Skutky bez těla

Skutky bez těla

(o kamenech, fikci a slepotě)

Sluneční síla dobarvující všechny tóny domů za okny, vysoké hotelové budovy, z druhé strany pak pohled na starý hrad s bývalými kasematy, způsobila, že se šedavé povrchy v našem bytě stříbrně zračí a medová knihovna i šatní skříň vydávají ze struktur svého dřeva cosi hřejivého. Léta desky stolu jsou už zapuštěná v jenom tvaru, zalitá lakem.

Sklenice medu, by se v oknech rozsvítila jako lampión. Zbytky sněhu na nízké střeše mi připomínají odložený papír. Jednotlivá apartmá vyplňují hotelovou stavbu tak, že vypadá jako jedna velká zbytečnost.

Dveře od skříně jsou odsunuté, je vidět co se tu tak nosí.

Stáli jsme dva na zastávce. Nosy od mrazu červený. Brašna a jedno prkno. Květa se vrátil z lyžařského zájezdu. Naproti dlouhý vůz tramvaje už přijel. „Co tak zíráte?“ Snad čekajíce, že nejsem obraz, jak se pohnu.

Po chvíli přišel z parku naproti hlouček cikánů. „Než ta tramvajka přijede, já umřu.“ I kolem projíždějící fabii hlasitě povzbuzovali. Je sobota, provoz je mírný v této části města.

Na nevidomého, stojícího podobně na zastávce, se upírají většinou takové pohledy. Nehýbe se, pokud čeká a nepatrně se opírá a hůl. Cestující nechápou, jak se může pohnout. Případnému klopýtnutí bude následovat pád. Případnému úsměvu či jinému gestu, ticho a náhodnému setkání se rovná buď srážka, nebo dotek a oslovení. Z takového pohledu je jakékoli bližší seznámení nemožné. Lépe řečeno: všechno co se dokola míhá je stojící; bez zvuků neslyšné. Co by se stalo, kdybych uviděl? Možná bych si myslel, že mě všichni musejí znát, možná ne, nevím.

Protože nikdo z nás nemůže vědět, co se ti jak a kdy v životě stalo, jakákoli neochota či ostych kvůli soucitu, jsou nemožné. Pohledy jsou někdy velmi nepříjemně dotěrné, jindy naopak tolik toužebné i milující slova rozeznáš. Pohled na sebe sama jsem si chtěl uchovat pro sebe, když se přidržuji tyče, ve svém ať už oblíbeném, nebo třeba už z módy sešlém oblečení. Ať tak nebo tak, vypadáš jako namyšlenej frajer, vypadáš jako zaneprázdněný obchodem a prací, vypadáš velice vztahovačně a hystericky, můžeš vypadat mladý a zestárlý, snažíce svou podobu za každou cenu udržet, když si myslíš, že tě nikdo nevidí.

Podobiznu tvoří jenom řada znaků. Portrét je pokaždé jiný.

Všechno to působí velmi neskutečně, a proto se ptám: Co přivádíme naším životem do skutečnosti?

Jeho bratr rád hraje s paličkami na bicí, ale nejen to. Bouchá rytmem do pohovky, do stehen a vyjímečně tě klepne přes nohu pod stolem, nebo u televize do lebky. Jeho druhý bratr se sám pouští do vyčištění svého starého počítače. Rozebíral součásti, až jich měl tolik, - jen tak se zmínil. „Už se nepřehřívá“, spokojeně podotknul.

Podobně se můžu ptát: Co všechno by se dalo očekávat ze svůdného pohledu, který si vymění slečna s mladíkem v trolejbuse? Já seděl v zadní časti trolejbusu, v rukou rozečtenou knihu od Haruki Murakamiho. Oba jsme přestoupili, já na tramvaj ona jinam. Nic. „Ještě ses nepostavil“, myslím si. S opadající vzpomínkou se vůz rozjel pryč.