš rád. Vím, že tvůj svět se skládá z něčeho jiného a nikdy nepochopíš tu touhu po naprosté svobodě. Nejspíš bys řekla, že takhle se lidi nechovaj a kdyby se tak chovali všichni tak by jsme byli ještě někde v jeskyních, ale já mám prostě pocit, že lidi byli v jeskyních šťastnější a zanechali toho po sobě mnohem víc než my. Protože ono je zanechat a zanechat. Někdo zanechá prosperující firmu, která těží černé uhlí a vynáší obrovské peníze a někdo zanechá jednu písničku a je mnohem důležitější než deset takových uhlobaronů. Nevím kolik lidí si vzpomene na uhlobarona, ale docela hodně lidí vzpomíná na Boba Dylana, Francoa Villona nebo Faulknera. Přitom oni se za ničím nehonili, oni se dokázali zastavit nejen v noci, ale i přes den. Zastavit a psát. To jim závidím. Ale zase vím, že ty bys nebyla šťastná tam někde pod skálou, nebo u řeky. Jsou věci, které pochopíš teprve tehdy, když se koukáš z okna na hvězdy a k tomu hladíš psa, který ti rozumí. Já vím, že ti to příjde zbytečné, ale pro mě je to důležitější než všechny peníze a úspěchy světa. To totiž říká, že jsem člověk. Pracovat dneska může každý stroj. Stroje jsou chytřejší a vzdělanější, ale nikdy se nebudou koukat na hvězdy, tak jako může člověk. To je duše. To co v nás dokáže vnímat krásno. Hvězdy a měsíc, lásku prostě všechno... Mám duši, mám z ní hroznou radost, už jsem se skoro bál, že neexistuje, ale když jsem si šel natočit druhou skleničku sody, cítil jsem jí v sobě, jako cítíš hlad a žízeň a vím, že jí má i pes. Zůstal tam sedět a oči měl upřené někam pryč. Zavolal jsem na něj, aby šel. Otočil se vyběhl ještě přede mnou po schodech. Já pomalu vyšel, co nejtišeji, abych tě nevzbudil. Zul jsem si bačkory a zelezl pod přikrývku. Spala jsi krásně a hluboce, až jsem si řekl, že to je malý zázrak, že zrovna dnes, v takovouhle noc spíš tak hluboce. Jindy se probudíš i když se jenom trošilinku zavrtím, ale dnes jsi mi dala čas přemýšlet. Popovídat si s Bohem a se psem tím zvláštním způsobem: beze slov. A když jsem se na tebe díval, jak se zavřenýma očima ležíš vedle mě, věděl jsem, že chci abys byla šťastná. Proto muži nelítají po pláních a nevyjí na měsíc. Proto jdou radši vymyslet oheň, nebo oštěp, aby “k něčemu byli” a netrávili čas svobodou. Nandal jsem si zase na záda svůj pytel krámů a starostí a zvolna jsem usnul. Pes se ještě chvilku vrtěl na pohovce až začal snít také. Běželi jsme všichni tři krásnou zelenou loukou, nad hlavou kvetlo modré nebe a svět byl plný prázdných jeskyní, které bylo potřeba objevit.