A co tohle? Z jiného, než Lucinčina soudku...

Zrovna tady. Zrovna tu, mezi všemi –

 padá. Vstříc bezlítostné zemi.

A mezi ní a jím už jen jedna vazba je.

Ze země vzešel a zem ke spánku teď přikryje.

Zrovna tady... Zrovna zde teď leží

a svět kolem něj stále běží.

Běží, běží… a nikdo z lidí nezastaví, však…  

Nikdo neudělá na hrudi své znak,

kterým lítost svou by zjevil.

Každý - jakoby tu nebyl.

A lidé šlapou, dupou, kráčí kolem něj…

V jeho očích, kdyby je kdy měl, leskla by se beznaděj.

Vyhlídka, že všimne si ho něčí ruka,

Vezme jej a ukončí ta muka -

Která započala pádem smělým

skončila by tichým tlením,

Ta myšlenka, co s věčností je spjatá,

ta utěšuje vlákna zlatá.

Podzimní zem - seč nechce, tak chladne…

skrze svůj boj víc a víc chřadne.

Listí se mihotá, ve větru mává jí.

Ti, co už nemohou, střemhlavě padají.

Vše tedy mlčí - v jindy ukřičeném stromoví.

O smutném osudu… nikdo nic nepoví.

Pokorně čekají, až přijde den,

kdy noční můra změní se v sen,

kdy poprvé dotknou se prochladlých trav.

Jež namísto nevole

jen kývnou na pozdrav.

Nebojte, nic horšího to není –

takové je důstojné odcházení.

Spadané listy, žluté a zelené,

jak moje rýmy - neméně vzdálené…

Podzimní krajina bezvládně leží,

na její ňadra lehounce sněží.

A oni?

Jsou tiší, jen v klidu hnědnou…

A čekají, až tvé ruce je zvednou.