Do kopce prší, pod kopcem je chalupa a nad ní les

Na té stráni nejde jenom tak stát a dívat se do hlubokého lesa nad chalupou. Po určitém čase totiž zjistíte, že se kolem vás zrychluje čas a vy stárnete, aniž byste vlastně cokoliv udělali. Je proto důležité se donutit k chůzi nebo k jiné činnosti, která vás pěkně na pevno ukotví v přítomnosti. Jednoduchým receptem je jít; jít nahoru směrem ke vstupu do toho černého lesa a neohlížet se. Mraky letící podivně rychle vás při postupu nemusí děsit. Nejsou znamením stárnutí, ale diletace času a prostoru. Stárnout je něco jiného, stárnutí je stagnace, nikoliv pohyb oblohy. Zmenšovat se, zkracovat vzdálenosti mezi vědomým bytím a nebytím je vývoj. A vývoj není stárnutí ne? Nebo jo?

Ale proč o tom vlastně mluvím? Proč mluvím o stráni a lese, o chůzi a zkracování a prodlužování času ve chvíli, kdy mám na srdci něco úplně jiného? Snad by mi na to mohla odpovědět Jani, kdyby tady byla. Jenže s ní to je vždycky komplikované. Neurčité, neopodstatněné pocity nás dva tehdy vedly k tomu, abychom si svou lásku věřili. Nic jiného nám totiž v situaci, kdy jsme bydleli po dobu jednoho roku dvě stě kilometrů od sebe a pak pět tisíc kilometrů od sebe ani nezbylo. Slepá naivní důvěra jeden v druhého se ve chvíli, kdy jsme se octli v naprostém odloučení, stala důvěrou sama v sebe, ve svou schopnost udržet lásku naživu.

Ale já nesmyslně odbíhám, chtěl jsem přeci mluvit o trávě, co se prosmýká mezi bosými prsty, o rytmu kroků a dechu ve chvíli, kdy člověk svižně vykračuje vzhůru, a taky jsem chtěl mluvit o nebi, které je nejenom vidět, ale i slyšet. O tom jsem chtěl mluvit, protože to je důležité, protože to je uvnitř. Místo toho mluvím o holce, o ženě, o ní. Proč? Na to by dokázala odpovědět zase jenom Jani a je otázka, jestli by chtěla. O takovéhle věci se totiž špatně prosí. Můžete ji říct, ať umyje nádobí, ať dojde nakoupit, ať nekouří, ať vás má rada, ať příjde, ať neodchází, můžete na ni křičet nebo se s ní smát, můžete s ní souložit a milovat ji celým srdcem, ale říct ji, aby mluvila, to už tak snadné není.

Je mi to celé líto. Co je mi líto? Vím, že se vyjadřuju neurčitě a nikdo mi nerozumí. Snad bych se měl aspoň pokusit dát tomu všemu nějaký tvar, aby to bylo jasné a taky už přestat opisovat Murakamiho, protože to je to nejhorší. Psát jako někdo jiný. Rezignovat na vlastní styl a kopírovat oblíbené autory. Já mám tohle obyčejně ve zvyku – když čtu Vonneguta, píšu jako Vonnegut, když čtu Bukowskiho, píšu jako Bukowski, Když čtu Rudiše, píšu jako Rudiš atd. Nechci si to přiznat, ale moc originality a tvůrčí invence neřkuli talentu jsem asi v životě nepobral. I když jediná osoba, která kdy něco ode mě přečetla, byla zase jen ona a já ji zakazoval říkat mi svůj názor na mé psaní, takže to vlastně od nikoho potvrzené nemám, ale myslím si, že jsem skutečně mizerný spisovatel. Občas mě mrzí, že ani na tohle jsem se Jani nezeptal. Asi jsem měl prostě strach. Někdy je lepší nevědět a v nevědomosti si užívat toho, co je.

A tak asi v té chůzi vzhůru trochu polevím a budu chvíli sledovat ty mraky, jak uhánějí do dáli a budu se u toho usmívat. Samozřejmě, že při tom budu myslet na ni. Na to, proč odjela, proč nezůstala, jestli jsme ještě spolu nebo ne, budu myslet na stárnutí a vrásky mi budou přibývat a nakonec k tomu lesu asi stejně nedojdu, otočím se na podpatku, vrátím se zpátky do chaty a budu čekat. A budu ji psát dopisy, v kterých se na všechno zeptám, abych měl už konečně jasno a mohl něco smysluplného začít vyprávět.