O drvaři Bývalovi, jeho dceři Marjánce a čtyřech duchách

Rostl byl, jednou jeden les. On to ani nebyl pořádný les, spíše lesík. A ani to ne – remíz to byl. V tom remízu (nebo že by to bylo houští?) kácíval dřevorubec Býval, který pořád jen zíval, zalezlý byl jak mýval (možná, že se před něčím skrýval) a ostatně by nás ani tak moc nezajímal, kdyby se nebyl býval ten Býval zpovzdálí díval, zrovna, když se odehrál tento pohádkový příběh. Tímto počinem se ten, jinak nehodný dřevař, stal důležitým svědkem.

Celé se to odehrálo někdy v první polovině 17.století, v době, kdy se hlavy českých pánů naparovaly v klíckách nad Staroměstskou bránou, kdy národ český byl podroben útlaku nepřiměřenému a zhovadilstvo všeliké páchalo se vůkol po království českém i markrabství moravském. Stalo se, že několik dezertérů, prchajících kvaltem od Bílé hory, utábořilo se v nám dobře již známém remízku. Rozdělali oheň, ulovili bažanta, a posléze se pustili do lačného hodování. Když všichni, přejedení k prasknutí, usnuli, přikradl se k nim medvěd grizzly a všechny je sežral. Předpokládám, že soudný čtenář se zarazil nad faktem, že se v české kotlině notabene v první půli 17.století, poflakoval medvěd grizzly, jinak tvor, obývající palearktické oblasti Severní Ameriky. Mně osobně to jasné není, stejně tak dřevorubci Bývalovi, bude tedy lépe nad tím nepřemýšlet a brát to jako axiom. Lidová pověst praví, že z výkalů, vykálených tímto medvědem na kraji remízu, vzešla smuteční vrba, a ta vrba že za úplňku vydává příšerné, nepopsatelné zvuky. Tuto pověst je však třeba však bráti s nadhledem, neboť v r.1987 byl ve výduti dotyčné vrby nalezen kazetový přehrávač zn.Tesla, což celou kauzu vysvětluje. Výkaly se tam sice při nedávném výzkumu našly, podle zbytků toaletního papíru však zřejmě nepatřily onomu medvědovi. Protože každý ví, že v 17.století nebyl ještě toaletní papír vynalezen.

Když tedy ten grizzly pojedl, odešel někam pryč (možná, že do Severní Ameriky), tím pádem nás přestal zajímat. Zato nás enormně zajímají duchové oněch dezertérů. Tito duchové, když se probudili na onom světě, byli andělem zpraveni o trestu, jenž je stihne za jejich četné hříchy, za života pozemského napáchané. A byli to přečiny různé – pomineme drobnosti, jako např.loupeže, ale stejně nám toho zůstává dost – všeliká smilstva ohavná, panen čistých prznění, žádání žen bližních svých, plození bastardů, též mordy ukrutné i přeukrutné, a jeden z nich, jakýsi Hans, dokonce souhlasil s názorem, že Země je kulatá. Všem těmto duchům nečistým – byli to: Zderad, Hans, Wilhelm a Martin –  bylo přikázáno setrvat na pomezí dvou světů, a vždy za noci s úpěním bloumat po remízu. Nejhůře dopadl kacíř Hans, který vyfasoval obrovskou železnou kouli, kterou musel neustále za sebou tahat, na výstrahu těm, kdož by snad v tvrzení, že Země kulatá jest, uvěřit chtěli. Jediné vysvobození z útrap posmrtných mohla by vykonat dívka čistá, panna takzvaná, jež z vlastní vůle v remíz by za noci měsíční šla, duchy v souboji přemohla a hlavy průsvitné z krků jim pozutínala. „Což je zhola nemožné, uculil se anděl a odletěl pryč“.

I ujali se tedy duchové strašení, jenže – neobešlo se to bez komplikací. Zderad strašil vcelku úspěšně, ani Martin si nevedl zrovna nejhůř. Zato Wilhelmovi nebylo jasné, má-li hejkat německy, anebo česky, což by ovšem byl problém, s tou „šandungen tšechiš“, neboť „tochle mein Mutti neučit nas Kinder f Stralsund kte mi firůstaly… Ich scheisse na tfoje Scheitel ty šajze Geist sfatej skurfenej!“, což mu vyneslo zostřený trest. A chudák Hans, ten pořád klopýtal, koule se mu zadrhával do kořenů a všelijakého podrostu, neustále padal na kokos, „Aspoň, že mě to nebolí, když nemám to tělo…“, utěšoval se, ale do smíchu mu nebylo. Ostatně, ani se smát nemohl, protože duchové nemají bránici. A tak to šlo noc za nocí, měsíc za měsícem, rok za rokem.

V obci jménem Vesnice žilo cca 50 ks lidí. Přesněji řečeno 21, nepočítáme-li obecního blázna Čulaje, který neměl žádný rozum, a jeho psíka, který měl rozumu naopak až moc, takže ho upálili pro čarodějnictví. A rovněž jsem do tohoto počtu nezahrnul dřevorubce Bývala a jeho krásnou dcerku Marjánku, to proto, že žili stranou, na samotě u lesa, no – spíše lesíka. A ani to ne – takový jakýsi remíz to byl.  Jedinou dřevorubcovou starostí bylo kácení stromů, klučení pařezů, shánění obživy, vychovávání dcerky (matku jí kdysi zakousnul jezevec) – to je sice více než jedna starost, ovšem vytíženému drvaři se to všechno slilo v jednu velikou maxistarost. Tou dobou se už po celá pokolení vyprávěly báchorky o náramném strašení, které prý v remízu se periodicky koná. Starý Býval s dcerou nevěřili tomu však ani za mák, nikdy nic takového nezaregistrovali a to by jinak museli, bydlí přeci nejblíž, ne? Neuvědomovali si však jednu zásadní věc, a to, že vždy večer, Býval unavený kácením stromů, klučením pařezů, obstaráváním obživy a vychováváním dcerky, dcerka znavena vitím věnečků a pěním nábožných písní, usínají jako dudci a neslyší nic, například zaspali i pád meteoritu na jejich stavení. Ve skutečnosti se kolem jejich chaloupky v noci dály freje čarodějnic, rozmnožovací orgie lesní zvěře a jiné zavrženíhodnosti. A každé půlnoci obcházeli chalupu čtyři mlžní duchové a naříkali, proč je ta holka tak natvrdlá.

16.srpna léta Páně 1806, jak je zaznamenáno v C.K.četnických záznamech, dostavil se občan Býval s následující výpovědí:

„Tak tedy gá gsem byl gako obwykle w lese cjsařským kácenjm bohulibým zaměstnán stromův; juž wečjr byl po klekánj dlauho, když upoután byl gsem wygewenjm podiwným –  spatřiw swogi dceru Margánu, kterak s zgewem gakýmsi ohavnjm mátožnjm se wybawuge, padl gsem do kapradj a zřel následugjcj…“

Nechci nebohé čtenáře dál zatěžovat starými spisy, psanými pravopisem té doby, takže to raději vezmu do svých rukou:

Zkrátka, když starý Býval spatřil svou dceru v hovoru s jakousi mátohou, ulehl do kapradí a jal se šmírovat. To je sice nepěkné, na druhou stranu máme díky této netaktnosti detailní svědectví zvláštních událostí. Nejprve je však zapotřebí objasnit, jak že k onomu setkání vůbec došlo:

Když Marjánka vyšla na louku, aby natrhala nějaké kvítí za účelem vití věnců, zašla až k remízu, neboť tam, jak známo, roste čarodějné kvítí, jež lásku i štěstí přivolat dokáže. Vůbec nezaregistrovala, že již odbilo klekání, a i kdyby to bývala slyšela, nereflektovala by to, protože čarovné kvítí potřebovala jak prase drbání a klekánice a strašidla přeci žádná nejsou. Když se před ní objevila průsvitná postava, nejprve se ulekla, že to snad je nějaký úchyl nebo šmírák, či co – „voni ty šmejdi sou dneska všeho schopný, se taklenc  maskovat, neřádi“; vzápětí však po něm duchapřítomně hodila okem, protože „co kdyby to byl nějakej docela hezkej mládenec“, což ale nebyl, protože to byl jakýsi duch. „Neboj se mě, Marjánko, já Ti neublížím“, ševelil. „Něco bych od Tebe potřeboval“, dodal. A že Marjánka nebyla žádná poseroutka, nechala se přesvědčit, že právě ona je ta jediná pravá panna, která může zachránit čtyři pykající zatracence. „A jak bych to měla províst?“, tázala se ještě. „No, musíš nám všem pozutínat hlavy“, děl duch. Na ta slova se Marjánka zhrozila – „Cože? Já, děvče chabý, slabý, panna hříchem neposkvrněná, mám se takový ohavnosti mordovní dopustit, a věčný zatracení tím riskovat?! Ach já nešťastná, och och, já nešťastná…“ „To není žádný hřích, to je dobrý skutek“, poučil ji duch. „Tak dobře“, svolila Marjánka, „ale vždyť já ani snad nezdvihnu sekyru, jakpak mi to teda provedem?“ „Neměj starost, panno Marjáno, síla Boží povede Tvou ruku.“ „Budiž, ale musím se na to vyspat. Tedy zítra o půlnoci zde“, řekla Marjánka a už pelášila domů do postýlky.

„Tak tohle teda ne“, hromoval si pro sebe Býval v kapradí, „tomu se musí zabránit!“ A jak řekl, tak taky udělal. K obědu udělal Marjánce škubánky s mákem, který ovšem nebyl jen tak obyčejný, ale obohacený opiem, na zapíjení jí dal obohacenou makovinu, a čekal jen, až usne. K večeru, když se přesvědčil, že Marjánka spí jako dřevo, svléknul ji do naha a oblékl si její šaty. V tomto odění vyrazil do lesa, kde už čekali čtyři netrpěliví duchové – „To je dost še ty ee gehst, my uš dlouhá doba čekame hier!“, uvítal ho(ji) Wilhelm, „Šup šup, sekej chlavy!“ A všichni duchové jak na povel sklopili hlavy. Býval jim je všechny postínal a myslel, že je po všem, což ale nebylo. Protože samozřejmě nebyl čistou pannou, vyšlo to najevo, vysvobození se nekonalo a nastal takový rajt, že to nikdo nepamatoval. Exploze, imploze, detonace, plameny, hukot, hromy, blesky, do toho kroupy a půlnoční slunce. Býval s jekotem hnal z lesa, ale doběhl přímo do náruče četnického komanda. To ho zatklo pro transvestitismus a pro důvodné podezření ze žhářství v císařském lese, jakož i pro rušení c.k. nočního klidu. Následoval výslech na stanici a výše zmíněný zápis je toho dokladem.

Závěrem lze dodat, že Býval byl shledán vinným ve všech bodech obžaloby a putoval za mříže c.k. věznice; Marjánka se po ztrátě rodinného zázemí odstěhovala do města, kde záhy pozbyla své nevinnosti, když ji zprznil jakýsi Lojzek z předměstí; do drvoštěpny se už nikdo nenastěhoval, tím pádem čtyři duchy neměl kdo vysvobodit, a tito musí strašit podnes. Stále čekají na neposkvrněnou pannu, což ale v dnešní době je věc obtížná, jelikož děvčata mladší třinácti let do lesa rodiče nepouští, a ty starší už zase sotva kdy jsou pannami, tj. vysvobození je prozatím v nedohlednu.

Abych ale neskončil tak smutně – duchy to v tom lese začalo bavit, Wilhelm se naučil docela obstojně česky, Hans si tajně vyměnil železnou kouli za hliníkovou, která je lehčí, a všichni se pak oddávají skupinovému sexu s rusalkami. Osobně si myslím, že kdyby je snad nějaká panna chtěla v dobrém úmyslu vysvobodit, sami by ji zprznili, aby tak už nemohla učinit…