Nicol

Božena 

No ano, nic jiného než ženské, od chvíle, co jsem se vdala, vyzývavě mi čučí ze snů a vystrkují na mě zadky z klidných nedělních odpolední. Civí na mě z Tomášova pípajícího mobilu, zírají z prázdnoty po jeho těle v deset v noci v posteli, zatímco já se převaluju, hekám, co chvíli rozsvěcím a pak najednou sláva, o půl dvanácté cvaknou dveře a ahoj zlato, jsem tady, no mám se snad zbláznit, vytáhnout trumpetu a zahrát mu fanfáru, tradá, plesejte jásejte, pán se konečně uráčil domů? Kdo má pořád poslouchat ty výmluvy, které by neprokoukl jenom pitomec, zlato nepřijdu, kolega slaví narozeniny? Takticky smutné psí oči, to jsem zase nabručená a vzteklá, pročpak ho, chudáčka jednoho malého, tak věčně nespravedlivě podezírám? A potom člověk samozřejmě jako blbec, jako naprostý idiot čuchá z jeho límce voňavku, když dává košile do pračky. Ale on nic, ubožáček se zlou ženskou, a sousedky po mně pokukují na chodbě, představte si, pani, už na něj včera zase řvala. Teď to teda ale budou vědět všichni, co je milostpán zač, och ten spořádaný hodný manžílek a táta. Tentokrát jsi to teda přepískl, počkej, já ti dám, prý jdeš navštívit mámu do Kladna a že tam budeš přes noc, no možná bych ti to spolkla, ale to bych po cestě z nákupu nesměla narazit na tvůj podělaný auťák před nějakou galerií, dvanáct let jsme spolu a on neví, že tudy chodím z práce domů přes masnu a zeleninu, tahám se s těžkými taškami, abych mohla nakrmit jeho hladový nevděčný chřtán. No a tady ho máme, jak si pěkně užívá na vernisáži, pán tvorstva v nažehlené košili, kvůli které jsem ráno vstávala o půl hodiny dřív, aby nemusel do práce jak ludrák, na krku kravatu, co jsem před Vánoci hodinu vybírala v obchoďáku, aby byla pěkná a moc nestála, a po Silvestru z ní čistila majonézu, protože pán není schopen dávat pozor a nepokydat se při každém jídle. A teď si pěkně stojí před jedním z těch příšerných moderních obrazů, pivo v ruce, bůh kolik už jich vypil, jaké peníze po těch hospodách vyhazuje, to nechci ani vědět, a já prosím kupuju brambory ve slevě, abychom mohli vzít děti v létě k moři. A vedle něj, no jasně, to bude ona, hubená jak lunt, prsa skoro venku z výstřihu a zmalovaná jak běhna, no já bych se teda takhle styděla vylézt na ulici, usmívá se na něj, jen ho spolknout, že ti není hanba, vždyť je to otec od rodiny, tak si na něj teda odteď budeš žehlit sama, ženské jako ty by se měly střílet, objeví se hezký chlap a hned hrr na něj. Člověk nechá dvanáct let mládí chlapovi, vždyť jsem mohla mít dobrou práci a jezdit si po světě a naučit se jazyky a řídit auto a chodit s babami na flám, místo toho jsem se vdala a teď tohle, to mám jako za to všecko? Já vám to osladím, vy dva, pěkně oběma, za všechny ty roky špinavých fuseklí a pokaděných slipů, teplých večeří a bez špenátu, protože pán ho nejí, za všechno to lhaní do očí a pracovní večeře, když se zatím někde válel s tebou, ty jedna fuchtle černovlasá prsatá, od pohledu blbá!

Tomáš

Ano, prosím, říká mi to uvnitř břicha, zatímco mě Nicol svádí koutkem úst, plné rty napjaté, jako by se její lehké pousmání mělo záhy proměnit v polibek. Štíhlé prsty hladí skleničku s absintem tak lehce, objímají sklo a já se na ně dívám, nemůžu odtrhnout zrak.

Vidím nahé tělo, oblé elegantní nehty, dívám se z výšky, růžový jazýček přímo pode mnou a jemná srdcovitá křivka se ztrácí v polosvětle lampičky, co vrhá šikmé světlo z rohu pokoje. Jako bych spal, jako bych utíkal, uplývám do protějšího kouta s koleny na posteli, klínem napřed, ztracený v dívčích ústech, očích, které odrážejí bílé a hnědé blesky do mé tváře. Ano, Nicoliny černé lesklé vlasy pode mnou, ano, slabost a napětí.

Nevím, jestli na mě mluvila, zatímco jsem se ztrácel v obrazech přikrytý záhadným pohledem zpod dlouhých řas. Až hluboko ze slabin jsem musel vzít sílu, abych dokázal zvednout pravou rukou půllitr s pivem a zhluboka si loknout ledové pěny. Je to už deset, patnáct, dvacet let, člověk tak zapomíná vzpomínat, kamarádi se vsadili, že se nedokážu vykoupat v březnové vodě rybníka za vsí, bylo to tehdy docela stejné, dlouhý ledový proud skrz mé vnitřnosti, jen tam chyběly Nicoliny nádherné oči, její umělecké prsty svírající skleničku jako štětec a lehkým pohybem hladící její bok, pohybem při kterém mě mrazí snad ještě daleko víc, než tehdy, když jsem se s nezodpovědným elánem mladého pitomce svlékl a zřítil se doprostřed hladiny potažené tenkou vrstvou jarního ledu. Zadostiučinění vyhrané sázky snad trochu zmírnilo matčin křik doma i ironické komentáře doktora, který mě na druhý den přivítal v ordinaci s náběhem na zápal plic.

Nicoliny oči a hra prstů na skleničce by dokázaly poslat do nemocnice každého zdravého chlapa. Mám rád, když mě dívky provokují, však mám v žilách testosteron, žádnou vodu, jak mi už léta připomíná Božena, kdykoli nejevím velkou chuť svalit se na její pánovité tělo při pravidelných manželských povinnostech v pátek večer.

Aniž bych se znovu napil z ledového oroseného půllitru, opět steče vnitřkem mého těla ledová dávka, ale tentokrát hravě, příjemně šimrá. Drmolil jsem do telefonu trochu nervózně a nebyla to nejlepší výmluva, ale Božena je blbá, i když možná trochu podezíravá, pochybuju, že jí něco došlo. Sametové Nicoliny oči připomínají křídlo lišaje smrtihlava, můj vlastní hlas se vpíjí do její tváře, když mě poslouchá. Ty obrazy na stěnách jsou její, připomínám, si, zatímco se snažím vyhnat z hlavy myšlenku na Boženu a nahradit ji Nicol se skvrnami od barev na plných ňadrech, jak těmi citlivými prsty zvedá štětec a lehce se jím dotýká plátna. Zezadu se blížím já, pokládám jí ruce na boky a hladím je zrovna tak, jako ona přejíždí svou modrozelenou skleničku. Než se zabořím ústy do černých vlasů, spatřím obraz, který maluje, a z plátna na mě civí Boženina tvář, obočí svraštělé hněvem, jako když na mě včera večer křičela, já tady musím dělat všechno sama, to se vám líbí, abych vám tu dělala služku, nemyslete si, že po vás ten bordel budu uklízet.

Je velmi obtížné představit si Nicol, jak takhle křičí, ona dokonce téměř nemluví, má rty stvořené pro polibky a ne pro řeč, která jde mojí ženě tak dobře. Už zní skoro jako planý výmysl, že i Božena měla kdysi rty jako hebké zralé meruňky plné šťávy, skoro jsem na to zapomněl, když se dívám do Nicoliných očí, a dlouhé vlasy, které si s těmi Nicolinými v ničem nezadaly, husté a hebké, jen světlé jako petrklíče, které jsem jí po večerech nosil pod okno, aby její máma nevěděla. Jako bych se dnes díval na cizího člověka, tolik zhrubla, tolik ji změnil ten krátký, vínově červený účes. Je to ještě vůbec ona? A jsem to ještě vůbec já, ten cucák, co se nebál riskovat a kdysi skočil kvůli sázce do rybníka? Ten kluk, co by s hlavou vztyčenou vyzývavě objal Nicol před celou hospodou a nebál by se staré protivné ženské, co se jí zlaté řetízky blyští na povadlé kůži vzdouvající se nahoru a dolů při pravidelných pátečních povinnostech?

Nicol

Ano, štiplavá síla absintu, ano a navždycky. Kdysi před lety mi při podobné skleničce vyletěla jiskra pod jazyk a vtom se to stalo, tehdy jsem poprvé uviděla, skutečně uviděla barvy a tvary, ne jenom v představách jako vybledlé stopy po dávných impresionistech, ne, já je cítila uvnitř úst, jak se zhmotňují v proudech slin smíšených se zeleným destilátem a jeho nenapodobitelnou vůní, světlem modrého plamene na lžičce s cukrem. Tam jsem to prvně uviděla, tu souhru odstínů, a vtom plamen zhasl a zmizel a můj svět se úplně změnil. Neuplynul den, neuplynula minuta toho vášnivého, nečekaného života, kdy bych z hořícího koktejlu tekoucích přeludů nefoukala svými prsty křehké mýdlové bubliny obrazů, které jsem už neplánovala a nevymýšlela, jen cítila, a kritici potom tolik psali o úmyslu a smyslu, přitom já sama jim nerozuměla, jen pouštěla draka z vlhkých barevných jeskyní pod svým jazykem ven do suchého, hlučného světa plného šustivých novinových papírů a zářících obrazovek.

A lidi, hlasité rozmazané stíny na periferii mysli, které se jako štětec namočený ve vodové barvě rozpíjejí do ztracena a prchají přes kopírovací papíry do hlubin starého a rozbitého psacího stroje, z jehož písmenkových drátků se dají vyrábět tak roztomilé, nohaté, naježené příšerky. Jenom místy se z těch stínů vynoří sluneční paprsek a osvítí nahé tělo modelky na hromadě odpadků, odstřižků a prázdných lahví, tmavá rozmazaná rtěnka jako šťáva černých višní, co se vsákla do rtů, a já s malířským stojanem a tisíci slinami pod jazykem, modelčiny rty vlhké krásou a ty moje zase očekáváním nádherného barevného dítěte, které se za porodního křiku reprobeden dere rukama nohama napřed z mytického pytle univerzální inspirace lidstva. A někde na okraji těch barevných stínů páchnou peřiny po bezejmenných milencích, kteří přicházejí a odcházejí jako odrazy v kamenných stěnách Platónovy jeskyně.

Děti. Nevěděla jsem, jestli je vůbec chci vidět venku z dělohy, jak visí nahé, holé a zbavené svého mokrého, primordiálního domova na stěnách v módně snobsky zařízené galerii a kolem nich tolik stínů, rozmazaných, rozpitých akvarelů každodenního mumraje, okukuje jejich těla za výkladní skříní umělecké čtvrti červených luceren, jako kdyby byly odhalená flákota za výlohou řeznického krámu, ještě lesklá zvířecí krví. S ukončenými příběhy, s amputovanými křídly, s ostříhanými vlasy visí suché na pranýři holých stěn a jejich matka popíjí absint v koutě hlučného narvaného baru, kde se jméno och té nadějné umělkyně skloňuje zprava zleva. Ale přece nejsem hluchá k těm výkřikům bolesti linoucím se z operačního sálu, kde brunátný kritik se zakrvácenými, po lokty vyhrnutými rukávy na kusy řeže a trhá vnitřnosti neznatelné fata morgany chvějící se nad rozpálenou letní zemí, modrých plamenů nad zelenými vodami omamně jedovaté šťávy, a pak je nakládá do univerzitního lihu, skládá do obří průmyslové mrazírny, na jejímž zamřížovaným a zadrátovaným vstupem stojí nápis „dědictví pro budoucí generace.“ Copak ale neučíme děti mluvit, kreslit a zpívat, copak jim ke dluhům a dějinám mizerných mezinárodních vztahů musíme přikládat i své myšlenky a city, dávno zkažené a vyschlé jako léta otevřená konzerva se sardinkami, které byly přece kdysi tak živé a hýbaly se v lůně chladného, vlhkého oceánu? Místo toho, aby naše děti lízaly kyselost ze zdí po dešti a jedly sůl ze zimních zasněžených chodníků, jim nabídneme vyschlé Mrtvé moře, kde se místo vln sype jen písek zpuchřelých stránek a seschlých oloupaných pláten. A přece je kolem život, praskající podlaha s divokým, hýbajícím se vzorem přešlapujících nohou, hladký, hebký povrch lakovaného baru s umným leptem zaschlého smetanového koktejlu, opilé veršování hřmících aut, vrzajících židlí, neupřímného smíchu.

I symphonia patetica toho nezajímavého chlápka ve zmačkané košili s nevkusnou kravatou, který se mě tu zcela marně už půl hodiny snaží dostat do postele.