Visenna - Kruh druidů (1/2)

Takže, svůj repertoar krátkých povídek "ze šuplíku" jsem vyčerpal, teď začnou šuplíkové seriály.



Když začínala soutež o nejlepší povídku podle A.Sapkowskeho, rozhodl jsem se, že taky něco napíšu. Visennin příbeh vznikl jako první pokus přiblížit Visenino mládí a objasnit jakousi minulost této postavy. Prošel jsem si jedinou povídku o této postave, tj "Cesta z níž se nevrací" a zjistil jsem, že na informacích, které tam jsou se dost těžko dá něco postavit. A tak jsem si vymyslel vlastní příbeh, který se lehce dotýka výše zmiňovaný povídky, ale né zas tak faktologicky (hrozné slovo) přesně.

Kruh druidů

Tento příběh, který nyní uslyšíte, vypráví o době dávno před Geraltem. Přenáší nás na místa a do časů, kdy lidí nebylo mnoho a svět obývali jiní tvorové různého vzhledu, síly a moudrosti. Do dob, kdy v každém lese žily dryády, elfové se drželi pospolu ve svých sídlech a hvozdech, čarodějové provozovali mocná kouzla a drudové ovládali tajemné síly přírody. V těch dobách, kdy v temných pralesech čekaly nestvůry, na loupeživé výpravy do vesnic vyraželi špinaví a zarostlí skřeti a v jeskyních spali draci, svým tělem strážíc ohromné bohatství. V těch dobách, kdy světem chodili zaklínači a bránili lidstvo před těmito temnými silami. Jejich práce nikdy nebyla dobrovolná. Budu vyprávět o pihovaté zrzce, o prvních krocích do skutečného života, o strastech, které ji osud nastražil, a které musela překonat. Tehdy jí bylo sotva osmnáct, kdy opustila ochrannou náruč kruhu, aby se vrhla do chřtánu skutečnosti, ochutnala trpký pohár pravdy a poznala lež, nenávist, zradu a sobectví. Ale nepředbíhejme. Nejprve co vlastně o Visenně víme? Moc zdrojů se nedochovalo, koluje jen několik pověstí. Nejvíce v tomto pomohlo sčítání lidu, které kdysi proběhlo v Nilfgaardu. A tak víme, že Visenna se pravděpodobně narodila tam. Její otec měl Cintránskou krev. Svou matku však neměla nikdy poznat, proto o ní nic nevíme, pověsti však tvrdí, že byla dryáda. Od ní Visenna zdědila cit k přírodě, k jejím zákonům, její houževnatost a vytrvalost. Otec byl kovářem v Ebbingu, byl to romantický, uzavřený a tichý muž. Doba se změnila. Svitky, pergameny a královské knihy se dostaly do rukou "hnutí za čistotu". Král padl, vypukla revoluce. Ti, kteří neměli Nilfgaardsou krev museli opustit zemi. I Visennin otec se rozloučil s kovárnou a spěšně odvedl dívku do hor. Den na to k jeho domovu dorazili žoldáci, aby dokončili dílo očisty. Stavení lehlo popelem. Vítr, déšť a pach smrti provázel jejich pouť na sever přes Amell, která měla vést do Cintry. Připojili se k davu uprchlíků, které potkali cestou. Na paty jim šlapali žoldáci, v předu je s otevřenou náručí očekával mor, který se šířil v uprchlických táborech. Tak Visenna osiřela. Tehdy jí bylo osm let. Byla ještě dítě, neznala svět, nepřežila by. Padla by do drápů divé zvěře, moru nebo Nilfgaarďanů. Ujala se jí žena, která dívku přivedla přes Klamat až do Mayenny a tam ji předala druidům. Visenna už tu ženu nikdy v životě nepotkala Deset let žila pod druidskou ochrannou, učila se znát moudrost přírody, její zákony a všechna její kouzla. Život opět nabyl smyslu, věděla už, kam osud nasměroval její kroky. Dokud neučinila chybu, za kterou byla z kruhu vyhnána. Zima byla tuhá, napadlo mnoho sněhu. Zrzavé vlasy, ledabylé oblečení, příliš slabé na takové počasí. Tráslo se to zimou, dýchalo si to na ruce a postupovalo krůček za krůčkem po cestě, která neměla cíl. Za zády nechávalo Mayennu, městečko v jehož okolí to strávilo druhou část svého dětství. Rozhodnutí bylo kruté a nespravedlivé. Ale nedalo se vrátit. Byla zase sirotkem, zvykla si. Osud řídil její kroky a to se nedalo ovlivnit. Osud chtěl, aby zemřela. Zmrzne, to byl její osud. Tak ať se stane, co se má stát. Druhá část mysli se ještě nevzdala: Poslechni holka! Jsi druidka. Použij svoji moc a zachraň si život. Žít se musí! Zapomeň na Kruh, zapomeň na spravedlnost. Žij! Na Kruh se můžeš z vysoka... víš co... Moc? O čem to proboha mluvíš? Mám houby moc. Což pak jsi holka zapomněla, že ti vzali diadém? Bez něj si nula! Nelži si! Své umění nikdy nezapomeneš. Nepotřebuješ tu čelenku, zvládnout se to dá i bez ní. Dokážeš to, nevzdávej se. Nedokážu. Nechci to dokázat. Jen jedinou věc musím. Umřít. To chceš zapomenout vše, co tě za posledních deset let naučili? Klidně. Proč ne? Jsi husa! Máš život před sebou. Takových zklamání ještě zažiješ a budou horší. Přece to nevzdáš hned na první překážce! Ale Visenna to už vzdala. Dusot kopyt přehlušil slabý šelest větru. Ozýval se monotonně a periodicky. To se změnilo. Kůň zaržal a zastavil se. Od jeho nozder se zvedl obláček páry. Do sněhu doskočily čísi nohy, několika kroky přistoupili k ležícímu tělu. V krbu hořela a praskala suchá polena. Vysoký, zarostlý, hnědovlasý muž seděl na dřevěné stoličce u lůžka a díval se na neznámou. Dělala mu obrovské starosti, protože už dávno by musela zemřít podchlazením. Osud stál při ní, nechal ji žít. Blouznila, vykřikovala ze spaní nějaká jména, žádné ale neznal. Snad to byla druidka z Mayenny, co ale dělala v takovém počasí v lese tak spoře oděná? Doufal, že mu to jednou prozradí. Zrzčin dech se opět změnil. Několikrát zprudka vzdychla, až nakonec otevřela oči. Probudila se. Dech se jí uklidnil, pohledem zmateně přehlédla okolí, její oči ulpěly na muži. Zraky se setkaly. Jejích duhovkách se leskl plamen z krbu. Chtěla něco říct, ale rozkašlala se. "Ššííí." Muž se jí snažil rukou naznačit, aby nemluvila. Zrzka ho odmítla poslechnout. "Co.. to.. stalo?" otázala se úžasle po tom, co jí kašel dovolil promluvit. Muž položil dlaň na její rozpálené čelo. Cítila, jak je mrazivá. "Máš horečku." "A...," chtěla se zvednout na loktech do sedu, ale slabost a kašel ji to nedovolily. "Klídek, lehni si. Jsi hodně slabá," zarazil muž její snažení. Opět na sebe hleděli. Byla opravdu mladá a velice hezká, pomyslel si muž. Dívka. Takovou by miloval, to ale musel by být o více než dvacet let mladší. Je příliš mladá, mohla být jeho dcerou. Usnula. Bude tu sedět a hlídat jí. Dokud se neuzdraví. "Co říkáš Krotine? Dokázal bys to?" Učedník se zadíval do plamenů a zavrtěl hlavou. "Ochranné zaklínadlo nedokáže nikdo z nás zlomit," odpověděl Krotin. "Já se vsadím, že to jde!" "Kde bereš tu jistotu Krysylove?" otázal se Krotin s pochybami a přiložil do ohně další poleno. Zvedl se oblak oranžových jisker, které pohasínaly, až po tom co dopadly do sněhu. "Ke každému zaklínadlu existuje odeklínadlo. Můj otec znal kdysi jednoho čaroděje a ten mu to vysvětloval." "To je blbost. Čert vem tvého otce, vždyť víš jakej byl. Nezapomeň, že tohle je druidské kouzlo. Velké dubové dveře, pořad v nich koluje přírodní moc. Uprosíš je aby srostly a nikdo se do nich nedostane. Jenom mistr zná způsob, jakým dveře otevřít. "Já to dokážu..," ozval se dívčí alt naproti ohniště. "je to jednoduchý. Musíš mít cit ke dřevu. Naslouchat mu a vědět, co potřebuje." Chlapci nejvýše o rok starší než ona na ni chvilku úžasle hleděli. Pak se Krotin zazubil "Hehe, tak to tě chci vidět Visenno." A začal se smát. Visenna složila ruce na prsou a natáhla si nohy před oheň. "Jen se smějte!" odtušila zlostně. Krysylov se přestal smát. Vstal. Visenna ho pozorně sledovala zespoda. "Já jí věřím...," řekl a přisedl si k ní. "Hele, tak se vsadíme," zazubil se znova Krotin, "Ale, když neuspěješ, tak se s tebou vyspím." "A když jo?" namítla Visenna. "Tak... ale, stejně to nedokážeš." "Dokážu!" Visenna znovu otevřela oči. První co pocítila byla strašlivá zima. Ale v domku bylo teplo. V krbu stále hořel oheň. Visenna se zachumlal do přikrývky, ale nepomohlo to. Kůži měla přecitlivělou na jakýkoliv dotyk. Uvědomovala si, každou část těla. Uvědomovala si jak je slabá, jak málo sil jí zbylo. A uvědomovala si, že někomu vděčí za život. "Á... vítej ve skutečném světě. Jak jsme se vyspali?" Uslyšela mužský hlas. Zahleděla se mu do oči. Proč jí připadal povědomý? Muž jí podával hrnek s tekutinou. "Vypi to, pomůže ti," řekl. Visenna poslušně otevřela ústa a nechala stéci trochu bylinného čaje do jícnu. Mělo to odpornou chuť. Stroužek vody jí tekl po bradě. "Napi se ještě... no... vidíš, že ti to jde. Když mě ve všem poslechneš, do týdne budeš opět silná." "Kdo vlastně jste, že mi pomáháte? A co se stalo?" "Máš moc otázek, kotě, nejsi ale schopná všechny odpovědi unést. Teď ještě ne. Uzdrav se, naber sílu, potom ti prozradím víc." "Aspoň mi řeknete své jméno...," žadonil chraptivý alt. "Dobře. Říkej mi Kalen." "Kalene, prosím..." "Ale jak se jmenuješ ty, má nejdražší?" Visenna zamrkala zmateným pohledem. Svraštila čelo, jakoby si na něco vzpomínala. "Já... nevím. Možná to zní divně, ale nemohu si vzpomenout. Zapomněla jsem...." Kašel jí nedovolil dokončit větu. "Nevadí," konejšil ji Kalen a pohladil ji po zrzavých vlasech. "Vzpomeneš si, uvidíš. Odpočívej." I Kruh druidů má svoje sídlo tvořící několik domů. Všechny jsou samozřejmě ze dřeva. Pověsti o tom, že druidové bydlí v lesích jsou zcestné. To platí jen o druidech samotářích a podivínech. Ostatní většinou žijí ve vesnici postavené z přírodních surovin. Jejich domy vypadají jako by právě vyrostly ze země. Pro druida není těžké přinutit strom, aby rostl tak jak si přeje. Tahle osada leží na okraji Mayenny. Uprostřed osady stojí větší stavení. Je to knihovna, největší bohatství Mayennského Kruhu. Všichni spali, na osadu se pomalu snášely vločky stříbrného sněhu. Pod střechou domu se plížily tři postavy. Z Visennina diadému se linulo matně bílé světlo. "Nikdo to nehlídá," ozval se šepot. "A proč by měl, Krysylove," zašeptal někdo jiný, "Vždyť je to zamčené magií. Nikdo se tam nedostane." "Jsem připravená," oznámila Visenna a pohladila chalcedon. "Krotin na ni kývl a gestem odehnal Krysylova hlídat za roh. Visenna přistoupila k venkovním dveřím. Ty ještě nebyly tak dobře uzamčeny. Přiložila ruku na dřevo a dotkla se diadému. Šedivý polodrahokam se na kratičký okamžik zeleně rozzářil. Otvorem, jenž se záhy otevřel, se snadno protáhla dovnitř. Uvnitř vládla hustá tma. Visenna šla chodbou sama ztracená v tichu. Kradla se podél stěn, hledala ty správné dveře. Našla je. Knihovna kruhu. Dotkla se jich, snažila se naslouchat dřevu. Chystala se vyslovit zaříkání, které si pečlivě připravila. Dveře se však otevřely dřív, než stačila cokoliv říci. Že by byla v nesprávné místnosti? Nebyla. To se zdálo snadné. Příliš snadné. "Mám to!" zašeptala, když se objevila před stavením. V ruce držela jednu z mnoha knih. "Ona to dokázala..," žasl Krotin. Visennu znenadání obklopil zelený prstenec. Zůstala tak, jak byla. Ruku, ve které v ten okamžik držela knihu, měla vztyčenou nad hlavou. Nemohla se pohnout. Kouzlo ji svazovalo. Mohla jen mluvit. "Oách..." vzdychla překvapením. "Mistr Fregenal," prohlásil Krysylov, "blíží se!" "Mizíme!" "A co Visenna?" Krotin mávl rukou a zmizel mezi domy. Krysylov ho spěšně následoval. Přišel mistr. Na jeho tváři se objevil falešný údiv. "Visenna, tak to jsem skutečně nečekal. Ani si nedokážeš představit, co jsi provedla a jaké to může mít pro tebe následky." "Odpusťte pane..." Fregenal ji vytrhl knihu z ruky. Visenna se stále nemohla hýbat. Teď připomínala směšnou sochu zobrazujíc mávající rolnici. "Odpustit? Jenom to? Děvče, děvče. To je setsakra málo. Vloupání se do knihovny. A... ukradení zakázané knihy. Nechci vidět co tomu řekne rada." "Ale...." Visenna se rozvzlykala Náhle otevřela oči. Měla je plné slz. Byla noc, v domku se usídlila hustá, neproniknutelná tma. Visenna si vzpomněla na jména. Znala už své i svých přátel. Věděla kdo byl Fregenal, Martia, Fénix, Miko a další mistři kruhu. Fregenal... jen kdyby věděla, proč to jméno spojuje se zlostí, jenž ji nevědomky nutila svírat ruce v pěst. Škvírou ve dveřích sem pronikal zpěv meluzíny. "Vážená rado, vážení členové!" V hale v jednom ze samorostlých domků sedělo několik druidů v kruhu kolem kulatého stolu se zasmušilými výrazy ve tváři. Fregenal stál včele a mluvil, přičemž se točil vlevo a vpravo, aby jeho řeč slyšeli všichni přítomní. "S radostí oznamuji, že ztráta zakázaných knih byla objasněna. Našel jsem viníka, který za celou krádeží stojí. Zde ji máme..." Zelená kola kolem Visenny se rozplynula v dýmu. Cítila, jak jí povolují svaly a začínají bolet. Fregenal ji však prudce přitáhl za ruku a postavil před kulatý stůl. Visenna zavzdychala bolestí. Na tvářích přítomných druidů se objevil náznak úžasu. "Ano vážená rado. To ona byla chycena před knihovnou a tuto knihu držela v ruce. A já se teď ptám, jak se mohla dostat do vašich rukou, Visenno?" Martia naproti stolu se zahleděla Visenně do očí. Ne, pomyslela si, teď by to nešlo. Je tady příliš mnoho lidí. Visenna to bude muset nějak vydržet. Alespoň prozatím. "Je to pravda Visenno?" zeptal se druid Miko. "Není..." "Popíráte, že jste tu knihu držela, Visenno?" otázal se ostře Fregenal. "An... Ne, nepopírám..." "Tak, jak se k vám dostala...?" "Já... našla jsem ji ... ležela tam... v knihovně... na stolku...." "Aha..." prohlásil s náznakem ironie v hlase Fregenal, "... a jakpak jsme se asi dostali dovnitř, co?" "Visenno, ale knihovna byla magicky zamčená," ozvala se Martia, "nikdo se tam nedostane, pokud nezná odmykací zaklínadlo." Visenna si uvědomovala, že mezi slovy se snaží Martia ukrýt nějaký vzkaz. Nebo se to alespoň zdálo. Bohužel nedokázala se soustředit. "Visenno..." "Ona nebyla zamčená...," protestovala dívka. "Myslím si, že lžete, slečno Visenno. Větší hloupost jste si nemohla vymyslet." "Ale...," Teď slyšela, jak se druidové dohadují nahlas. Najednou měla hlavu plnou hlasů. Odrážely se tam a hučely jak včely v úlů. Visenna klesla na kolena a rozbrečela se do dlaní. "A potom mi vzali diadém. Fregenal mě pak sám dovedl až na okraj osady a odstrčil mne do sněhu. Že prý jsem vyloučená a nesmím se vracet. Právě začínalo sněžit." "To je nelidské," řekl Kalen, "Kruh už není to co býval. Za dob mého mládí se tohle nemohlo stát." "Tys do Kruhu patřil?" podivila se Visenna. "Ano, ale je to už hodně dlouho. Byl jsem sirotek. Kruh se mne ujal a já jsem se měl stát druidem. Avšak sotva jsem dospěl, dobrovolně jsem odešel a stal se ze mne žoldák. Osud si nepřál, abych se byl druid." "To je škoda..." "Nelituji toho, teď, když slyším, jak se časy změnily." "Kalene, oni si myslí, že jsem pomáhala Alzůrovi. Už je to dýl, co ho vyhnali. " "Alzůr... neznám, kdo je to?" "Ále," mávla rukou Visenna, "To je na delší povídání." Kalen ji věnoval úsměv. "Já mám času dost. A tebe stejně dneska nikam nepustím. Musíš být ještě hezky v teple." Visenna se pousmála. Zachumlala se do peřiny, pravou rukou si podepřela hlavu, odhrnula vlasy z čela a spustila: "Alzůr je druid a dříve patřil do kruhu. Ale než ho vyloučili, provalilo se, že se z části zabýval temnou magii. Dokázal stvořit prapodivné, obrovské a nebezpečné tvory pouhou magii. Byl dobrý v tomhle umění, jeho příšerky mohly samy žít i déle než několik dnů. Podařilo se mu, že se i rozmnožovaly. Byl tím posedlý, sestavil mnoho nových zaklínadel a zaříkání. Zkombinoval druidskou magii s čarodějnou. Zašel však příliš daleko, když najal žoldáky a se svou armádou nestvůr obsadil doly na Mahakamu. Potom ho kruh vyloučil. Ovládla ho touha po bohatství" "A co ty knihy?" "Nevím. To co jsem udělala byla samozřejmě hloupost, a moc mě to mrzí... Nemám tušení, kde se tam vzalo zakázané Elnorovo učení." "To jsou knihy o zkáze, ne?" "Ani ne," nesouhlasila Visenna, "Nedá se říct, že jsou o zlu a zkáze. Jsou o sjednocené magii, o tom, že magické sila je jen jedna. A pak, že magie nezná ani dobro ani zlo. Odhaluje podobnosti mezi druidskou přírodní magii a klasickou magii." Kalen se zamyslel. "Poslechni Visenno, jak tohle víš, když jsou zakázané?" Visenna se zarděla. "No, když je něco zakázané, tak to stojí za to si to přečíst, nemám pravdu?" "Á-ha, teď je mi to jasné. Takže Alzůr se zmocnil knih." "Jo. Ale nikdo mu to nedokázal. Rada neměla žádné důkazy. Já si myslím, že příliš důvěřují tomu ochrannému zaklínadlu, které chrání knihovnu. Alzůr ho mohl prorazit a dostat se dovnitř. Nicméně, rada začala hledat komplice, který knihy vynesl ve dne. Nejprve si mysleli, že je to knihovník." "Takže, když teď vyhnali Alzůrova pomocníka, má Fregenal klid..." Visenna na něj pohlédla s nedůvěrou v očí. "Jaks' přišel na to, že jeho pomocníkem je sám mistr Fregenal?" "Já si to nemyslím. Ty to tak líčíš. Díváš se na Fregenala jako na démona" Visenna sklopila oči. "Jistě, máš pravdu Kalene. Je v tom má zaujatost. Pořád si myslím, že ta knihovna byla past a že mě Krotin s Krysylovem měli nalákat." "Takže teď si hezky lehni Visenno a odpočívej. Zítra musíš být zdravá a silná" "Co bude zítra?" zeptala se a tázavě pozvedla obočí. "Zítra bude taky den," odtušil Kalen. Martia byla už starší druidka. Měla síly pořád hodně, ale vlasy jí už začínaly bělet a na tváři se objevovaly výraznější vrásky. Šedovlasá žena stála u okna domku a starostlivě pozorovala vývoj počasí venku. Pak symbolicky bouchla do zdi a prudce vykročila ke dveřím. "Jdu za ní!" řekla si pro sebe. "Martio, kam chceš jít tak pozdě?" ozval se Miko. Martia se zabalila do tlustého kabátu s kapucí. "Přivedu Visennu zpět. Takhle jí hrozí smrt." Miko ji zastoupil cestu. "Proč? Chceš snad porušit rozhodnutí rady? Vyloučili jsme ji a vyhnali!" "Já jsem hlasovala proti." "Ale sama." Martia přešla zpět k oknu. "Miko, pojď sem. Pohlédni," ukázala ven. O několik desítek let mladší, ambiciózní muž s krátkými, zrzavými vlasy a s nazelenýma očima se postavil vedle druidky. "Vidíš to? Venku zuří peklo. Ledová paní vyhnala větrné koně na pastviny. Ani ty bys nepřežil v takovém blázinci." "Vsadím se, že ano," pohlédl na ni povýšeně, " a ona si jistě poradí. Je to druidka a čarodějnice. Nezapomínej, že je Alzůrovou žákyní. Ta přežije. A když ne..." Martia zablýskla očima. Měla sto chutí mu jednu vrazit. Jeho štěstí bylo, že se ještě kontrolovala. "Poslyš Miko, co kdybych tě tak cvičně vyloučila z kruhu. Seberu ti všechno, co jste sebrali Visenně a vyhodím tě do bouře pohlídat větrné koně. Co říkáš? Jak dlouho to vydržíš? Celou noc? Pět hodin? Tři hodiny? Nebo deset minut?"

Na závětří

Opustili les a stanuli na pláních. Před nimi se táhla bílá a naprosto rovná plocha. Jen několik jeleních stop poblíž ji křižovalo. V mlze, na pomezí viditelnosti se schovávaly domky. Byly vidět jen jejich střechy. Koně se zastavili. V kožešinách zabalené postavy seskočily. Ta o hlavu a půl vyšší ukázala rukou na střechy, které vykukovaly za horizontem kopce. Poutníci se chvíli dohadovali a potom vstoupili na bílou pláň. Koně vedli na uzdě. Postupovali velice pomalu, nohy se jim nořily po kolena do sněhu. Všude byl klid. Relativní... "... opravdu to neznám...," byl slyšet ženský alt. "Žiješ tady deset let a nikdy jsi je nenavštívila?" podivoval se Kalen. "Druidové se se nestýkají s lidmi, pokud nemusí. Říkals, žes k nim patřil. To si to nepamatuješ?" "Asi máš pravdu. Je to už hrozně dávno" "Kalene?" "Ano Visenno?" "Slíbil jsi, že mi prozradíš něco z tvé minulosti." "To je na dlouhé povídání," odpověděl Kalen. "Máme času dost..." prohlásila Visenna. Kalen se na ni otočil. Tvářil se naoko trochu uraženě. "Vracíš mi má slova, to se neděla." "Ty taky... Tak, co mi povíš...?" Kalen se otočil zpět a pokračoval v cestě. Dělal, že jí nevěnuje pozornost. "Héj," zakřičela. Hodila po něm sněhovou kouli. "Tak ty takhle. Uličnice!" Hezkou chvíli se koulovali, schovávali se za koňmi, házeli si sníh za krk. Kalen se nyní cítil tak mladší. Bylo to jako kouzlo. Ale pak vyprchalo, potom co Visenna zůstala stát a ukázala na oblohu. Na západě se vznášela černá tečka, která se přibližovala. Dlouho ji pozorovali, až byla tak blízko, že ji byli schopni rozeznat. "To je varan," oznámila suše Visenna, když měli ještěra nad hlavou, "Někoho nese." "Jo, vidím," přitakal Kalen, "Kampak asi letí. Tímhle směrem to je Vengerberg. A ještě předtím je Rivie." "Mahakam..." dodala Visenna. "Možná...," souhlasil Kalen odpovídaje tak na nevyslovenou domněnku. Sledovali ho ještě chvíli. Jezdec je musel určitě spatřit a asi jim nevěnoval pozornost. V oblečení, které dvojice měla na sobě vypadal každý poutník stejně. "Velice zajímavé," svraštil čelo Kalen, "když uvážím, kdy naposledy jsem viděl skutečného varana." Sledovali létajícího ještěra tak dlouho, dokud nezmizel v mlze. Pak pokračovali dál. Vesnice už byla na dohled. Do osady vjeli na koních. Nízké dřevěné domky stály zasypány takovou vrstvou sněhu, že je nebylo skoro vidět. Byly postaveny podél vyšlapané cesty, která se táhla celou osadou. Děti, jenž u cesty po sobě házely sněhem, se rozutekly k domovům pod ochranu matčiny zástěry. Muži jezdce pozorovali s nedůvěrou ve tvářích. Oba koně bez většího zájmu šli dále, nepospíchali. Zastavili se až před velkou studní, která byla skoro vprostřed vesnice. Lidé kolem utvořili kruh. "Jsem Kalen," zvolal jezdec a rozhlédl se po lidech, "přišel jsem vás pozdravit. Nedávno jsem koupil dům nedaleko odsud. Jsem vlastně váš soused." Seskočil z koně. Jeden z místních k němu přestoupil a přátelsky nabídl svou pravici. Kalen pozdrav opětoval. "Zdravím tě, Kalene. Jsem Brok a lidé mě zvolil zástupcem osady. I já rád poznávám souseda. Není trochu těsno v Duronově farmičce?" "Ani ne, alespoň pro mne," usmál se Kalen, "stačí mi to." Otočil se k druhému koni a pomohl dívce na zem. "A tohle je Visenna," řekl Kalen a sundal ji kapuci, "Visenna z Mayenny, potkal jsem jí cestou ke svému novému domovu. Mohla by někomu z vás pomoci, protože je léčitelka." "Ale Kalene...," zakňourala Visenna. Neměla sebou žádné magické předměty, a jak už jednou řekla, bez nich je nic. Brok vzal dívku za ruku a políbil její prstíky. "Jaké štěstí nás potkalo, že k nám přivedlo druidku z kruhu. Nemoce jsou naši nepřátelé." Visenna se začervenala. "Budu upřímná pane Broku. Kalen rád přehání, ne vše je tak, jak líčí. Nevím jestli vám budu co platná..." "To ale nevadí," usmál se na ní Brok, "Už vaše společnost léčí..." Potom se Brok otočil k davu: "No tak, běžte si zase po svém, tady se už nic zvláštního dít nebude." Lidé se rozcházeli. Něco zatahalo Visennu za plášť. Otočila se a pohlédla dolů do smutné tváře chlapečka. "Paní, prosím, maminka je nemocná..." Brok a Kalen odcházeli, Visenna zůstala stát. Byla na rozpacích. Neměla tu moc komukoliv pomoci o tom si byla téměř jistá. Ale, když se to děcko tak smutně dívalo, nemohla odolat... Bylo by to v rozporu se slibem, který držel Mayennský Kruh. "Kalene, prosím...," Kalen se otočil a vrátil se k ní. Všiml si dítěte a poklekl k němu. Chlapec s havraními vlasy mu ochotně sdělil co je s jeho matkou. "To zvládneš Visenno, musíš si věřit. Té ženě bude stačit jen vlídné slovo. Běž, uvidíš, že to zvládneš." Pak se vzdálil a pokračoval s Brokem k domku, který místní používali jako hostinec i jako místo, kde se řešili společné problémy. Oba koně odvedl Brokův pomocník do stájí. "Poslyšte, jak se tohle místo vlastně jmenuje? " otázal se Kalen, když se oba usadili ke stolu v teple místní hospody. "Upřímně řečeno, tahle osada ani jméno nemá. Pro nás to je prostě domov, jsme tu totiž jako velká rodina. Jediný co vím, že někteří z Mayenny tomu říkají 'Na závětří' " "Na závětří," zopakoval Kalen, "taky už jsem to někde slyšel." "Řekl jsi, že přicházíš zdaleka. Naši lidé jsou lační po zprávách ze světa. Pověz Kalene, co nového je v Temerii. Co válka na jihu, jak to celé dopadá?" "Válka už skončila," odpověděl klidně Kalen, "přicházím zrovna odtamtud.. Bojoval jsem po boku krále Cintry a společnými silami se nám podařilo zvítězit." "Takže Ebbing zase patří Cintře?" "A dlouho bude, Nilfgaard se toho území vzdal. Dohoda byla již podepsána." "A potom? Jaký důvod tě přivedl až do Mayenny?" "Nemám už domov, ten můj byl u hranic Cintry. Vrátil jsem se tam a nepoznal jsem ta místa. Je to vysoko v horách a Nilfgaarďané na postupu potřebovali jídlo. A tak cestou plenili všechny horské vesnice a potom co vybrali všechny potraviny, zabili muže, znásilnili ženy a šli dál. Ne, tam už nepatřím. Vydal jsem se na sever, do míst, která nebyla postižena válkou. Byl jsem v Tiggu, který od těch dob hodně zchudl. Lidé strádají hladem a řádí tam mor. Chtěl jsem jít tedy víc na sever, ale cesty mě zavedly do údolí řeky Jarugy a údolím do Soddenu a do Mayenny. Čím víc jsem se vzdaloval bojišti, tím méně bylo znát, že kdesi na jihu proběhla bitva. Mohu se něco zeptat já?" "Jistě, ptej se." "Když jsme Visennou šli od lesa k vám, viděli jsme varana. Zajímá mě to. Pokud vím, varani už dlouho nenavštívili sever od Nilfgaardu. Dokonce ani ve válce o Ebbing jsem si žádných nevšiml. Domníval jsem se, že vymřeli. Změnilo se něco za tu dobu?" Brok jen bezmocně pokrčil rameny. Pak dodal: "Taky jsme to viděli a taky nás to vyděsilo. Varan ve vzduchu nikdy nevěstil nic dobrého. My všichni se domníváme, že jsou pomocníci temných mágů, a jeho přítomnost zde prozrazuje, že někdo chce využít magie k boji a obsadit Lyrii." "Mám podobný názor." Chlapec s kaštanovými vlasy vedl Visennu do jedné z mnoha prochladlých chýší postavené z kamení, dřeva a došek. Zrzka nakoukla dovnitř. Bylo tam šero. V kuchyni u pod krbem hořel oheň, ale byl slabý na to, aby dokázal tahle místa zahřát. U stěny pod oknem stálo lůžko a v něm zabalená do hadrů a špinavých peřin ležela starší žena. Tváře měla zarudlé a už na dálku z ní zdánlivě sálalo teplo. Co teď Visenno, co teď? Jak tě to učili? Vešla do pokoje skoro pošpičkách, jakoby se bála, že si jí nemocná všimne. Přistoupila blíž, jemně se dotkla čela té ženy. Zarudlý obličej se na ní otočil. Žena otevřela oči a zuboženým pohledem si neznámou prohlížela. Co teď Visenno, co teď? problesklo Visenně hlavou. "Vy jste léčitelka?" ozvala se chraptivě nemocná. Visenna jen neznatelně kývla hlavou. "Uzdravíš se mami," zvolal chlapec. Bylo vidět, že z ženy opadlo jakési napětí. Vypadala mnohem klidněji, než předtím. Visenna si uvědomovala, že už její přítomnost jí dává naději a může značně pomoc při léčeni. Ten muž, Brok, měl pravdu, když prohlásil, že její společnost léčí. "Bude zase dobře," dodala. Pak přisedla k nemocné a poslala chlapce ohřát vodu. Pravou rukou znovu položila na její čelo tak jak by to dělala, kdyby měla diadém. Cítila, jak horečka prostupuje jejími promrzlými prsty. Jako by si to teplo brala, protože ho bylo méně a méně. Avšak mohlo to být jen zdání. Chlapec přinesl horký čaj v hrníčku a předal ho Visenně. "Napijte se, udělá vám to dobře," řekla a podala hrníček ženě. Matně si vzpomněla, jak tutéž situaci prožila před několika dny. Doufala, že to bylo to nejlepší, co pro nemocnou mohla v tuto chvíli udělat. "Zítra vám bude už mnohem lépe..., jen musíte zůstat v klidu a přikrytá," oznámila nakonec a přitom věděla, že ta žena to dopísmene vyplní. "Děkují vám, mocná paní," odpověděla nemocná roztřeseným hlasem, "Nevím, jak se vám odvděčím." "Ne, to není třeba, stačí, když budu vědět, že jste šťastná." Vyšla před dům, chlapec jí ještě stále následoval. Držel cosi v dlani a podával to Visenně "Maminka říkala, že si máte vzít toto." Visenna si prohlížela měšec s zjevnou neochotou. Bylo v něm dvacet Mayennských denárů. Nemohla si to vzít, vždyť nic neudělala. "Nemohu si to vzít." "Musíte, je to vaše. Maminka nakázala, že si to musíte vzít." Nakonec Visenna podlehla a měšec vložila do kapsy u kabátu. Poděkovala. Chvíli tam stála a hleděla do neurčita, dlouho potom co chlapec zmizel v domě. Teď musela najít Kalena. Než se však stačila otočit, kdosi ji oslovil. Byl to muž ve středních letech. "Och vzácná paní, dobrosrdečná léčitelko, celá naše rodina onemocněla. Jste naše jediná naděje." "Visennooooo......." Lesem se rozléhala ozvěna. Byla jak vlna, po níž následovala rovná a naprosto klidná hladina. Nastalo ticho. Nikdo neodpovídal. Nikdo se neozval. Ani hláska nezazněla. Ani náznak. Jen po chvíli se do popředí vedral šelest větru ve stromech. Martia byla na dně. Pět dní procházela lesy v okolí, pět dní se domáhala odpovědi. Její diadém byl stále chladný, nenapovídal mnoho. Chtěla Visennu najít druidskou magii, ale neuspěla. Bylo jen několik možnosti. Buď byla dost daleko, že jí chalcedon nedokázal najít, nebo byla mrtvá. Doufala v první možnost. Martia to začala vzdávat. Po Visenně se slehla zem. Padla na cestě a byla zasypána sněhem. Nikdy už jí nenajde. Do smrti si to bude vyčítat. Visenna měla život ve svých rukou, a byl by to jistě život dlouhý, kdyby.... Bez varování se jí v mysli objevila vize vesnice. Byla malá, stála vprostřed obrovské bíle pláně. Ta vize měla jediné vysvětlení. Chalcedon našel Visennu a teď zobrazil místo, kde se nalézala. Svitla jiskřička naděje. Pokud opravdu došla až tam, byla v bezpečí. Alespoň prozatím. Martia znala tu vesnici, říkali jí "Na závětří". "Jsem utahaná Kalene," stěžovala si zrzka, "A prochladlá." Chytil jí kolem ramen a přitiskl k tělu. Opřela si hlavu o jeho rameno. "Už je to lepší?" "Lepší, dík." "Pojedeme domů," řekl a oba vykročili ke stájím. Jejich koně tam stály vyhřebelcovány, osedlány a tvářili se spokojeně. "Kolik toho máš Visenno?" Zrzka na něj překvapeně vzhlédla. "Cože...?" otázala se, avšak bylo na ní poznat, že otázce dokonale porozuměla. "Něco jsi musela dostat, ne?" Odtrhla se od něj a zamračila se. "Kalene, ty jsi nepřijel pozdravit sousedy, přiznej se!" "Jsi chytrá," usmál se, "máš pravdu, nepřijel jsem jen tak nazdařbůh. Je zima Visenno, a tihle lidé kolem snázeji onemocní, ať už z nachlazení, nebo z jiné příčiny..." "A tak jsi mě využil! Já je vyléčím a ty si vezmeš peníze. A vůbec ti nevadí, že by je ti lidé potřebovali víc." "Tak to ve světě chodí. Když něco potřebuješ musíš zaplatit. Pro ně je to víc než zákon. Ti lidé tady kolem tebe žijí ve skutečným světě, kde přežije ten, kdo má víc. Oni jsou zvyklí zaplatit za dobrou službu." "Ale Kalene, já jsem pro ně nic neudělala. Já... já ani nevím, jestli jim to pomohlo," hlas jí zadrhával, "co když...co když někdo zítra zemře i přesto, že jeho rodina na jeho záchranu dala veškeré své úspory?" "Nevím, to už je osud..." "Jsi odporný Kalene! Vem si ty peníze. Sežer si je!" Hodila po něm měšcem. Kalen jej nezachytil a měšec dopadl do sena. Visenna prudce vyskočila na koně a z prudce ho přinutila do běhu. Ve vzduchu se rozplynul obláček páry. Kalen se sehnul pro pytlík, potom rychle nasedl na svého oře. Vyběhl na cestu za Visennou. Volal na ní, ale ani se neohlédla. Pronásledoval ji až k okraji bílé pláně. Věděla, že tam kůň neprojde. Pokračovala tedy cestou na jih, ale daleko se nedostala. Sníh tu byl málo udupaný a kopyta se nořila hluboko do sněhu. Za chvíli ji Kalen dohonil. "Visenno, stůj. Zlost ti zastřela mysl," volal na ní, "nevíš co děláš." "Vím, a nech mě na pokoji!" "Fakt jo?" utrousil ironicky Kalen, "tak mi to tedy pověz." "Nech toho!" "Ne vážně," nadechl se," co máš v úmyslu dál? Kam chceš jet?" Zastavila se a hleděla nepřítomně před sebe. Z úst vypouštěla hustá oblaka páry. "Visenno, před světem neutečeš. Možná, že tě v Kruhu učili solidaritě, ale tady venku ti mohu ukázat, že solidarita ti je k ničemu" Mlčela. "Deset let jsem bojoval za Cintru proti Nilfgaarďanům. Za svoje služby jsem dostával žold a z něho jsem byl živ. Jsem prostý žoldák, ale to už víš. Nejsem sice ten typ, co by války propagoval, ale měl jsem peníze a za peníze jsem se mohl najíst dobrého jídla, nalít si korbel studeného piva a postarat se, abych noc netrávil o samotě. Teď válka skončila. Teď už nemám nic..." Mlčela. "Řeknu ti pravdu. Chtěl jsem získat nějaké denáry pro nás dva. A pak vyrazit dál, do další vesnice. Lidé potřebují tvoji pomoc Visenno a ty musíš být z něčeho živa. A já...", hlas se mu vytratil. Nadechl se a pokračoval tišeji "... já tě budu chránit, aby ti nikdo nic udělal. Souhlasíš?" Mlčela. Až po chvíli ticho prolomila. "Něco přes sto denárů". Kalen si ulehčeně oddechl. "A pojedeme domů, jsem utahaná." K osadě zvané "Na závětří" přicházela postava zahalená do kutny a kožešin. I ona přitáhla mnoho zvědavců, nikdo se však nepokusil jí vstoupit do cesty. To udělal až Brok. "Vítejte cizinče v naší osadě," oslovil Brok postavu. Cizinec si sundal kapuci a odhalil tak svoje skutečné pohlaví. "Jsem Martia z Mayenny," řekla žena, "a hledám tu jistou dívku. Má delší zrzavé vlasy, je menší a jmenuje se Visenna." "Ano, taková dívka tu byla, ale už odešla," přikývl Brok a zvědavci kolem souhlasně zabručeli. "A kam šla?" vyptávala se Martia. "To neví nikdo z nás. Odjela s jedním mužem na sever. Myslím, že si říkal Kalen" odpověděl Brok. "Je to mocná paní," zakřičel kdosi ze zvědavců. "Vyléčila naší matku," ozval se někdo jiný. "A našemu synovi se vede už mnohem lépe." Martia zůstala s otevřenou pusou stát jak omámená. Pokud si dobře pamatovala, rada sebrala Visenně všechny magické kameny i diadém. Jestli byla pravda, to co tvrdili ti lidé, jak to potom dokázala. Obešla několik nemocných a musela jim dát za pravdu. Ona, jako léčitelka tu už byla zbytečná. Příště: Visenna - Cesta na východ. Druhá část povídky se odehrává na Mahakamu, kde začíná podivná bitva o vlastnictví zlatých dolů. A naše dvojice se do ni samozřejmě zaplete.

---