Nedýchej na vločky

„Krásně sněží,“ pravil něžně a zadíval se na sněhové vločky, zachycené v tmavorudých vlasech.

Pokud měl na mysli to, že výjimečně padaly z oblohy vločky a ne zmrzlej déšť, a že padaly po jedné a ne v chumáčích, a tím pádem byly fakt šesticípý a jako z krajky, měl pravdu. Nenápadně jsem zašilhala na rukáv svojí zimní bundy, příhodně černý, na kterém byly vločky vidět taky pěkně.

Několikrát na vločky dýchnul, až se rozpustily v kapičky vody.

„Když jsou krásný, proč to děláš?“ napomenula ho jeho zrzavá společnice zamilovaně. Usmál se na ni, načež se hltavě políbili.

Já se opírala o ohrádku na kola asi dva metry od nich a tiše toužila někam se propadnout, než mi umrzne zadek.

Skrz sníh se přiblížila další postava, důkladně zakuklená v čepici, šále, silné budně a s tlustými vlněnými rukavicemi na rukou.

„Báro? Čau,“ pozdravil mě spolužák věcně. „Máš ten referát? A graf?“

„Si piš.“ Víc jsem si nedovolila říct ze strachu, že mi zimou začnou zuby cvakat o sebe. Z batohu jsem rychle vylovila desky s klipsem a zběžně papíry v nich prolistovala. „Vypsanej protokol, doplněný závěry, akorát tam chybí popisky u nákresu, tak to prosím tě podle něčeho dopiš. A referát...“ odmlčela jsem se a zalovila v hlubinách podšívky, až jsem nahmátla proradně malý flashdisk. Už bych si taky ty kapsy měla spravit. „Je tam prezentace i text, ale ten text nějak seškrtej, je toho hodně. A uprav po mě formátování, dělala jsem to v divným editoru.“

Spolužák úsporně přikývnul a strčil si flashku do vlastní kapsy.

„Díky moc, zachránilas mě. Měj se,“ zahuhlal skrz šálu, otočil se na patě a odešel směrem k autobusové zastávce. Párek se sněhovýma vločkama už byl taky někde v trapu, před budovou fakulty u ohrádky na kola jsem teď stála sama.

„A to máte můj život v kostce,“ zamumlala jsem si pro sebe a vyrazila ke kolejím. V hlavě mi teď místo referátu, protokolů, zkouškových testů a zápočtů strašil hrnek horkýho čaje. S citrónem.

Ze zvyku jsem si zula boty už na chodbě, i když po té štrece od vrátnice až k našemu pokoji už na podrážkách žádná břečka nezůstala. Vzala jsem za kliku a s botama v ruce vešla do pokoje. Oči mi automaticky sklouzky ke stolku, na kterém stála rychlovarná konvice.

Čaj čaj čaj

Tak počkat.

„Ty, Zuzi? Kde je rychlovarka?“ Automaticky jsem trochu zvýšila hlas, protože spolubydlící si v posteli a se sluchátky na uších vychutnávala nějaký seriál.

Cukla sebou a sluchátka si sundala.

„Co?“

„Kde je rychlovarka?“ zopakovala jsem tišeji, a o to významněji. Postavila jsem boty pod topení, svékla si bundu a pověsila ji na skříň, aby oschla.

Zuzka se praštila do čela a vrhla se k vlastní skříni. „Odpoledne chodily kontroly, tak jsem konvici schovala,“ vysvětlila ochotně, lovíc ji ze svých svetrů.

Hmm. Já jsem já, a já svoje spotřebiče hlásím. Mám z toho lepší pocit, a navíc se nemusím klepat, kdy se zjeví někdo z ubytovacího. Konvice je, Zuzi, tvoje, čiň, jak myslíš. „Dáš si čaj?“

„Ani ne,“ broukla Zuzka, už zase se sluchátky.

Půllitrák čaje příjemně hřál do dlaní, sníh poletující za okny mi taky připadal tak nějak hezčí, a tak jsem s mírem v duši pověsila suchou bundu na ramínko do skříně a odhodlala se otevřít učebnici chemie.

Nedočetla jsem se ani na třetí řádku, když na mě Zuzka promluvila.

„Baru?“ Už z toho jedinýho slova bylo jasný, že Zuza chce něco, v čem je buď háček velikosti kotvy od Titanicu, a nebo se mi to vůbec nebude líbit. Mám svojí milou spolubydlící přečtenou jako starou čítanku. A trvalo mi to všehovšudy dva dny.

Zuzka se odhodlala. „Teď jak jsi si dávala do skříně tu bundu, tak se mi zdálo, že jsem tam viděla něco jako... víš... pouzdro na zobcovku,“ usmála se roztomile a očka jí zářily.

Bé je správně, nebude se mi to líbit.

„Jo, mám tu flétnu,“ souhlasila jsem lhostejně.

Zuzka se na mě vyčkávavě zadívala. „A mohla bych si ji někdy... půjčit? Já umím hrát,“ ujišťovala mě rychle, „ale nějak mě nenapadlo, že mi tu bude scházet, když si ji nevezmu. A už jsem si dlouho nezahrála...“

I á je správně, je v tom háček. A kromě toho - Zuzčino škemrání by někdo měl zařadit na seznam zakázaných zbraní, fakt.

„To víš,“ souhlasila jsem lhostejně. A jelikož jsem si právě vyvstalou povinnost nemohla zapsat na seznam na stole, představila jsem si upomínkovej lísteček před sebou alespoň v duchu.

Schovej někam ebenovou flétnu!

Nemám, Zuzanko, jednu flétnu, mám dvě. Novou Yamahu, co jsem dostala za zkoušky, si klidně půjč, ale tu druhou budu muset po tvým vzoru strčit mezi svetry.

Silou vůle jsem se přinutila zírat na chemické rovnice, ale těm se ne a ne uráčit zůstat mi v hlavě. To to zase dopadne. Kdyby mě Zuza nerozhodila s tou flétnou... Jo, věděla jsem, že brát si ji s sebou je risk, ale nechtěla jsem ji nechávat doma. Ne že bych se někdy odvážila ji použít. Ale pocit, že bych mohla... řekněme, že dost pomáhá při záchvatech splínu a bezmoci.

Ze Zuzčiných sluchátek byla zřetelně slyšet úvodní znělka dalšího dílu.

„Jak dlouho ještě?“ zamumlala Ester, bradu opřenou o ruce, pohled netečně upřený na baňku na míchačce.

Sáhla jsem do kapsy pláště pro telefon. „Tři čtvrtě hodiny,“ informovala jsem kolegyni sklesle. Já nevím, čím to je, že na praktikách z chemie vždycky dostaneme úlohu, jejíž pracovní postup obsahuje kromě jinších chuťovek alespoň hodinu vaření. Radši dvě.

Ester se zvedla od stolu a sháhla si do batohu pro peněženku. „Jdu si pro kafe, nevadí?“ zeptala se mě rétoricky, načež zalamentovala: „Já během těchhle praktik utratím v bufetu víc než v Tescu za jídlo na tejden! Ale potřebuju kafe!“

„Dej si,“ broukla jsem netečně, hypnotizujíc nudnou nažloutlou kapalinu, ze které po dalšch pětačtyřiceti minutách varu se štěstím vyrazíme něco, co se bude dát odevzdat. Nebo taky ne.

Mobil v kapse mi krátce zavibroval.

S mým štěstím to bude operátor.

Vylovila jsem aparát a otevřela příchozí zprávu. K mému nadšení nebyla od operátora; k mému zklamání vyžadovala stupeň soustředění, který jsem po tupém zírání do baňky nebyla schopná vyvinout.

„Ahoj Morgainne,“ pravila zpráva, „nejak dlouho jsme se zase nevideli, co delas v nejblizsich dnech? :-)“

Zírala jsem na ni jenom chviličku. Už jsem si trochu odvykla slyšet na Morgainne, tuhle přezdívku jsem používala na internetu během svého fantasy běsnění. Jedním z mnoha fantasáků, se kterými jsem se v té době virtuálně seznámila, byl celkem sympatický vysokoškolák – informatik, vystupující pod přezdívkou Arathorn. Nakonec se ukázalo, že já jdu studovat do stejného města, kde Arathorn bydlí, takže jsme si nakonec párkrát zašli na kafe, abych si v cizím velikém zlém městě nepřišla tak sama. Vzhledem k tomu, že je jedinej, kdo mě oslovuje Morgainne, a to výhradně v textovkách a po internetu, není divu, že na to chvíli koukám.

Zmobilizovala jsem všechny síly a organizační schopnosti.

„Bud pozdraven,“ nadatlovala jsem slibný začátek. Ale co dál? Mám dost práce, nemůžu si dovolit strávit půl odpoledne čajem nebo kafem, řečma a cestou do města a zpátky.

„Vypada to, ze studuju, studuju a studuju. Znas to, zapoctovej tejden :-/“ zněla po dlouhém rozmýšlení odpověď odeslaná na Arathornovo číslo.

Kapalina v baňce dál nezměněně vířila na míchačce. Pětatřicet minut.

Mobil znovu zavrněl. Arathorn odpověděl obratem: „A co pristi tyden? Mate uz prece zkouskovy, ne? :-)“

Tak tyhle studenty fakt miluju.

„No prave, mame zkouskovy!“ Prsty mi samy letěly po klávesnici. Když se mi před očima přestalo dělat rudo, doplnila jsem pokorné „Promin, fakt mam spoustu prace, obavam se, ze mi to nevyjde.“ Odeslat.

Na pracovním stole změna veškerá žádná.

Odpověd přiletěla ještě rychleji, než ta první. „Zda se mi, ze tu skolu nejak moc prozivas.“

Před oči se mi znovu proplížila rudá mlha. „Ja nevim, proc mi nikdo neverite, ze jsem tak pitoma, ale jsem. Jsem tak pitoma, ze farmacii bez uceni nevystuduju.“

Na tohle už mi informatik Arathorn neodpověděl. Místo toho se za mnou vynořila Ester, v jednom koutku úst zbyteček pěny z capuccina.

„Dělá to něco?“ sklonila se k míchačce.

Pro jistotu jsem se podívala, jestli se nám reakční směs nějak nezměnila.

„Víří,“ sdělila jsem Ester.

„Super,“ zamumlala kolegyně a přitáhla si pod hlavu učebnici fyziologie.

„Jedenaosmdesát procent, prej jenom osmdesát jedna procent!“ běsnila Ester, zatímco si zavazovala tkaničky. Pokrčila jsem rameny. Čísla mluvila jasně; ideálně jsme z řádně povařené kapaliny měly získat přesně 3,15 gramu nesmyslé organické složitosti, v reálu to dělalo něco přes dva a půl. Copak o to, nám to i tak přišlo jako úžasný výkon, ovšem vedoucí cvičení měl jiný názor.

„Hele,“ pravila Ester stručně a ukázala bradou skrz velké okno u vrátnice. Podívala jsem se taky.

„Brrr, už zase sněží...“ otřásla jsem se. Zrovna tohle mě neuvádělo ani v nadšení, ani v úžas.

Ester protočila oči ke stropu. „Ten kluk,“ upřesnila. „Není to ten tvůj ajťák?“

Zazírala jsem skrz sklo znovu, tentokrát pozorněji. Esteřina paměť na obličeje nezklamala, před fakultou přešlapoval na první pohled dost zmrzlý Arathorn.

Vlastně tady nejsme na internetu. Takže Michal.

„Není můj,“ ohradila jsem se automaticky. „Ale technicky vzato ano, je to on.“

„Co tu dělá?“ zajímala se Ester s poťouchlým úsměvem, „nezmínila ses, že máš rande!“

„Však nemám,“ ujistila jsem ji. „Měj se, čau!“

Michal se ohlédl po zvuku otevíraných dveří a usmál se na mě. „Ahoj, přepracovaná lékárnice.“

„Pravdu díš, příteli, i ty buď pozdraven.“ Šroubovaná fráze mi vyklouzla z pusy, ani jsem nevěděla jak. „Kde ses tu vzal?“

„Přišel jsem se mrknout, jak válčíš, a zeptat se, kdy vyrazíme na to kafe,“ vysvětlil.

Povzdech ze mě vylětěl bez cenzury, jinak bych si to zakázala, nechci být patetická.

„Jenže já mám fakt hromadu práce, ještě tenhle tejden tři zápočty, docházku do laborek v to nepočítaje, a v úterý jdu na první zkoušku, už teď těžce nestíhám,“ zakňučela jsem. Bez domluvy jsem automaticky zamířila ke kolejím. Michal se přizpůsobil.

„Máš tolik práce, že si nenajdeš čas na jedno kafe?“ zopakoval pomalu.

Jedno kafe, to máme patnáct minut cesty do města ke katedrále, kde se scházíme, dalších deset cesty do kavárny, hodinu sedět nad jedním kafem, u kterého samozřejmě nezůstane, protože hrnek se vyprázdní vždycky uprostřed nejzajímavějšího rozhovoru, a pak deset a patnáct minut cesty zpátky...

„Fakt ne,“ pokusila jsem se o omluvný výraz.

Michal rezignovaně přikývnul. Po chvilce se snaživě lehkým tónem optal: „A co jinak, kromě školy?“

Kousla jsem se do rtu. „A jinak... nic.“

„Jak nic?“ ohlédnul se po mně. Blížili jsme se k přechodu přes čtyřproudou silnici.

„No... nic...,“ kníkla jsem. „Oddíl už jsem neviděla ani nepamatuju, jenom tak matně tuším, že se na mě dívaj jako na vyvrhela, když odmítnu ject čtyři hodiny domů a čtyři zpátky kvůli polodenní akcičce.“

„To fakt asi nejde,“ uznal Michal smířlivě. „Ale co tancování? Chodilas na tu salsu nebo co, ne?“

„No... chodila,“ přiznala jsem s důrazem na minulý čas. Na semaforu naskočila zelená, vykročili jsme do prázdné silnice.

„Nemáš čas? Kvůli škole?“ zeptal se uštěpačně.

„Jo,“ odsekla jsem a vrhla zuřivý pohled po řidiči, který si nevšiml zanedbatelných, přehlédnutelných pruhů přechodu pro chodce a uvedl na něm do klidu tři čtvrtiny svého vozidla.

Michal vrazil ruce do kapes a ztichnul. Promluvil až o sto metrů dál, u zadního vchodu budovy koleje.

„Báro,“ oslovil mě důrazně, „mě to může bejt vcelku jedno, ale říkám ti, ty tu školu moc prožíváš. Na to dojedeš. Každej na to jednou dojede. Neříkám-“ honem mě zarazil, když viděl, že se nadechuju k plamennýmu proslovu, „- že máš školu flákat. Ale když nemáš čas ani na kafe, tak to už, Báro, je zlý.“

Chvíli jsem na něj beze slova zírala, v obličeji mi přistávaly sněhové vločky a okamžitě tály.

„Já vím,“ vypravila jsem ze sebe nakonec. „Ale nějak s tím nedokážu nic udělat.“

„Tak to je, Báro, ještě horší,“ upozornil mě tiše Michal, lehce se ke mně naklonil a začal si na prst namotávat pramínek mých vlasů. Koutkem oka jsem zahlédla, že na vlasech mi vločky zůstávají neroztáté. Michal se přiblížil ještě víc a jemně na vločky dýchnul. Rozpustily se.

Kapky vody vypadaly podezřele jako slzy.

Michal zvedl pohled od roztálých vloček a zadíval se mi do očí.

A odkudsi tiše, ale nepříjemně zaječela flétna.

Trhla jsem sebou. Tenhle zvuk znám. Tu flétnu znám.

Já trouba ji zapomněla schovat!

Ostré, ječivé tóny se pokoušely seskládat v melodii, kterou jsem si matně pamatovala z učebnice hry na flétnu. A nebo to tak mohlo bejt Skákal pes přes voves.

„Promiň, musím-“ vychrlila jsem ze sebe, ale Michal mě přerušil. Pustil moje vlasy, o krok ode mě ustoupil a jeho pohled byl najednou skroro... zlý.

„Nečekej, že tě budu litovat,“ upozornil mě. „Žádná škola není tak strašná, aby ses kvůli ní vykašlala na život. Měj se,“ vyplivnul pozdrav skoro proti vlastní vůli, otočil se a rychlými kroky odcházel.

Říct, že ho nechápu, byl luxus, jaký jsem si nemohla dovolit. Samozřejmě že ho chápu, to je tou flétnou. To je ebenovou flétnou v rukou člověka, kterej na ní neumí hrát.

Zuzo, já tě snad uškrtím! S tím jsem vrazila do dveří koleje.

Na vrátnici se hlasitě a nepříjemně dohadovala vrátná s jednou Slovenkou z prváku o vracení klíčů od prádelny. Za to nemůže flétna, až sem ji nemůže být syšet, to jenom venku, jak jsme stáli skoro pod oknem našeho pokoje, přesvědčovala jsem sama sebe. Chodbami k výtahu jsem skoro proběhla a přivolávací tlačítko jsem div nepromáčkla do zdi. Diplej nereagoval, ukazoval stálé a nezměněné první patro. Nu což, vezmu to pěšky.

Brala jsem schody po dvou, někdy po třech, a něčí stále hlasitější hádka mě začínala trochu děsit. V prvním patře jsem pak narazila i na její aktéry – jeden asi původně seděl na schodech s cigaterou, teď stál a zuřivě šermoval ve vzduchu doutnajícím nedopalkem, druhý postával jednou nohou ve výtahu, druhou v patře, a ječeli na sebe dva nesouvisející – a značně vulgární – monology.

Aha, proto nemůže krysařka sehnat výtah, když letí zachraňovat situaci.

Vyběhla jsem ještě o patro výš, málem zničila zámek čtyřmi klíči, které jsem se do něj postupně pokusila nacpat, chvílema za použití hrubého násilí. Trefila jsem se až na pátý pokus. Na chodbě mě vítala kolejní verze Babylonu – zpoza několika dveří pokojů byly slyšet hádky, kdosi se dohadoval nad přípravou večeře v miniaturní kuchyni a v dívčí koupelně některá kolegyně běsnila, jelikož jí někdo ukradnul ze sprchy šampon. To všechno podkreslené kontrapunktem ječivých tónů ebenové flétny.

Rozběhla jsem se chodbou, zarazila se před našimi dveřmi a chvilku se vydýchala. Flétna uvnitř ztichla. Vešla jsem dovnitř, odhodlaná vyřešit celou věc alespoň rámcově v klidu.

Zuzka seděla na posteli s nejistým a vzteklým výrazem zároveň.

„Já... půjčila jsem si flétnu, nevadí?“ ukázala na stůl, kde ležela ebenová flétna, s mozaikou nevinně opalizujících kamínků. Pak milá spolubydlící vyskočila z postele, jako by ji bodnul. „Půjdu se podívat za holkama, pokecat, prohlídnout fotky z víkendu...“ zamumlala, hmátla na stůl po klíčích a byla pryč.

Vzala jsem do ruky ebenovou flétnu a automaticky otřela náústek. Zajímavý... na mě flétna nikdy nemívala ten efekt, který jsem zamýšlela pro ostatní.

Zuza nic nezamýšlela, Zuza se nechala strhnout... emocemi.

Vím, před tím mě babi kdysi varovala. Tak teď už teda vím proč.

Hádky, zdálo se mi, neustávaly. Sedla jsem si na postel, zavřela oči a v duchu se probrala svojí kartotékou melodií. Vybrala jsem si jednu z mnoha irských lidovek

Zpívá se v ní nejspíš o chlastu, ženských a sakumprásk celém sedmeru hříchů, jako ve všech ostatních – ale melodii má příjemnou.

A já k hraní nezpívám, žejo.