„Proč jsi ho zmlátil?“

    Nic. Kluk mlčel. Učitelka zaváhala. Tohle ji na fakultě neučili.

    Kluk přešlápl. Nebyl vůbec nervózní, jen nakopnutá noha bolela.

    „Proč nic neříkáš?“

   Poprvé vzhlédl.

   „Můžu mlčet, nebo mluvit. Pak budu lhát, a lhát se nemá.“

   Nesouvislé, ale srozumitelné. Učitelka se otřásla. To je ale drzoun, projelo jí hlavou.

   Vyhodila trumf.

   „Z toho bude důtka.“

   Kluk dostal strach. Před ženskou se ale klepat nebude. Z trumfu byla usmolená osma.

   Zazvonilo.

   „Nemysli, že je to konec. Ještě si promluvíme. Rodičům řekni, ať přijdou do školy. Teď běž do třídy.“

   Kluk vzal za kliku. „Na shledanou.“

   Nemyslel to upřímně. Ještě se bude vysmívat. A teď šesťáci. Odkudsi zněl hluk nezkrocené třídy. Těšte se, jen se těšte.

   Nad šestou B se stahovala mračna.

   Sborovna voněla klidem a kávou.

   Češtinář podškrtl datum a napsal známku. Nic moc, slečno, za tři. Kolik ještě diktátů a kolik zazvonění? Pero se zastavilo.

   Zahnal otázku. Mysli, sakra, na to, co děláš. Připsal známku k dalšímu diktátu.           Zadíval se na Špálovu reprodukci. Slunce, voda, klid. Alespoň budu mít blíž k řece.

   Ve zdech to zabřinkalo. Skončila další hodina. Povzdechl si. Hluk žáků mu nevadil.

   Dveře bouchly, dovnitř s pískotem vlétly postavy tří učitelek.

   „Karlík se nám zamiloval, cha chá!“ výskala jedna a třímala psaníčko.

   „Ukaž, já si to taky přečtu, ukaž.“

   „A do který, víte to?“

   Neoficiálně jim říkal pumy. Padají, piští a explodují.

   Teď vejde královna matka.

   Vešla. Na tváři sdělení a rozhodnutí.

   Ostatní se na ni zadívali.

   Řekla hlasem jako tympán: „Horák zmlátil Poláčka.“

   „Aj ja jaj. Blesky se budou křižovat a hrobové otvírat,“ ozval se druhý muž sboru, tělocvikář.

   Dějepisářka narovnala brýle. „Jeho papínek bude řádit jako tygr. Moc příjemný pán.“

   Královna udiveně pokrčila čelo. „No, jeden tatík nás snad nerozhází.“

   Dějepis se znovu ozval: „To je fakt. Jenomže on si o sobě myslí, že je jednička a navíc…“

   Češtinář vzhlédl: „Marie, pan Poláček je podnikatel s pochybnými styky, a také městským zastupitelem za nějakou velepartaj.“

   Kladivo dopadlo. „Nechte císaři, co jest císařovo…“

   „Snad to nebude tak zlé.“

   „Myslíte?“

   Ještě že je táta na montáži. Jak tohle mámě řeknu? Blbeček Poláček, idiot pitomá.

   A Staněk taky. Jako by se o sebe nemoh postarat sám. Ale asi nemoh, je malej. A Poláček si to zasloužil. Jen kdyby to ta úča neviděla.

   Jak to jen řeknu mámě? A to ještě vyhrožoval, že si to se mnou táta vyřídí. Tak ať. Monokly má dva, ať se s tatínkem rozdělí.

   Kdyby to aspoň bylo okno. To by mě máma nechala jen koupit sklo a zasklít. Snad mě teď nepošle toho pitomce Poláčka ošetřovat …

   Co to s tím klukem je? Ani pořádně nejí. A to jsou jeho milované řízky s kaší. To vypadá na nějaký malér. Že by se mě bál? Nejsem přece Jezabel… Ono to z něho vypadne, hlavně aby mi nelhal. Jenom to ne.

   To jsou radosti. Zatracený kluk!

   Brzdi, brzdi. Za tu mizernou náladu si můžeš sama. Bojíš se. Samozřejmě že se bojím. Pouštět se s majitelem firmy do hovoru, byť jen o počasí, je nad moje síly. A mně se dnes nechtíc povedlo udělat z něj idiota. Před lidmi. Ovšem, smáli se, ale za rohem, aby je někdo nedejbože neviděl. Někdo musí být první, ale proč zrovna já? Proč?

   Vodovod zamňoukal a voda se sykotem vtrhla do výlevky.

   Máma myla, syn utíral.

   „Mamko…“

   „Hm.“

   „Nic.“

   „No, copak je?“

   „Mám průšvih.“

   „Tak ven s tím.“

   Druhý talíř zamrzl klukovi v rukou.

   „Namlátil jsem dneska jednomu klukovi a učitelka nás viděla.“

   „On začal?“

   Kluk se nadechl.

   „Ne.“

   „Táta tě neučil boxovat proto, abys mlátil ostatní. Proč jsi to udělal?“

   Žádná odpověď.

   Kluk polkl slzy.

   „On nutil Staňka, aby mu nosil tašku. Píchal ho kružítkem a já mu řek, ať toho nechá. On nechtěl, říkal, že Staněk je jeho otrok.“

   Přitáhla kluka k sobě. „Prokrista…“

   „Máš jít do školy a já asi dostanu důtku.“

   „No, snad nebude tak zle. Jak se jmenuje ten syčák?“

   „Poláček. Hroznej pitomec.“

   Matka se rozesmála. Bylo to ze zoufalství. Poláček, zase Poláček. Kolik jich proboha je?

   „Mamko, čemu se směješ?“

   Sborovna byla plná učitelů a ticha.

   První promluvila třídní.

   „Nebudeme z toho dělat problém. Dáme Horákovi důtku, to není nic moc. Učí se dobře a jinak s ním problémy nejsou.“

   Tělocvikář zapraskal klouby rukou. Několik učitelek si zakrylo uši.

   „Zajímala jsi se, proč se to stalo?“

   „Kluci se vždycky perou. Horák to ale přehnal.“

   „Já si to trochu oťukal,“ pokračoval zvolna tělocvikář. „Poláček tyranizoval Staňka. Takovýho toho malýho, ušlápnutýho. Začalo to nošením tašky a skončilo to fackováním. A to všechno v šesté třídě! Upřímně řečeno, kdybych to věděl o Poláčkovi dřív, dopadl by hůř.“

   „Ale vždyť mi Staněk mohl něco říct?!“

   Starý češtinář se usmál. „Nic ve zlém, paní kolegyně, ale co byste asi tak udělala vzhledem k Poláčkovu otci?“

   Nedočkal se odpovědi.

   „Ti kluci to vědí a navíc Horák není z těch, kteří by žalovali.“

   Ředitelka už začala být netrpělivá. „Prosím vás, kolegové, za čtvrt hodiny přijde paní Horáková … a pan Poláček …“

   „Vy jste ho pozvala?“ podivil se tělocvikář.

   „Ne. Pozval se sám.“

   „Zkrátka přijdou oba a my musíme zaujmout nějaké stanovisko.“

   Ticho.

   Do dveří nahlédla tajemnice. „Už jsou tady.“

   Poláček, ač nezván, vešel první. Paní Horáková o tři kroky za ním.

   Posadili se proti sobě.

   Na ředitelku připadlo odstartovat. Začala tam, kde očekávala menší odpor.

   „Paní Horáková, víte, proč jsem si vás pozvali?“

   „Vím. Jde o tu rvačku. Vím o ní i proč k ní došlo.“

   Ředitelka neochvějně pokračovala. „Janu Horákovi bude udělena třídní důtka.“

   Zazněl tichý hlas. „To je všechno?“

   A vzápětí výbuch. „To je všechno?! Grázl, který tady mlátí ostatní?! A vy se mu skoro omluvíte?! Víte, jak náš Martin vypadá?“

   Ředitelka se vrhla do proudu. „Pane Poláčku, bylo zjištěno, že váš syn terorizoval jiného žáka. Když mu v tom chtěl Honza Horák zabránit, přerostla slovní potyčka ve rvačku.“

   „To mě nezajímá! Od toho jste tu vy, aby tu byl pořádek! Je pochopitelné, že když všechny gaunery pardonujete, že to pak takhle vypadá!“

   Ředitelka zbledla.

   Poláček vyskočil. „Já požaduji dvojku z chování!“

   Tělocvikář se zachechtal. „A pro koho?“

   Ředitelka pohlédla ke stropu.

   „Cože, co jste to řek? Tohle mi řekne učitel? Víte, s kým mluvíte? Tuhle ženskou tady znám, není divu, že její syn je chuligán. Posvítím si na ni. I na vás …“

   Sborovna strnula. Ne kvůli výhrůžkám. Horáková začala vstávat. Tělocvikář s češtinářem přivřeli oči. Věděli. To už je mužský instinkt.

   Ruku nebylo vidět. Pouze účinek. Poláček s temně rudým otiskem menší ženské dlaně na tváři sebou plácl o zeď. Obraz s řekou spadl. Sklo se vysypalo.

   Odkud má ten styl? napadlo tělocvikáře.

   „Ještě jednou, varuju tě, ještě jednou …“

   Poláček kýval, kýval i ve dveřích.

   Horáková náhle vystřízlivěla. „Promiňte, asi jsem to přehnala. Tu dvojku zasloužím já.“

   Tiše odešla.

   Sborovna mlčela. Pak konečně češtinář prolomil ticho.

   „Král je mrtev, ať žije královna.“