Zelgadis

            Otec. Tím bastardem to všechno začalo. Tím bastardem to všechno skončí.

Šeptal si, když ze záhybů promočeného pláště vytáhl nůž a upřel pohled na domovní dveře. Pak jej znovu schoval.

            Terrené z Nonthu byla bohatá a honosná rodina. Jejich panství pozdvihovalo úroveň své městské čtvrti. A přesto se je nikdy nikdo nepokusil vykrást. Městem se šířily drby, že je to díky Rufusovi Terrené, díky jeho vůli a charisma. Mnoho lidí k němu vzhlíželo. Stejně jako jeho jediný syn Zelgadis.

            Zelgadis si od dětství nežil špatně – měl dva vlastní pokoje, několik statných hřebců a vždycky něco do huby. Jeho matka ho milovala stejně jako on ji. Protekcí se dostal do nejprestižnější školy a učitelé mu ze strachu z jeho otce nedávali horší známku, než za dvě. Kdyby o tom věděl, možná by mu to vadilo. Díky své veselé povaze ho jeho vrstevníci uctívali téměř stejně jako jeho otce. A on jim to oplácel obědy v hospodách, projížďky na koních a pobytech v rodinném panství. Život nemohl být lepší.

            Život nemohl být lepší? Odplivl si a zaklepal na dveře.

            Muž ve dveřích vypadal unaveně, ale když uviděl tvář návštěvníka, rozzářil se.

            „Zelgadisi, můj synu! Sem rád, že jsi přijal mé pozvání!“ Oslovený se upřímně usmál a odpověděl.

            „Vždy se chopím příležitosti vidět tě, otče.“ Rufus Terenné pokýval hlavou a ustoupil.

            „Pojď dál! Silvie dnes upekla kachnu na víně…“

            Silvie, pomyslel si Zelgadis. Je také součástí této komedie?

            „… takže můžeme už do kuchyně, ne?“

            „Zajisté, otče.“

            Zelgadis dospíval a život mu připravil hedvábnou cestu. Snad proto, že ho neuvěřitelně pohodlný život nudil a unavoval, rozhodl se přidat ke svému dlouholetému kamarádovi, který patřil ke spolku dobrovolných herců. Rodiče to neviděli rádi, ale po jeho prvním vystoupení se aspoň matka nechala obměkčit, neboť viděla jak dobrý v tom její syn je. Jak skvěle dokáže napodobit něco čím není. Jak skvěle se dokáže přetvařovat. Jak dokonale dokáže lhát.

            Mladší z rodu Terrené hleděl na svého otce a s nadějí v očích se usmíval.

            „Jsem rád, že tě mám, otče.“

            Úšklebek, který zahlédla Silvie, byla snad jen její představivost.

            Spolek herců ŠOTEK, ve kterém mladý pán vystupoval, jednoho dne neúmyslně urazil jednoho šlechtice. Šlechtic byl hrdý a bohatý a přesně věděl za kým má jít aby tuto situaci vyřešil.

            O jednom z mnoha veselých večerů, který si Zelgadis se svými divadelními přáteli dostatečně užíval vtrhl do jejich stanu muž. Ze záhybu pláště vylétlo ostří a setnulo hlavu nejbližšímu herci. Smích utichl. V tu chvíli celta stanu začala trhat a dovnitř pronikalo víc a víc vrahů. Nebylo kam utéct. Zelgadis popadl židli a hodil ji po jednom z útočníků, který zavrávoral. To mu poskytlo vteřinu, kterou potřeboval a odskočil do pytlů se zásobami. Další minutu, která se zdála jako věčnost, naslouchal zvukům vražd a sténání svých kolegů. Pak vše utichlo. Následovala kaskáda rychlých kroků a cizí hlas, který se dušoval, že viděl jednoho z nich skákat sem mezi pytle. Zelg zatajil dech. Zásoby byli odhozeny stranou a mladý Terrené hleděl na může s kápí staženou nízko do čela. Vrah se zarazil.

            „Chm. Tohohle nechte na pokoji.“ Ve vystrašeném herci to hrklo. Ten melodický hlas znal.

            Ozvala se vlna mrmlání.

            „Prachy dostanete, idioti. Tohle je mladej Terry.“ Ticho. Pak se všichni obrátili na odchod. Zelgadis se vymrštil vzhůru a chytil cíp pláště mluvčího. Trhavý pohyb ho otočil a shodil kápi. Hleděl do očí komorního. Komorního jejich rodiny, jeho otce. Komorního, který jednou ranou setnul hlavu jeho nejlepšího přítele.

            A hedvábná cesta byla zkropena krví, když na ní vyrašil první trn.

            Zelgadis dojedl. Odsunul talíř a nadechl se.

            „Otče, chtěl bych se zeptat na věc, kterou chci vědět už dlouho.“ Rufus, který právě upil ze svého poháru zvedl zrak.

            „Ano, Zelgadisi?“

            „Ten večer co máma zemřela…“

            Dlouho seděl mezi pytli brambor a přemítal. Dlouho se díval jak z jeho přátel vytéká krev. Pak vstal a odešel.

            Když dorazil domů, bylo vše jak má být. Matka uklízela domácnost a otec byl zavřený v kanceláři. Po komorním ani vidu ani slechu.Zelgadis uvažoval. Kolikrát už nebyl ten sluha doma? Téměř každý týden… Kolik lidí zemřelo jeho rukou?? Ví o tom otec?

            Dvakrát se táty na komorníka zeptal. Pokaždé mu odpověděl , že navštěvuje svou nemocnou matku.

            A Zelgadis, herec, věděl, že lže.

            Uplynul týden, který mladý Terrené využil ke slídění. Otázky kolem svého otce směřované k svému třídnímu učiteli, kterého respektoval se setkali s kamennou zdí, sestavěnou z mnoha křivých úsměvů, vyhýbavých odpovědí a strachu. Obchodníci a hospodský zarputile vrtěli hlavou s potem na čele. Zelg začal mít podezření.

            Další týden bezúspěšného pátrání po tajemství svého otce uběhl, když se mu naskytla příležitost. Otec, pod záminkou hledání svého ztraceného komorníka odešel z domu. Matka byla v přízemí a vyšívala. Zelgadis se vkradl do tátovi kanceláře (byla zamčená, ale jeho mrtvý přítel ho kdysi v mírně napilém stavu naučil používat šperhák a kus drátku.). Ta sestávala z regálů plných knih, psacího stolu a vstupu na terasu. Okamžitě zamířil k dubovému stolu a začal jej prohledávat. Našel jenom spoustu pozemkových smluv a pár daňových přepisů. Jal se tedy prohledávat knihovnu, ale spousta svazků o obchodu a vzdělání mu nepomohla. V tom však jeho oči zahlédly hřbet knihy na níž stálo: „Práce.“ Šáhl po ní a omylem mu na zem vypadla spousta pergamenových útržků. Začal se jím prohrabávat. Čím víc jich přečetl, tím víc mu led drtil srdce.

            Kovář Ignác. Zabít. 200 zlatých.

            Veronika Ghan – nevěrná. Zbít. 150 zlatých.

            Léčitel Patrik – úmyslné nevyléčení. ZABÍT. 300 zlatých.

            Zelgadise zalil studený pot.

            Potulní herci ŠOTEK – urážka na cti. Vyvraždit. 2750 zlatých.

            Zelgadis stál s knihou v jedné ruce a útržkem pravdy v druhé. V tom se otevřeli dveře. Stál v nich komorní. Upraven ve sloužícím kroji, stál neschopen slova.

            V tu chvíli Zelgovi v hlavě něco sepnulo.

            „Á pan komorní, skvělé! Pojďte dál.“ Dokonale tak napodobil otcovo obchodní vystupování. Komoří chvíli váhal, pak vstoupil a zavřel dveře.

            „Nic se neděje, Luvesi“ pokračoval Zelg, který v duchu děkoval tomu, že si vzpomněl na jeho jméno. „Otec odjel vyřídit jeden obchod, chápete,“ ukázal na útržek papíru. „Někomu trvá než zaplatí… No, každopádně…“ Mladý Terrené obešel otcův stůl a posadil se do koženého křesla. „Otec si myslí, že jsem již dospěl do věku, kdy bych se mohl zapojit do Práce.“

            Komoří pozdvihl obočí. Zelg ze strachu, že řekl příliš, pokynul stojícímu k židli naproti křeslu.

            „Posaďte se prosím.“ A k jeho překvapení tak oslovený opravdu udělal a promluvil.

            „Ehm. Jsem rád, že se na mě váš už otec nehněvá… ten incident ve stanu-“

            „Ten? Kvůli tomu jste byl pryč? Naopak! Otec říká, že to pro mne byla skvělá průprava do světa plného překážek a já s ním souhlasím.“

            „Jste moudrý muž, pane.“ Zelgadis se usmál.

            „Jistě. A nyní k věci. Můj otec vás mým prostřednictvím žádá, aby jste mi pověděl vše o jeho dosavadní práci a zasvětil mě do naší věci.“

            Komorní vrhl na mladého pána ještě jeden podezřelý pohled, ale když viděl jak se Zelgadis pohodlně uvelebil a zamyšleně si podepřel bradu, spustil.

            A komorní-vrah Luves mluvil. Mluvil o vraždách, o překupnictví, únosech, síti, černému obchodu a dalším. Mluvil o množstvím peněz, které z toho plynou. O penězích na kterých stojí tento dům, za které se on i jeho matka denně krmí nejlepším jídlem v okolí. O nespočetném množství obětí. I o tom jak ho sám Rufus učil jednou ranou zabít člověka.

            Zelgadis poslouchal, náruživě přikyvoval a usmíval se způsobům vražd, i únosům dětí. Usmíval se na povrchu. Ale uvnitř… řval vzteky, plakal nenávistí a zvracel odporem. Potom rozhovor skončil.

            „To bylo velmi zajímavé! Nemůžu se dočkat až to všechno proberu s otcem…“ Nasadil výraz náhlého rozpomenutí. „Otec! Ale jistě,  bude na vás čekat za soumraku v ulici vedle tržnice – prý ji dobře znáte.“ Mrknul na Luvese.

            „Samozřejmě.“ Usmál se komorní. „Inu, byl to zajímavý rozhovor – jste skvělý posluchač, ale pokud mám stihnout setkání s vaším otcem, měl bych vyrazit.“

            „Zajisté. Vyřiďte mu můj pozdrav.“ Sluha vstal a odešel.

            Zelgadis ztuhnul. Trhavým pohybem sebral ze stolu otcův nůž na dopisy. Chvíli se na něj díval a pak vyrazil. Ve vstupní hale sebral plášt, pečlivě složený na dřevěné truhle, otevřel dveře a vydal se do svitu zapadajícího slunce.

            Luvese dohnal, když si zkracoval cestu na náměstí, jednou z mnoha postranních uliček.

            Silvia odnesla nádobí do kuchyně.

            „Ten večer co máma zemřela,“ řekl Zelgadis, „byl si nešťastný?“

            „Pane komorní!“ Volal Zelgadis, když dobíhal postavu Luvese. Ten se zastavil.

            „Děje se něco?“ Zeptal se.

            „Zapomněl sem vám dát tohle.“ Vzduchem prolétlo něco kovového. Luves se chytil za krk, zachroptěl a padl na kolena. Bublavé zvuky se nesly ulicí. Zelgadis ho chytil za vlasy aby si viděli do očí.

            „Měl si chodit do divadla, kreténe.“ A nechal ho spadnout do špíny a bláta.

            „Jistěže, synu. Jak bych mohl být šťastný?“

            Zelgadis se zvedl. Obešel stůl a sehnul se ke svému otci. Na stůl před něj pohodil útržek pergamenu.

            „Dostat tolik peněž,“ řekl syn svého otce, „ je důvod k radosti, ne?“

            Kaileena Terrené. Svědek vraždy. Zabít. 80 000 zlatých.

            Rufus Terrené zachroptěl.

            Jeho vlastní nůž mu podřízl krk. Nůž vedený rukou jeho krve.

Epilog

            Poté co zavraždil svého otce, otevřel okno a rozbil ho zvenčí. Vražedný nástroj hodil na střechu. Přistoupil ke stolu a udeřil do něj tváří. Bolest ho téměř přemohla, ale nemeškal. Nad levým okem se mu vytvořila podlitina. Potom převrhl svou židli a lehl si vedle ní.

            Silvie, jejich kuchařka, vstoupila do místnosti o pár chvil déle.

            Zelgadis zůstal ve městě jenom tak dlouho aby pro veřejnost sehrál roli truchlícího syna. Své pověsti skvělého herce dostál na výbornou. Peníze, které zdědil utratil za dům v dalekém městě, za cestu tam a za chlast.

            Týden žil bez emocí. Pouze jedl a pil.

            Uběhlo 5 měsíců a Zelgadis zjistil, že lidé sou ovladatelní dobrým slovem a pár přátelskými úsměvy. Nemaje žádné peníze, své přátele souběžně okrádal. A navzdory tomu ho měli čím dál víc rádi. Byl přece herec.

            Pak na dveře zabušila městská stráž. Zelg se nebránil. Věděl, že ho dohonil pohozený nůž na dopisy a že v Hannelmu si herectví moc neužije.