Pozdě

Je zvláštní jak člověk chce jenom to co mít nemůže. Seděl na posteli, šedavý listopadový ráno. Ona ležela vedle něho. Toužil po tajné ranní cigaretě ale před ní hrál nekuřáka. Přežít ráno, půjde do práce a on bude moct hrát. V hlavě mu běhala pravidla, otevřený okno, proužek dýmu a prázdno. Usmála se na něho, než odešla, políbili se. Monotónní ráno. Monotónní den. Monotónní měsíc.

Odešla, tajně se vyloudil do kuchyně, počkal až odejde a skrytou krabičku vyhrabal ze skříně. Zapálil si a bylo mu zvráceně dobře. Zatloukl hřebíček až po hlavičku a začal hrát. Hra, pravidla, letící čas, dementní úsměv, prázdnej čas, demetní úsměv.

Přišla, přetékající dřez, on v pyžamu, hrál. Vymluvil se, že nemá sílu, hra, pravidla, bolest. Apaticky se jí na půl plynu věnoval. Prášky které mu měli udělat líp zašlapali duši kamsi do suterénu. Vzpouzela se, řvala.
Nemohl chodit, kulhal a tak hrál. Hra není složitá. Nepotřebuje pohyb. Toužil z plného srdce po běhu. S větrem v zádech utíkat. Cítit se aspoň trochu naživu. Snažila se mu pomoct ze všech sil. Jenomže zchátralá tělesná stránka, nemocná duše a příliš málo vůle.

Zavřený ve své virtuální realitě pomalu ztrácel kontakt se skutečností. Zoufale sledovala jak se mění v apatickou trosku. Příliš mnoho dní, příliš mnoho her, mnoho pravidel a plnejch dřezů.

Najednou všichni lidi vypadali neskutečně nudně. Ve svém brlohu hrál. O čem si tedy měli povídat, když viděl jenom jí a hru a ona ji nesnášela. Tak spolu mlčeli, čas se vlekl, ona dávala, on bral. Nic nevracel. Milovala ho z celého srdce, ale to není nekonečné, stejně jako trpělivost. Hádky, pravidla, prázný dřezy, plný dřezy, hry, bolest, apatie, nuda, rutina.
Konec přišel nečekaně. Pocítil nával svobody, hra, cigára a bolest.

Bolelo jí to, ale on nebyl schopen cítit. Pocity zahrabány hluboko doporučenou medikací.

A tak skončil rok a s ním odešla i jeho touha hrát. Přece jenom zboží, které není zakázané přestává být postupně žádoucí. Potkali se v předvečer nových dnů. Pocity se pomalu začaly vynořovat. Apatie pomalu vytrácet. Ona zaháněla žal jínými zážitky on hrál, hrál a hrál. Pobrečeli si, on pocítil konečně něco. Bolest. Jinou. Sžírající duši.

Sněhovej měsíc se nesl v pracovním tempu. Občasná náhodná potkání přiživovali stravující bolest. Konec medikace. Vylezl pomalu ze suterénu a spatřil apokalyptické rozvaliny pokryté odpady her, medikace. Začala se mu vracet paměť a vzpomínal na tu apatii. Na ní. Otázky proč křižovali výčitky. Lítost, bolest.

Je zvláštní jak člověk chce jenom to co nemůže mít. Ona prošla peklem, vytrpěla si svoje a teď si byla jístá, že to zpátky již nechce zažít. Začalo jí po dlouhé době být dobře.

Potkali se na neutrální půdě. On se snažil být jako dřív. Smála se, bavila se a on doufal, že staré časy jdou vrátit. Že neodejde, že se prostě nic nestalo, pokračujeme.

A tak si povídali. On se snažil a věřil. Ona se bavila a věděla, že čas nejde vrátit. Až došlo na skutečný dialog. Na lámání chleba na střet dvou neskloubitelných názorů. Konečně mu došlo co se vlastně stalo, co to znamená a že ji nechce ztratit. Pozdě. Zbytečně. Nevyhnutelně dorazila bolest. Slzy.

Tak kráčel nočním městem domů, v hlavě jí, v břiše střepy, na srdci praskliny, zpět v realitě, zase sám s jedním člověkem kterého bude neskutečně těžké se zbavit.