tolik se nudit

„co děláš?“

„nic moc.“

„zas se nudíš viď? Ty se prostě pořád nudíš.“

„čekám.“

„na co?“

„na ty správné chvíle. Až přes barvicí mžurku uvidím okolí tak jak chci.“

„k čemu ti to bude, jen nepravdivý pohledy.“

předstih pří míření brokovnicí na letícího bažanta je vlastně také nepravdivý. Nemířím na letící pernatou zvěř, mířím do představy děje. Vyšlu mu mrak olova do cesty. Srazí se hned jak zafungují fyzikální zákony. Stane se. Příběh výstřelu, děj bažantího letu. Pravda broků a pravda urputného útěkového letu.

Barvy vzlétajících čoček jsou něco podobného. Kolorují svět, než přijde konfrontace s nutnou skutečností, a v tom protnutí je zásah. Jakákoli trefa. Do všeho.

„ale příjemný.“

„hezky tajemně to pojmenováváš, ale okecáváš pořád dokola svý ingoranství.“

„co není ignoranství?“

„takovýhle odpovědi jsou hodně slabý. Víš co radší se na to vykašlem, nebyl to dobrej nápad. Je mi tě líto.“

„proč?“

„vypadáš na to žes někde, ale ty se pořád plácáš v tom smelu na který ostatní jen šlapou.“

„velké je malé, malé je velké... tao.“

„na všechno máš rádobychytrý odpovědi, ale žiješ uplně jinak než mluvíš. Mám tě plný zuby.“

byla to už trochu zoufalá odpověď. Ale co sem měl říct? Chyba byla v chuti se obhájit, vysvětlit cosi. Ono mezi. Protknutí. A to je zásadní chyba. Holubi zobou, lidí odhazují cigarety, vítr jim fouká do kapucí, paní ve stánku s grilovanými kuřaty pomalu přijímá jejích barvu a podobu, dlaně svírají tašky, noviny tečou po očích, pizza je lákává žlutými lesklými kousky ananasu na růžových poduškách šunky, nohy v kozačkách jsou stejně silný jako divoký oči opilejch penerů.

Mačkám červený sluchátko. Zas jeden divnej konec. Naše artilerie buď nedostřelí, nebo se vzájemně přestřelujeme o moc velký kus.

Tak jako tak intezita explozí a nárazy střepin se nekonají. Jen bolestivé vzájemné ohlušování. Nastává ticho. Pokoj už vůbec nekomentuje dění. Stokrát znechucený netichou podstatou a pohybem , který se mu ani trochu nelíbí. Chce mě mít tady v tichu. Nehybného v dotycích mysli milého hýčkaného. Všechny střely ven zná, a nebaví ho.

Mám opovržlivý úšklebek, automatická záchranná reakce trochu přepískla hodnocení situace a vytáhla pavézu proti všemu. Nechám jí vyřádit. Bez podpory ostatních hlasujících dlouho nevydrží.

Jiná cesta léčí ten prapodivný bolavý pocit který se mnou rozlíná.

Ven... je sice pod nulou ale přesto ven. Očištění čeká tuláka, šlapače ulic, oftofotorafa.

Ať už kamkoli, prostě půjdu. Zastávky mi předvedou svoji peristaltiku střev, hospody zas vše co je třeba vidět.

Možná forma nudy, vartovnání na rande co se asi nestane.

Moje nuda, moje čekání.

Nic lepšího mě nenapadá.