Bára se mnou nemluví.

Bára se mnou nemluví. Poslal jsem jí koncept svojí novely a od té doby se mnou nemluví. Trochu smutný to je, ale hej. Ta holka se přestěhovala do kolína, do bytu v nijakém patře v ulici, která nikam nevede. Nechodí na kafe, protože není kam, a její poslední potěšení bylo, když v místním obchodě s kompaktními disky našla slevené album the clash. Poslechla si ho jednou, ale že tam bylo a že bylo ve slevě, to byla pecka. Na chvíli se jí rozbušilo srdce. Tak, jak to z posledního roku znala jen z geocachingu. Přistěhovala se do kolína do bytu s jednou ložnicí, sprchovým koutem a plynovým sporákem. Vzdala svojí práci noční recepční na golfové lodi a přestěhovala se do kolína a nemluví se mnou. Žije s chlapcem, co z lidí pomocí reiki tahá negativní energii, učí v mateřské školce a jehož maminka umí woodoo.
Čekám na metro. Čekám stejně jako na cokoliv jiného dneska. Vypínám hrudník a usmívám se v sedmičce richtrový škály. Kousek ode mě stojí starší žena vynikajícího vzhledu a smutýho výrazu; nohou v nominaci na nobelovu cenu za erekci. Pokukuje po mě - prohrabuju se v sobě, abych odložil veškeré "na co čumíš, babo?" a přišel s nějakým ultraluxusním úvodníkem. Ahoj, jsem pilot concordu a snídám žraločí polívku. Je mi to k ničemu, protože mě osloví sama. Jenom mi chce říct, ať jedu v druhym směru. Ať s takovym hrudníkem necestuju na periferii, nebo za pár let dopadnu jako ona. Na periferii budu muset, a jestli mi zbyde vynikající vzhled, bude smutnej výraz tak trochu nutnej.
Jana má novýho přítele. Má oficiálně hodně útlej pas, ale to je jenom proto, že si zapíná pásek kolem kolen. Vyzná se v širokém spektru skateboardových ráfků. Je to vlastně nějak dobře, něco s ní udělat musel, přestala se stydět za svoje kolena zjizvený dětstvím a začala nosit hodně krátké kousky oblečení. Šetří to látkovej průmysl a mě to občas zvedne trochu puls - bydlí o ulici vedle a nikdy se neohlíží, takže cesty od metra trávím znovuobdivováním pozadí, které se na mě kdysi tisklo. Chtěla by se mnou jít do kavárny na metru, ale má čas jen v době, ve které jsem po poslední čtyři roky nebyl nikdy vzhůru. I když bych to asi nebyl ani já, myslím, že na nabídku "tak přijď večer za účelem výroby ranní kávy" si jí trochu moc vážím.
Sedím v budce vystřižený z pomalýho americkýho filmu a zasazený do bowlingovýho baru na černym mostě. Sedím s frantou, ale moc mi to nedává. Když nekontroluje svoje virtuální přátele na ksichtoknize v mobilním telefonu, sleduje hokej. Dal bych si další kafe, ale než mě obsloužej, budu mít chuť na pivo. Franta je mrtvej. Jo, občas ožije, aby se mnou prohodil pár slov. Musí, žejo, když už mě vytáhl na černej most. Stravme tedy následujících několik hodin jemnou konverzací o blbostech. Nebrusli do vážnejch témat - už je dospělej odtrženej od prsu a trápit se nechce - a mluv o blbostech zajímavě, když ho odtrhneš od hokeje, vyhráváš. Asi bych tě měl varovat, že se budeš chtít opít. Tvůj kamarád franta je tak trochu mrtvej a když ho budeš chtít oživit, přestane tě mít rád. A teď si jako vyber, ne.
Johanka se mnou nemluví. Patnáctkrát tolerovala, když jsem jí řekl, že jí miluji, po šestnácté jí to začalo otravovat a do nějakých dvaceti případů se to nezměnilo. Trochu se lituju, že to na ní pořád musim zvracet, a je mi ze mě tak nějak špatně. Jenže já jí to musím řikat často přeci. Trvalo den, než se přeze mě dostala tehdy, mělo by přece trvat den, aby se dostala do mě. Jako skoro každej člověk jsem zatrpklej tim, že se moje poslední víra v rovnováhu usazuje s tim dalším. Ne, že bych jí to nepřál. Najít někoho ve vlastní velikosti neni lehký. A když je k tomu ještě potetovanej, měla bys na to navlíct prsten, čouhá z toho životní štěstí a duha. Možná bych měl počkat, chvíli jí neříkat, že jí miluju. Přecijenom jsem to trochu ohrál. Jo. Počkám nějakou dobu, než se se mnou bude zase chtít bavit, a pak budu poslouchat o tom, jaký má problémy. Nebo že má problémy. Budu jí tak nějak říkat, že musí bejt silná a bojovat s nima. Že nemá cenu se k tadytěm věcem zavírat. V hlavě mi pojede můj vlastní film, "návrat do budoucnosti 4", kde budu převlečenej do martyho mcflye dělat to samý o několik let dřív. A vůbec, vůbec nikdy nezmíním, že neni fér bavit se o boji s problémy se svym přítelem, když v tom jedinym problému, co jsme měli my, svlíkla rukavice, couvala z ringu a říkala něco jako že za takovej špatně ostříhanej šit vlastně bojovat nechce.

Je tomu spousta let a pořád jsem špatně ostříhanej. Mám na sobě stejný sako jako to, po kterym se johanka kdysi válela a hraju bowling. Neudržím bowlingovou kouli, ale to je jedno, protože jsme v baru na černym mostě, v baru, kde tyhlety koule můžou lítat kamkoliv a nikdo si toho nevšimne. Hraje tu další párek ztracenejch chlapů. Tihle jsou v tom propadlí o nějakejch deset, dvacet let dál. Na monitoru jim svítí "Václav 32, Vašek 40". Hraje MTV. Další slečna na mě pokukuje, ale baví jí ten brýlatý chlap s prasečíma očíčkama.
Jana má novýho přítele. Je mu čtyřicet, což je shodou náhod i počet afrických dětí, co by našly přístřeší pod stanem z veškeré jeho kůže. Umí fireshow. Vlastně je jediný člověk v republice, který zvládne trojitou otočku s dvatisícečtyřmastama stupněma v protoči řetězu, zatímco mu někdo o penis ždímá citrón. Taky je vedoucí českou kapacitou ve fotografování plážových kamínků. Dominantou každé fotografie je popisek se jménem pláže, na které kamínek vyfotil a země, ve které se kamínek nachází. Původně uvažoval i uvádět kilometrickou vzdálenost od mekdonaldu u muzea na václaváku, ale pak si uvědomil, že si to na wikipedii může najít každý. V roce dva tisíce cosi si uvědomil, že tu není jeho talent dostatečně doceněn a otevřel si v thajsku školu potápění. Zpět se mimo jiné vrátil i s receptem na smažené tofu s mořskými řasami. To mi mimochodem poněkud nahrává do karet, protože kdyby si to jana ještě byla schopná uvědomit, slyšela by nářek jejího žaludku nad vzpomínkou na moje míchaný vajíčka v tří čtvrťovym rytmu.
Zacpali jsme nějakej mechanismus, kterej nám vracel koule. Ještě, že nám brzy vyprší předplacený čas, poněvadž bychom brzy neměli co po kuželkách házet. Slečna, co po mne pokukovala je pryč, odešla s prasečíma očíčkama. Na dráhách zůstali už jenom václav s vaškem, kteří si po dlouhých letech přátelství zaplatili další dvě hodiny. "Dneska mi to nějak jde!" Franta vede - mám problém házet ty koule tak, aby se udržely mimo krajní svodidla. Franta věří v boha.
Tereza se mnou mluví. Respektive, těžko tomu říkat mluví - některá slova mezi námi vyměňované jsou, ale nedávají moc smysl. Nejbližší příklad by byl v diskusi dvou šachových hráčů, z nichž se jeden omylem zapnul vzhůru nohama na kolotoč. Tereza byla přijata na třetí lékařskou fakultu, a v tom momentě si vytvořila nové, zásadní myšlenkové filtry, které ji chrání od nepodstatných informací. Dovolují zpracovat jen myšlenkové procesy studentů či absolventů vysokých škol. Čím více titulů člověk dosáhl, tím více bodů dostávají jeho věty a jejich relevance stoupá. Nejnižší informační hodnotu mají číšníci, montážní dělníci, pracovníci poštovních úřadů, bedňáci a básníci. Mrzí jí, že její sestra nalézá spokojenost ve sledování televizních seriálů s přítelem, mezitím co se jí podařilo přesvědčit, že se jí každý muž snaží ublížit a že pronásleduje životní poslání v pomáhání druhým do bodu, ve kterém za to nedostane malý plat.
Rozloučím se s frantou před barem. Nejdu tak úplně rovně, ale mysl mám dost čistou na to, abych se rovně tvářil. Vlasy, které nikdy nebyly řádně ostříhány, mám zmuchlané do prazvláštního patvaru. Ve zmuchlanosti se vyrovnají jenom saku, které mám na sobě, a které stěží vůbec drží pohromadě. Nosím ho hrdě už dva dny, protože ses po něm kdysi válela. V tom momentu jsem jediným svobodným člověkem v praze, co jde trochu nakřivo s rovným výrazem.
Alice i Sandra si našly cizince. Neni je moc za co vinit, našinec holkám moc nenabídne, pokud je cokoliv s dvouocasým lvem unavuje už od pohledu. Čistě teoreticky by se jim mohlo dostat jemného pozdvižení, kdyby jim někdo vyprávěl o tom, kde všude cestoval - o tom, jak zvláštně se chovají v burgugvaji a za jaký prapodivný zákon strávili noc ve vězení na floridě. S dodatečnou péčí a historkou o folklóru v trécku by takový chlapec mohl s děvčaty dosáhnout opravdu upřímného vztahu skrz jedno svítání. Jsou to skvělý holky a nenesou za to žádnou zodpovědnost. Usvědčily by za to každého z vás - je přeci nemožné, aby někomu ještě dneska, v tomhle miléniu, chutnala svíčková.
Černej most se dneska ale leskne těma bytečkama a lidma, co blouděj domů. Lidma jako já. Zajímalo by mě, jak je na letňanech, když už je v tuhle denní dobu tahle čtvrť tak dobře pojmenovaná. Docházej mi cigarety a všechny automaty na superpříšerné kafe jsou na druhé straně nástupiště.
Anička umírá na rakovinu a ráda by se mnou ještě spala, než to zabalí. Nechápe, že jsem na ní měl chuť, dokud jsem se s ní měl o čem bavit a dokud jsem jí byl schopnej zažehnout oči. Nebude to ale trvat a pochopí, že víc vymáčkne z běžného nástroje za stovku, kterej jí navíc neudělá nedonositelnej fetus a nevypije jí doma všechno kafe.

Každý dostatečně dlouhý eskalátor se zdá být nejdelším, nehledě na prodlužující faktory jako osvětlení na jeho konci a osazení samotných pohyblivých schodů. Množství holých hlav by se dalo vysvětlit srazem neonacistů nebo klubu "čtyřicet let s jedním kloboukem a dál!", ale přitom, jak mi mozek teď operuje mám pocit, jako by mne unášeli mimozemšťani. Hodní mimozemšťani to jsou, na konci schodů se prsí automat na superpšíšerný kafe. "Zase se shledáváme!" bujaře ho pozdravím, za což mi sní za jeden kelímek kávy kovovou padesátikorunu a odmítne cokoliv vrátit. Zároveň tak vstoupí do historie jako nejhorší kafe v poměru cena/kvalita, které jsem kdy potkal - a to jsem přistoupil na spoustu pozdních pozvání na kafe.
Petra... Petra se vdává. Přeju jí to. Nepřeju si spíš, aby nadále neschovávala zásnubní prsten, kdykoliv se potkáme. Bylo v tom něco skutečně magického. V poměru jedna ku třem, kdy jedna znamenala možnost, že to je kvůli mým dvoum dokonale přitažlivým pihám na levém obočí, a tři znamenalo možnost, že je to pro mé řeči o manželství, jsem tu jedničku opravdu zbožňoval. Při příležitosti, která zatím přichází jednou za čtyřicet let - v situaci, kdy jdeme na film do kina s obyčejnými židlemi a nevyzbyde na mě místo a nechám jí sednout a sednu si na zem vedle ní a film je neuvěřitelně nudný, při takové příležitosti mne nechá usnout na svém klíně, a podle nepotvrzených informací se mi hrabe ve vlasech, když spím. Je tomu několik dob ledových, co u mne v posteli kouřila lehké lucky strike; časem začala odmítat byť blízkost mého bydlení a nakonec i přestala kouřit. Tvrdí, že se po určité aktivitě stále neobejde bez cigarety, tato informace ovšem nebyla pražským zdrojem ověřena.
Lewis by se blahem roztál nad pohledem z autobusové zastávky, na které srkám z kelímku. Šedé město s neustálou nadějí na rozednění - přesně tak, jak si ho vysnil, když šil první džíny. Dopravní podniky se rozhodly mi trochu ušetřit plíce, když přistavily autobus těsně před tím, než jsem našel ve svých nekonečně malých kapsách balíček sirek. Uctivá poklona, pane autobus, slibuji že si budu poklidně číst, nebudu oplzlý a nepoliju vás kafem. Až budu vystupovat, zapálím si cigaretu naopak a budu mít co dělat, abych se nepozvracel. Ale o tom později.
Nasma zase fetuje. Nedivím se jí, její matka je v blázinci, její otec je trafikant, její přítel má dredy a její inteligenční potenciál si zasluhuje zásadní rekonstrukci. Hodná holka je v ní ve všech mrchách ze všech časopisů zahrabaná tak hluboko, že už se nejspíš chudák malá udusila. Asi to není nic, co by dvoulitrovka cherry coly nespravila, ale víte co. V mejch rukou by jí nedokázala vést jinam než k podobně snadnýmu východisku. A už je celkem jedno, jestli dnešní děvče věří v boha nebo střílí pervitin.
Trvá mi to zhruba šest milisekund, než se rozhodnu mezi místním nonstopem a návratem domů. Když si sedám k baru, pozoruju všechny svoje spolužáky ze základní školy; všechny chlapce a děvčata, kterým se také ještě nepodařilo utéct z těchdle končin. Ti chlapci sedí u stolečků s ženami, které vypadají jako muži, a těm slečnám náleží muži, které vypadají jako ženy. Ještě by se tu mohl odehrávat striptýz, ale vesmír se jednou pro dnešní večer rozhodl dát mi pauzu.

Blonďatou terezu jsem neviděl od toho, co jsme spolu strávili ten večer. Z náměstí republiky jsme přes petřín došli na anděl a povídali si. Dost sýrově se mě optala, jestli věřím v lásku na první pohled a pak to nenápadně zakecala. Vzal jsem jí k sobě domů, nepodařilo se mi jí dovést k orgasmu a během týdne jsem pochopil její koncept lásky na první pohled a překřtil ho na lásku na první a poslední pohled. Telefonní číslo na ní jsem ztratil v roce 2006. Když už tu tak velkohubě plácám o děvčatech, které se mi nepodařilo dovést k orgasmu, rád bych jenom popřál daně hezkej život, upřímně doufám, že jsi šťastná s tím chlapcem, co má vlastní automobil.
Svoje poslední dnešní kafe jsem dopil už dávno. Mám ho hezky naaranžovaný na kovovym tácku s cukrem a mlíčenkou. Když z tácku trochu vytáhnu lžičku a točím s ním, dělá zvláštní zvuk, kterej slyším jenom já. Přemýšlím, jestli jsou smutnější děvčata, co se nechávají nalévat tím stokilovým chlápkem v havajské košili, nebo ten stokilový chlápek v té havajské košili, který má pocit, že tím něco získá a pro dobro svého penisu se nevěnuje té trochu starší dámě, co sedí sama v rohu a hypnotizuje si pivo. Mám zvláštní pocit, že se na mě dnešní večer ještě zřítí.

"Vypadáte, jako bych vám měla koupit panáka."
Těžko se mi přemáhá úsměv. Po spoustu let se usmívám bez sebemenšího důvodu a působí mi neuvěřitelnou námahu to ze sebe smazat. Nedaří se, ale na očích je mi to určitě vidět. Ty už dlouho používám jako výkladní skříň k prázdnotě za nima.
"Měla byste spíš utýct."
Zasměje se.
Nejlepší chyby v mym životě se přihodily tak, že někdo bral moje nejupřímnější momenty za žert.