Zlato z Plundred Hills

ZLATO Z PLUNDRED HILLS
Toho rána jsem vstával za rozbřesku. Na sklonku předešlého dne jsem objevil malou zlatou žílu, která se táhla téměř celým mým záborem. Byl div, že jsem na ni nenarazil už dřív. Ale lepší pozdě než nikdy. Žilo nás tu teď v malé zlatokopecké komunitě devět, většinou zkrachovalé existence nevalné pověsti, jako jsem byl já. Bývalo nás mnohem víc, jenže málokomu jeho zábor vynášel a ti méně šťastní se časem chtě nechtě museli spakovat. Tahle oblast už opravdu nebyla bohatá. I já jsem pomalu začínal myslet na odjezd. Vždyť už několik pěkně dlouhých měsíců jsem nevytáhl paty z hor a, upřímně řečeno, tenhle zlatokopecký celibát už mi přestával vyhovovat. A uprostřed plánů k odjezdu najednou narazím na žílu!
Umyl jsem se v horské říčce. Byla studená. Ale už jsem si za tu dobu zvykl. Tady se totiž střídala jen dvě roční období: zima a příjezd vozů se zásobami. Pustil jsem se do práce s plnou silou. Vidina žlutého kovu byla po dlouhém půstu víc než lákavá.
Dostal jsem ze skály už pár pěkných valounků, když jsem uslyšel spěšné kroky. Obrátil jsem se a s krumpáčem v ruce trochu podezřívavě sledoval postavu, která ke mně pospíchala. Byl to Greg Parker, majitel sousedního záboru. Neměl jsem proti němu celkem nic, ale že bych ho tu zrovna potřeboval...
„Vinci,“ zavolal na mě a zastavil se, aby popadl dech. „Eric je mrtvej!“ vypadlo z něj.
Překvapením jsem pustil krumpáč. Eric Haggerty, nejmladší z nás?
„Co se stalo?“
„Já nevím,“ řekl Greg, „Jenkins říkal, že ho někdo zabil. Máš prej přijít.“
Paul Jenkins byl něco jako samozvaný šerif. V ten okamžik jsem zapomněl na zlato.
„Jdu hned,“ řekl jsem rozhodně, „kde se to stalo?“
Greg mě gestem vyzval, abych ho následoval, a rozběhl se.
Dospěli jsme k malé skále, pod kterou tekla říčka. To bylo místo, kde Eric zkoušel štěstí. Teď tu byli všichni. Jenkins, Leroy Brown, černoch Carter, starý Jon Willis, všichni tři Draperové i Eric Haggerty. Posledně jmenovaný už z toho ale opravdu mnoho neměl. Ležel na studené zemi a mrtvýma očima se díval do nebe. Kolem hlavy měl kaluž krve.
Jenkins mě přivítal ustaraným pohledem.
„Jenkinsi, co se tu stalo?“ zeptal jsem se.
„Někdo zabil Erica,“ řekl Paul Jenkins. „Mlátil ho kamenem tak dlouho, až vypustil duši.“
Prohlédl jsem si mrtvého a uznal, že Jenkins má nejspíš pravdu. Stáli jsme tam a vrhali po sobě pátravé pohledy. Mezi námi je vrah, to nám bylo všem jasné. Ale kdo to je?
„Měli bysme ho pohřbít,“ řekl tiše Leroy Brown.
Jenkins přikývl. „Jo. Ale až najdem vraha.“
„Jak ho chceš najít?“ ozval se Jon Willis a opřel se o svou hůl. „Eric si zaslouží, aby byl pohřbenej hned. Ne aby čekal kdovíjak dlouho na to, jestli náhodou chytíš vraha!“
„Třeba to nebude tak dlouho trvat,“ namítl jsem. „Je nás osm. A někdo z nás to udělal.“
„Možná žes to byl ty!“ zavrčel Carter. Naše malá skupinka se rozhlučela. Panovala tu nervozita a každý obviňoval každého. Hádali jsme se a u našich nohou leželo mrtvé tělo.
„Dobrá,“ řekl Jenkins, „musíme si zachovat chladnou hlavu. Co o tom víme? Chlapci,“ obrátil se k bratrům Draperovým, „máte zábor hned vedle. Slyšeli jste něco dneska v noci?“
„Jenom vlky támhle z lesa,“ řekl Raymond, prostřední z bratrů. „Ale to je normální.“
„Hm. Cartere, co ty?“
„Já taky nic.“
„Takže to znamená, že vrah musel přijít od jihu přes skály.“
Jenkins měl pravdu. Eric byl zabit v noci, protože ještě včera seděl s Drapery v boudě. Ten, kdo to udělal, nemohl jít přes okolní zábory, protože to si majitelé v noci velmi dobře hlídají. Carter měl i psa. Přes les to také nešlo. Byl plný vlků a ve zdraví a potichu tudy projít bylo takřka nemožné. Zbývala tedy jediná možnost, samozřejmě pokud viníkem nebyl Carter nebo Draperové.
„Odneste Erica,“ řekl Jenkins. „Já se tu porozhlídnu. Vinc půjde se mnou.“
Jenkins věděl, že jsem docela slušný stopař. Přidružil jsem se tedy k němu, ale byl jsem trochu zmatený. Nikdy nebyl horkokrevný. Teď byl ale jeho klid neotřesitelný. Nejdřív jsme šli do Ericovy boudy, a když jsme se vzdálili od ostatních, musel jsem se zeptat: „Paule, víš, co děláš? Nebylo by líp, kdybysme všichni byli pohromadě?“
„Ale my jsme pohromadě,“ usmál se Jenkins. „Ani o tom nevíme. Všichni se teď pěkně hlídáme, takže ani nemám strach, že by ten lump mohl utýct. Kdyby to udělal, do minuty o tom ví celá osada.“ Musel jsem uznat, že má pravdu. Došli jsme do Ericovy chaty.
„Podívej se, jestli nenajdeš něco zajímavýho,“ vyzval mě Jenkins.
„Takže ty mě teď vlastně hlídáš, že jo?“ řekl jsem, když jsem prohlížel slamník.
„Jo, a ty mě taky. Kde měl Eric zlato, co vyhrabal z těch hor?“
„V takový plechový krabici,“ odvětil jsem, „vždycky jsem mu říkal, že je to špatná skrejš.“
„V týdle?“ zeptal se Jenkins a držel v ruce velkou pikslu, tuším že na ní byl nějaký nápis křídou.
„Jo, to je ona,“ přikývl jsem. Jenkins ji otevřel a byla prázdná.
„To jsem čekal,“ zabručel Jenkins. „Už pár dní vypadal Eric dost vesele, říkal jsem si, že asi něco našel. Byla to sprostá loupežná vražda.“
Snažil jsem se nemyslet na to, že mám v kapse od rána pár kusů zlata. Kdyby to věděli ostatní, asi by mě pověsili za něco, co jsem neudělal.
„Myslíš, že jsem to byl já?“ Ani nevím, jak mě ta otázka napadla. Prostě to ze mně vylétlo.
„To nemůžu vědět,“ odpověděl Jenkins. „Ale řek bych, že ne. Jseš sice na prachy, ale nekradeš. A kromě toho bys měl lepší příležitost včera, když Eric seděl u Draperů. Ty bys ho nemusel zabíjet.“
Opustili jsme boudu a pátrali po stopách v okolí vraždy. Nebylo to nic jednoduchého. Všude byla skála nebo promrzlá půda, kde se pořádný otisk nedá najít. Hledali jsme hodně dlouho. Vypadalo to, že Jenkins na mě spoléhá. Ve mně ovšem byl stín pochybnosti o něm. Ten stoický klid mě děsil. A pak jsem něco objevil. Bezvýznamnou maličkost, ale prozradila mi jméno. Chodil jsem kolem už pěkně dlouho, aniž bych si toho všiml. Na několika místech jsem našel rozdrcené kamínky a jednou kulatý otisk, který byl téměř nezřetelný, ale přesto patrný. Ten, kdo tu prošel, byl Jon Willis a ty stopy měla na svědomí jeho hůl. Zároveň mi ale bylo jasné, že tenhle stařík by těžko přemohl mladého muže v plné síle. Takže tu byl ještě někdo. A všechno mi říkalo, že ten někdo teď stojí za mnou. Přemýšlel jsem, co dělat. Nakonec jsem se rozhodl, že udeřím na Willise a budu doufat, že prozradí svého komplice na veřejnosti.
„Máš něco?“ zeptal se Jenkins. Zaváhal jsem.
„No, možná,“ řekl jsem a snažil se zůstat klidný. „Třeba to nic nebude, ale radši bych chtěl slyšet názor ostatních.“
„Můžeš začít se mnou.“
„Až v osadě, nechci to vykládat dvakrát.“
Neznělo to moc přesvědčivě, ale Jenkins pokrčil rameny a zamířil se mnou zpátky. Svolat zlatokopy nebylo ani třeba, všichni seděli u společného ohně. Jenkins mě vybídl, abych mluvil.
„Vím už, kdo je vrah!“ oznámil jsem a ve skupině to zašumělo. Zahlédl jsem Jenkinsův překvapený pohled. „Vím, kdo umlátil Erica kamenem, aby mu moh ukrást trochu mizernýho zlata!“ Napřáhl jsem teatrálně prst. „Jone, ty jsi vrah!“
Všechny pohledy se upřely na starce.
„Ne!“ vyjekl Willis zděšeně, „já ne!“ Několik párů rukou se po něm natáhlo. „Chtěl jsem to zlato, ale nezabil jsem ho! Já ne! To byl Parker!“
Strnul jsem. Věřil jsem, že stařík vysloví Jenkinsovo jméno.
Greg Parker se vymrštil. Využil mého zaváhání a dvěma skoky se octl u mně. Z kapsy vytáhl revolver a přes mé rameno namířil na ostatní.
„Ty zbabělče!“ křikl na Willise a vystřelil. Stařec se skácel na zem.
V tom okamžiku třeskl další výstřel zprava. Upadl jsem. Na tváři jsem ucítil cizí krev a Parkerovo tělo na mně dopadlo plnou vahou. Odstrčil jsem ho. Byl mrtvý, Paul Jenkins mu prostřelil hlavu.
Vstal jsem. Jenkins prohlédl mrtvolu. Pak se obrátil ke mně.
„Dobrá práce,“ prohodil s mírným úsměvem. „Odhalil jsi toho vraha.“
„Já myslel, žes to byl ty,“ řekl jsem. Jenkins se zadíval do dálky.
„Já vím.“


KONEC

---