Mana - prolog

PROLOG

Když chcete létat, stačí rozpřáhnout křídla a toužit. Toužit tak silně, jak to jen jde. Chtít vítr ve tváři, uctívat nebeské modřavy. Celé srdce odevzdat té jediné touze a nic za to nechtít. Paradox, že? Ale tak to prostě vždy fungovalo. Vlastně ne vždy a právě to je příběh, o který se chci podělit...

Když jsem byl malým dítětem, byl jsem nevinný. Čistý, jako křišťál. Díky tomu jsem byl schopný poletovat mezi ostatními. Náš nebeský domov, to byly tisíce bytostí levitujících ve vzduchu, daleko nad mračny, oddávající se slunečnímu a měsíčnímu svitu. Ti dospělí z nás měli kolem pasu meč přivázaný jemnou bílou nití, za to ale pevnou nití. Nic víc, žádné domy, ani jiný majetek. 

Nikdy jsem nepřemýšlel, proč my děti létáme, aniž bychom měly křídla. Proč jednou za čas zmizí několik dospělých a vrací se s novorozencem. A kam jsou vypravovány některé děti, aniž by se kdy vrátili? Vždy jsou odvedeny daleko, daleko z obzoru a po dlouhém čase se vrátí pouze dospělí, kteří je doprovodili. Prostě mizí. To je fakt.

A kam mizí dospělí? Proč mezi námi není žádný bez meče? Ani mě nenapadlo nad něčím z toho přemýšlet, natož chtít to pochopit. Pouze jsem existoval, nebyl jsem uvědomělý. Když jsem přilétl k některému z dospělých, jen mě pohladil ve vlasech a usmál se. A já letěl dál. Stačilo mi to, tím jsem žil. 

Naše společnost se dělí na děti - ty nevinné a dospělé - ty uvědomělé. Tehdy jsem netušil, co obnáší stát se uvědomělým, nebo-li dospělým. 

Kdysi dávno za mnou přilétlo pět dospělých. Aniž by cokoliv řekli, pochopil jsem. Musím jít s nimi. Byl jsem dítě a poslouchal jsem pouze instinkt. Letěli jsme daleko. A to tak, že na obloze se vystřídalo slunce s měsícem. Když jsme byli na místě, dospělí zastavili a s nimi i já.

Jeden z nich pronesl: "Nastal tvůj čas uvědomění. Najdi svůj smysl, jen tak se mezi nás vrátíš."

Víc nic. A mě to fascinovalo. Fascinovalo mě slyšet tento zvuk. Hlas, hlas jednoho z nás. Hlas, který dítě nikdy nemá slyšet. 

Byl jsem zmatený, nechápal jsem, co se děje, cosi se ve mě probouzelo. Bylo to slovo. Byla to první myšlenka. Chtěla na svět, ale nemohla, protože jsem najednou ucítil jak zmizela síla, co mě udržovala ve vzduchu. Začal jsem se topit, propadat hlouběji a hlouběji. Těch pár jedinců mizelo nade mnou. Padal jsem tak tiše, přesto ve mě vše šílelo. Máchal jsem bezradně rukama. Poprvé jsem ronil slzy, poprvé jsem cítil strach. Poprvé jsem přemýšlel, co to vidím. Poprvé jsem v hlavě měl miliony myšlenek. O sobě, o domově, o místě, kam směřuji. O životě, o smyslech. Ať jsem dělal, co jsem dělal, pořád jsem padal. 

Koutkem oka jsem zahlédl, jak se něco přibližuje. Něco impozantního, nezměrného. Nepředstavitelného. Až jsem zjistil, že se přibližuji já k té věci. Neznámá síla si mě přitahovala k sobě, tak, jako neznámá síla mi dříve dovolovala létat. 

Zavřel jsem oči a jen jsem přemýšlel. Přemýšlel o všem, o čem jsem jen přemýšlet mohl. Ronil jsem slzy, a cítil stále více strachu. Poté jsem chtěl ublížit těm, co nechali padat do neznáma, měl jsem vztek. Nakonec ucítil radost, radost z toho nového zvuku - z hlasu. Radost však přerušila ohlušující rána - dopadl jsem.

Jsem anděl, mým jménem, stejně jako všech mých předků, jest Gabriel. A toto je moje pouť.