Doe

Jakoby v té mlze něco bylo. Zahltila krajinu, kterou projíždíme. Je předzvěstí i symbolem. Ve skutečnosti je něco ve mně. Rozevírá se ve mně hluboká propast a než dojedeme na nádraží, pohltí mě zevnitř. Tolik jsem se bránila téhle své části. Neovládám ji a doufám, že ona neovládne mě.

V kupé jsme zůstali sami dva. Mělo by to tak zůstat až do konce, ale už teď tuším, že jeden z nás se svého cíle nedočká.

Silnice a koleje, jizvy téhle krajiny. Řeka nořící se do tmy, pole a vzdálená silnice, po níž neprojíždí žádná auta, která by alespoň na okamžik narušila temnotu a snad i ticho tady, ve mně. Za oknem se míhají obrazy a já si je pozorně prohlížím, chytám se každého detailu, jen abych nemusela zaměřit svou pozornost na jediného člověka v mé bezprostřední blízkosti. Sedíme naproti sobě. Historie se opakuje.

Ve skle vidím sama sebe. Vidím přítomnost i minulost. Vidím jeho. Vidí on mě?

Nepoznává mě, protože mě změnil. Nejsem jako dřív.

Proč vlak, proč teď? Vždycky jsem doufala v konfrontaci na veřejném místě. Ulice, park, náměstí. Hlavně nezůstat mimo bezpečí davu. Té iluze se stále držím. Nenechám si tuhle představu vzít. Nenechám se přesvědčit sama sebou, že už mi ji vzali. Tenkrát mě sebrali v knihovně. Desítky lidí zaklaply knihy, otáčely se, nikdo nic neřekl, nikdo nic neudělal. Stránky šuměly jako suché dubové listí. Společnost těch lidí mě nezachránila.

A potom mi mizeli za zády. Lidské teplo rozehnané vánkem strachu. Strach ze ztráty pohodlí je horší než ten ze ztráty života.

V podzemní cele jsem se dívala do klína. Bílé šaty rozkvetly kapkami krve, která mi nepřestávala kapat z nosu. Po pěti hodinách jejich vzorek připomínal rozkvetlý třešňový sad.

Za oknem je už úplná tma. Nelze bránit přirozenému řádu věcí. Okno je jako zrcadlo a já se tak můžu podívat do jeho tváře. Není to skutečné. Sklo brzdí realitu. Už nejsem oběť. A byla jsem někdy? Vždyť tahle role je otázkou subjektivního vnímání. Vypadá pořád stejně. Einar Gjertsen. Moje osudové setkání. Moje poslední láska. V tom sklepě ji ze mě vymlátil. Spláchl ji i šest mých zubů kbelíkem vody.

Otáčím hlavu a zvedám oči. Je to skutečně on? O téhle chvíli jsem tajně snila, ale skutečnost mě zastihla nepřipravenou. Dívám se mu do očí. Překvapuje mě, že při pohledu na něj necítím bezmoc, vztek, bušení ve spáncích. Prázdno ve mně narazilo na stěnu mého těla. Tohle je hranice, už nelze zajít dál, přesto o něm přemýšlím, aniž by se mi do úst hrnuly nestrávené zbytky jídla.

Je to pokrok, nebo jen předehra k něčemu horšímu? Nikdy nebudu vyléčená. Jsem nemocná, ale to on mě infikoval.

Vlak zpomaluje. Roztřesu se panikou, chladem i horkem. Skládá noviny a vkládá je do kožené aktovky. Nelze bránit přirozenému řádu věcí. Mám tak málo času. Tak málo času na zbytek jeho života. Od amnestie v padesátém sedmém roce plánuji jeho vraždu. Vždyť on je ten zlý, tak proč jsem se to nikdy nedozvěděla oficiálně? Jsem obžaloba, obhajoba i soudce. Proč musím být zákonem téhle země?

Vlak brzdí a on si obléká kabát. Slabost mě připoutala k sedadlu. Je to jako tenkrát, nebyla náhoda, že mě oslovil on. Slabí jsou odsouzeni opakovat svoje chyby věčně. Z toho kruhu se nevymaním silou vlastní vůle. Jsem Doe. Umím rychle běhat, ale před ním neuteču. Neuteču před sebou. Měli jsme zvláštní vztah. Jak na mě mohl zapomenout? On je lovec a já navždy zůstanu kořistí.

Vlak zastavil. Jednou rukou zvedá aktovku, druhou nadzvedává klobouk. Loučí se. Bouchne zásuvnými dveřmi a zase mě nechává samotnou. Zraněnou, čekající, doufající.

Ve zpocených rukou držím jízdenku. Tohle je konec. On mě zabil.

Vlak se s cuknutím rozjíždí a dveře kupé se otevírají.

„Smím si přisednout?“ Sklání se ke mně mladý muž. Je úplně jiný, než jak si ho pamatuji.

„Ale jistě.“ V úsměvu odhaluji porcelánové zuby. Sedne si naproti mně. Lehkým pohybem ruky uhladí záhyby na košili.

Teď jsem si jistá. Je to Einar Gjertsen.