Epitaf na náhrobku hypochondra: "Já jsem Vám to říkal!"

Vtesal epitaf do kamene, kterému se říká žula, odborníci na slovo vzatí jej nazývají šutrem, odborníci z oboru náhrobkem. I mistr tesař (kameník) se někdy utne, ale hypochondr svoji pravou pravdu umí vždy odhalit, on totiž rozumí, rozpozná, roztodivné symptomy nemocí jsou mu vlastní. Skoro vždy! Pouze hypochondrie reprezentuje jedinou nemoc, o níž hypochondr ví, že ji nemá. Nakonec přijde jediná životní jistota – smrt. Očekávaná? Vtesal epitaf do kamene, protože mrtví mluviti nemohou...ale někdy ano: „Já jsem Vám to říkal, doktore, že mě ta bolest jednou zabije. Co potom radost z probuzení, když starosti Vaší o mé zdraví není? Co potom radost ze štěstí, že nové léky získal jsem lstí? Co potom?...

„Nejhezčí choroba na světě je zdraví.“ Zdraví Vás ráno pozdraví až Vás srazí na kolena, protože pochopíte, že přišel další slunný nebo zamračený den (letní či zimní, jarní či podzimní), kdy se musíte smířit s faktem, že je tento nový den skoro stejný jako dny předchozí. A co je ještě horší? Tento nový den je skoro stejný jako dny následující. Ne všechny pozdravy na zdraví potěší, ne všichni jsou šťastní, když se se zdravím ráno pozdraví.
Postačí představa. Ležíte v posteli, když ucítíte silné píchnutí v zádech, jež Vás ze snu probudí. Jste rádi! Sen byl, přiznejme si to, velice nudný a obyčejný, protože přichází každou noc a zrcadlí pocity našeho nevědomí. A nevědomí má zůstat v nevědomosti lidské, proto není důležité zajímat se o naše sny, milý pane Freude! A když sen nepřichází každou noc – jsme nemocní. Vraťme se k daleko důležitější události – píchnutí zádové. Probudíte se ze snu a vnitřní hlas Vám radí: „Tímto novým dnem je Tvůj osud zpečetěn, člověče!“ Ach, ano! Dnešní ráno je konečně jiné, je to nový začátek konce, kdy začátek začátku bývá koneckonců nejtěžší. Těžce dýcháte, a proto voláte dceři nebo synovi (mladší mohou o pomoc poprosit maminku), ať Vám co nejrychleji sežene doktora, protože vše nasvědčuje tomu, že brzy umřete, nedostane-li se Vám odborné lékařské pomoci. Vzrušení se blíží k maximu s každou další minutou čekání na lékaře, jenž na rozdíl od Godota musí přijít. Všechny cesty nevedou do Říma, ale k Vaší posteli. Vaše postel se stane bílým lůžkem, Váš pokoj čekárnou a dům nemocnicí, protože v čekárně bývají pacienti nemocnější než v ordinaci. Jste konečně šťastní! Ze zbytečného člověka se stane celebrita (jako symbol veškerého životního utpení?). Doktor Vás prohlédne a doporučí zůstat týden doma, protože „to“ (Vaše drahocenná záda) prý povolí. Nevolnost se pozvolna promění ve vůli dobře se vyléčit s vidinou šťastného, bezbolestného života. „Není šťastnějšího člověka, než je hypochondr, který skutečně onemocní, jen lidé se zdravými smysly mohou zešílet!

Hypochondrie pochází z řeckého slova hypochondrium, tj. podžebří. Je to psychická choroba charakterizovaná přehnaným a intenzivním zaměřením na vlastní zdravotní stav. Ale! Zdraví máme jenom jedno! Je těžké pochopit, že jsou i ti, kdo se bojí? Sobcem se člověk nerodí, sobcem se stává, protože společnost složená z (ne)jedinečných jedinců může fungovat pouze tehdy, když každá sociální interakce neproběhne mezi lidmi pouze z důvodu vypočítavosti. Je důležité zajímat se i o druhé, kdyby nebyli oni, nejsme tu my! Když se bojíme, bojíme se pouze o sebe?...

Prudká bolest v zádech může předznamenat katastrofickou událost, že se v brzkých chvílích objeví také prudká bolest pravého předloktí, když, znervózněni nepohyblivostí zad, uhodíte rukou do skříně. Z ruky Vás rozbolí hlava, z hlavy srdce – a když srdce stůně, těžko jej vyléčit. Hypochondrie mívá počátek v pozdní adolescenci a mladší dospělosti (20_- 30 let), ale možný je kdykoliv. Mívá chronický a kolísavý průběh, zhoršuje se při stresu a v zátěžových situacích. Zdraví máme jenom jedno, se zdravím se rodíme, i když se mnohdy halí do roušky s předponou ne, nezdraví nikomu nevoní nikdy a nikde.

Počátek hypochondrie proto můžeme hledat v kterémkoliv období vývoje jedince, i když je onen jedinec značně nevyvinutý. Hypochondrie se může vyvíjet a rozvíjet snahu znepokojovat vlastní myšlenky kdykoliv.

Hypochondrie se vyskytuje stejně u žen jako u mužů. Odhaduje se, že 10-20% zdravé populace má občasné obavy o zdraví, u neurotických pacientů se to týká až 45%.

Hypochondrie je fenomén rovněž umělecký. Moliér ztvárnil osobnost hypochondra v komedii Zdravý nemocný. Ve filmu Woody Allena Hana a její sestry si režisér zahrál i roli hypochondra se jménem Mickey. Ve filmu Bandité hraje citlivého hypochondra Billy Bob Thornton. Role doktora, který trpí neustálým sebepozorováním a nadměrným předepisováním léků, byla nabídnuta ve filmu Doggville.

Není nešťastnějšího člověka než hypochondra, uvěžněného ve vlastních roznešťastnělých smyšlenkách.

„Já jsem Vám to říkal, doktore, že mě ta bolest jednou zabije! Co potom radost z probuzení, když starosti Vaší o mé zdraví není? Co potom radost ze štěstí, že nové léky získal jsem lstí? Co potom?...“

„Já jsem Vám to říkal, milý můj, lepší by bylo kydat hnůj, tam s lopatou a rýčem v ruce zbavil bych se iluzí. Nebyl bych trestán za Vaše sny o tom, jak moc jste nemocný. Nebyl bych odsuzován rodinou, že zemřel jste jen vinou mou. Mlád – 86 je Vám let. Na světě stojí tolik strastí, prorůstajících se do masy zlosti, na světě stojí tolik starostí, slepý je ten, kdo v sebe vše vztahuje si. Být hypochondrem spravedlnosti a chtít změnit svět, mlád – 86 je Vám let. Já jsem to říkal, milý můj, měl jsem jít raději kydat...“