Rozhřešení

Ne. Rozhodně ne. Martin o sobě rozhodně nemohl říct, že věří v Boha. Možná kdysi dávno, když byl ještě malé dítě… Ale tehdy šlo jen o takovou tu naivní dětskou zbožnost, ze které s věkem vyrostl. Čím více toho o světě věděl, tím méně se mu do jeho obrazu něco takového hodilo. Jistě, v naší společnosti nejde o nic neobvyklého, pokrčili byste nejspíše rameny. Navíc měl ještě milující manželku, jež mu porodila krásného a zdravého syna. Více než by leckdo mohl od života chtít. Přesto všechno jej jeho nevíra po léta sužovala a trápila. Rozhlédl se na obě strany prázdné vozovky a vydal se k chodníku na její druhé straně. Pokračoval v cestě.

Právě včera se mu přihodila věc, jež jeho trápení mohla ukončit. Avšak místo toho… Ač nejprve polevilo, vrátilo se znovu. S mnohem větší intenzitou. Nyní konečně stál před cílem své cesty. Monumentální gotická katedrála. Přesněji řečeno cihlová římskokatolická bazilika, na jejímž pozadí vystupovaly dvě vysoké věže. Všímal si charakteristických vysokých oken nad vchodem i na dvou přilehlých lodích vedle něho.

Vešel dovnitř. Pokřižoval se svěcenou vodou. Cítil, že by se mu mohlo přihodit něco zlého, pokud by tak neučinil. Teprve teď si uvědomil, že je katedrála výrazně větší, než se zvenčí zdálo. Hlavní loď totiž pokračovala presbytářem daleko za místa, kde Martina při pohledu zvenku tak upoutaly věže. Monumentálnost stavby na něj mocně působila. Zejména teď, když se procházel v jejím nitru. Jakoby skoro až cítil jakýsi odlesk toho, co prožil včera.

Nyní se měl konečně dostat k účelu své cesty.

Chtěl se nechat vyzpovídat. Nepředstavitelné. Sám atheista. Jeho rodiče evangelíci. Zpověď v katolickém svatostánku. On však zrovna cítil naléhavou potřebu to udělat. Posadil se na místě pro penitenta a čekal, až přijde kněz.

Konečně se dostavil. Vyzval Martina, aby se rozhovořil.

„Jsem farář. Evangelík,“ začal se svým vyprávěním. Načež se na okamžik odmlčel, aby dal knězi příležitost jej ihned vyhodit. Nestalo se. „Dělal jsem tohle povolání spoustu let… aniž bych věřil v Boha. Ale včera… Včera se něco stalo. Těžko to vůbec popsat slovy. Po celou dobu jsem pociťoval příšerný strach, úplnou hrůzu. Na druhé straně jsem byl uchvácen a neuvěřitelně přitahován. Tím se můj děs možná ještě prohluboval. Dlaně se mi potily, na pažích mi naskočila husí kůže a po zádech mi přejížděl mráz. Takhle mi v minulosti naskakovala husí kůže a přejížděl mráz po zádech jenom, když jsem poslouchal nějakou opravdu uchvacující hudbu… Ale vlastně ne takhle. Nikdy ne tak intenzivně. Těžko se to popisuje… Chci ale říct, že teď už vím, že byla chyba nevěřit…“

Martin toho měl ještě mnoho na srdci. Rád by vysvětlil, jak ho jeho dosavadní jednání sužuje více než kdy předtím. Jaké má ze svého konání výčitky a jak se za ně stydí. Kněz však jeho projev přerušil. Podíval se na něj a povzbudivým hlasem věc uzavřel: „Nuže, tak jdi a konečně začni plnit své poslání. Teď už ti v tom přece nic nebrání. “