Skleněnka

Drala ses pokojem
Poháněna nadějí
Zuřivě otevřela
Okno dokořán
(snad ještě více)
Do mrazivé noci
Vydechla oblak svého
Bělostného smutku.
A neskočila jsi?

Usnulas pod oknem
Přitisklá k žebrům
Chladného radiátoru
Zbavená iluzí, jen
Spoutána časem
S jediným přáním
Na popelavých rtech

Probrat se do
Jarního rána
Doprostřed vůní
Kvetoucího světa
Šelestu listí
Až slunce něžně
Prohřeje tvé kosti
Pohladí po zádech a
Polibkem rozpustí
Stalaktity zmrzlých slz
(vzácné, však nežádané)

Jenže mezitím
Ledovým větrem
Tančily ti po zádech
Teskně vločky sněhu
Našlapovaly tiše
Snažíce se nezlámat
Křehká sklíčka snů
Přesto zanechaly
Na zmírající kůži
Střepy zrcadel. 

Již nad ránem kdosi
Zprovoznil kotel
(zřejmě mu nedal spát)
Ztuhlá labuti
S černými pruhy na břiše
Slunce ti marně 
Hladí střepy omrzlin
Čechrá bělostné peří
Na kterém zemřely
Tisíce věrných vloček
Už neprocitneš
Do jarního rána.