Sedí na gauči. Nikdo neočekává, že by při její ještě téměř dětské naivitě dělala něco jiného. Přesto…Hvízdnutí zipu se postaví za rozhodné Ne, teď ještě ne. Je blbá KRÁVA. Neví, co chce. Může si vzít svých pár švestek a táhnout. ON není, ale opravdu není kretén. To byla její poslední šance. Ještě přileze s prosíkem. Ale on čekat nebude. Na každé ruce může mít deset takových.

Trošku se usměje při představě kravího stáda v jeho dlaních. Trošku. Je přece jedna z nich a tak žalem bučí, protože opouští své blízké. Měla to udělat. Nic na tom není. Říkaly to holky ze školy. Roztáhnout nohy, přidržet, vlk by se nažral a ona by i přesto zůstala celá. Zůstala nebo ne, bosá na společné chodbě mezi Veverkou a Novákem už to asi nezjistí. Plosky chodidel chladí krok po kroku mozaika z kamenné drti. Může jít domů a pozorovat máti jak se válí po kanapi a hulí jednu za druhou a druhou před třetí. Může poslouchat žalozpěvy o nevěrném fotrovi a dceři, která nemá na matku čas, protože se furt někde kurví. Dneska ne, dneska na to nemá. Než by jí prolezla hořkost od bachoru k slézi, mohla by explodovat a říct něco, co se matkám neříká. Měla by jít k bábě. Zeptá se Jak to bylo s dědou? A bába jí poví příběh o velké lásce v časech, kdy bojovali naši s našima a národní strom byl dub stejně tak jako lípa. Poví jí, jak děda ukradl tank a projel v něm celou Hlučínskou pahorkatinu lemovanou kostely z neomítané cihly až před jejich dům. JENOM ABY JI VIDĚL. Půjde, jestli bude mít ještě večer chuť.

/

Svět se posral. Prý jestli se s ní „napapinkám“… Studené kafe a cereálie s příchutí ciankálie. Nevím, kde se stala systémová chyba, ale já ji rozhodně neudělal. Já s ní měl sex všeho všudy sedmkrát a nikdy ne do šedé kůry skrz ucho. Napakovala se ke mně a kňourá tu jak pelech plný mladých od kočky.

 „Tak ať máš krásný den, LásKolínko.“ Z Lásky k pleši (Kolínko). Mozek by mi z toho moh prasknout jak přezrálý meloun, co jsem ho onehdá vozil tři dny v rozpařené káře po kšeftech.  Anna Bláhová byla v pohodě. Anna, co sama sobě pře zrcadlem  říká Bella, musí z domu. Nebo LásKolínko skončí přímo v arestu. Až přijdu z fochu, musím Labutěnku hodit za hlavu a každopádně za dveře. Beru bundu, řidičák, klíče od auta a valím rozvážet dary země. Pick-up  OvoZelo na mě poslušně čeká srovnaný mezi parkovacíma lajnama sídliska. Sám. Všichni už odjeli, zatímco mě vyprovázely ručičky, nožičky a prdelinka. Prdelinka mi bude chybět. Bývá přívětivá a nikdy nekecá…

„Kruci, au!“ Polobota mě vzala přes levé rameno. Nemyslete na prdele, nebo na vás sešlu ránu s podrážkou. Bůh už dneska nemetá blesky. Lezu do auta, kdyby chtěl moje hříchy potrestat kanadama, jeden nikdy neví, co má vyšší moc za lubem. Než zařadím zpátečku, mám na kapotě další do páru a svetr. Věnuju čas záchraně lidstva a jdu to omrknout nebo seřvat. Podle toho, kdo metá. Boty beru sebou, kdyby někomu chyběly.

Z odstřelovače vidím jenom ruku a stín za záclonou, z té co ráda naboso v dálce cop, docela slušnou figuru a sem tam špinavou patu. Všechno se to pohupuje na západ, což jí schvaluju, mám to po cestě do skladu. Vracím se pro parťáka pick-upa. Doženeme ji a obklíčíme.

„Hej, boty!“ Pravou držím volant a levou nabízím jak potulný švec škrpál. Je docela pěkná, až na nudli pod nosem…

„Dík,“ pusa v klidu, oči dvě, nos jeden akorát. Hlavně, že nemele nesmysly, hezky stručně Dík. Šlápnu na plyn a v zrcátku zkontroluju, jestli jí padnou. Padnou. Měl bych si ji vzít. Až naložím, rozvezu a prodám. A až jí bude aspoň o pět víc než patnáct.

/

Sedí na gauči. Nikdo neočekává, že by v takové situaci dělala něco jiného. Přesto…Sedí na gauči a usmívá se. Poprvé po měsících hledání, tápání a otázek Co s ním? Popráší dno popelníku, svižněji než kdy dřív vstane a jde do šatny pro tašku, cvičky, tričko a legíny. Nový život začíná u studnice přání a ta je momentálně naplněná touhou tančit. Balet. Nevrátí jí chlapa ani nezlepší vztah s dospívající dcerou. Nevrátí ani nezlepší vůbec nic. Ale udělá to. Protože chce. Protože chce a na nikoho se nemusí ohlížet. Budoucí Giselle cestou za štěstím míjí Dobrý den vedle ze vchodu. Přidává Dobrý s úsměvem toho, kdo ho opravdu má. Toulavý pes s černou páskou přes oko se ji pokusí vyděsit růžovým jazykem. Oplatí mu to a on se se staženým ocasem ztratí mezí keři sídliště pana Ahepjuka. Míjí hřiště plné dětí a zdá se, že je, pro tu chvíli, šťastnější než ony. Kopne si do balónu a dá pozor na správné vyklenutí nártu. Procvičí pokynutí divákům. Elegantní mávnutí neváží víc než jahodová pěna indiánku, kterou se odmění hned po první taneční lekci. Pohozenou rukavičku k pozdravu přijme děda, co sedí na lavičce a hlídá budoucí BaníkStar. Usměje se, zvedne hůl. Než dopadne zpět na beton v území mrtvého radisty, napadne ji Měla jsem se stavit k máti. Udělá to. Dneska večer nebo zítra. Ještě přes přechod a bude v taneční škole, přidá elegantní port de bras a zvednuté koutky pro úsměv  a lesklé čelo řidiče v autě s logem ananasu.

/

„Kde prosím tě, jsi?! Už ti tu hodinu překládám bedny, ať to nemáš povadlé…“

„Skočila mi kóča pod auto, sorry.“ Boty v prodejci lítost vzbudí stěží. Polomrtvá patnáctka na kapotě snad. Chvilku remcá o újmě na kvalitě zboží v důsledku časových prodlev, ale jak vidím ty podlitiny na banánech, musel bych se opozdit minimálně o týden. Nebo byla v JAR občanská válka a valili se do hlav banánama. Pustil by chlup, ale na dohadování o ceně nemám čas ani náladu. Naložím Řecko (pomeranče), Španělsko (mandarinky), Izrael (hrozny), JAR (víme) i něco málo z domácích luhů (asi kilo jablek) a jedu si k nejbližší sámošce pro repete „Už jste tu měl být“. Lidi mají  plné řitě i špajzy, ale odběratelé jedou po všem jak před hladomorem. Ještě jsem neviděl, aby něco došlo. Polovička z toho co rozvezu se nakonec stejně válí v hnoji. A každý má akorát pindy. Furt něco. Jedeš pozdě, tohle je shnité, tohle je zelené, tohle moc drahé a tohle nějak podezřele levné. Služba lidu. Že se na to nevykašlu. Fakt extrém stát. Nic se tu nepěstuje. A když už se pěstuje, tak se neprodává. Mají žrát české jabka, těch je dost. A ženské jsou tu buď na kost nebo na knap…asi z banánů. Přesně jak  tahle. Valí se po přechodu jak kapustňák, tak dvacka přes míru. Aspoň se sebou něco dělá, z tašky jí leze teniska. Otáčí se. Natřásá. Rukou rejdí v  řídké kudrlině na temeni. I hýbe se jak panda. Nemá šanci to dolézt na zelenou…. Musím se smát. Ty vado, vrací mi to. Zuby jak nutrie.… Jestli to stihne, doživotně seru na kšeft. Jestli ne, pokračuju k Ahepjukovi do hladového okna s omluvou za časové ztráty a pikslou pomerančů.

/

Sedí na gauči. Nikdo neočekává, že by v jejím věku dělala něco jiného. Přesto…Sedí na gauči a nožíkem pečlivě preparuje odvrácenou stranu pomerančové slupky. Každý zářez o sobě dává znát mezi lopatkama. Ví, že to není srdce. Stigmata života za Singrovkou se zjevují v nitru kulatých zad.

Oranžová na radiátor, bílá do misky, pravá podstata pomeranče do plastové krabičky. Kůra do sběru, podšívka pro ni, krabička pro děti. Kdyby přišly. Kdyby ne, krabičku dá do lednice. Určitě přijdou zítra. Citrusová silice se mísí s levandulí pro potěchu šatních motýlků i tabákem zalezlým do pórů záclon a silonových závěsů. Každý den to samé. Důchod pečlivě rozdělený do starých hrnečků v ještě starší kredenci stačí každé ráno na nákup něčeho malého k jídlu a pár kousků ovoce. Odpoledne vysedává v biografu Okno do ulice, dokud jí soumrak neoznámí, že je čas pustit zprávy a začít loupat. Večeří hořkou škáru pomeranče a čeká na hosty, které by uctila vitamínem. Rituál dlouhých večerů svrhne za pár měsíců z piedestalu až žňové jablko. Teď je ale sezóna pomeranče a tak se hrbí před drobným plodem a myšlenky ji pobíhají od Zdrávas Maria ke zvonku, který i dneska zarputile mlčí. Před spaním růženec místo sprchy. Je jí zima, chce do peřin. Prochladla při kontrolních pochůzkách. Ke zvonku – zvoní, ke dveřím – zamkla, ke kotli – vypnula. Zítra se určitě někdo staví.

/

Máti byla vědma. Ne jak Sibyla, spíš Kohoutova Svatá Klára. Prostě věděla, co se stane a hned se to stalo. Já po ní zdědil domek na konci světa mezi Rohovem a Sudicema. O intuici žádná. Ale na znamení věřím, to jo. Zelený panáček na semaforu blikal  asi deset  minut, pak se na to vybod a s ním i celý zbytek kabaretu. Dneska nemakáme,  počkejte si, až přijede dopravka. Baba by to stihla projít stokrát…Končím s kšeftem.

Cestou domů to beru přes ZOO. Na parkovišti naposledy vyberu bráchovi útroby. Pár vitamínových kousků nechám na doma. Udělám Labutěnce bowle na cestu. Zbylých pět přepravek postupně vynáším k vrátnici a baba mi slibuje, že něco můžu zkrmit  vlastní rukou. Chvilku se dohadujem, jestli hroch nebo opice. Telefonuje s oběma pavilónama, ale všude už svačili. Poprvé potrestané zpoždění. Takže papoušci. Musí hlídat, kolik toho beru, abych jim je nepřefutroval, nabízí mi proutěný košík od vstupenek. Půjdu krmit stylově. Z ovoce vybírám hlavně na barvu, baba pomáhá s výběrem na skvělou stolici. Nemám to daleko. Ary dělají v ZOO uvaděče. Hnízdí si v pevném páru ve voliérách hned za vrátnicí. Nevím o nich ani zbla, monogamní vztah popisujou u mapky s výskytem druhu.V ZOO to musí být paráda…

 „Ty tu děláš?“ Ara by se ptala portugalsky. Zvednu hlavu. Pusa v klidu, oči dvě, nos jeden akorát a tuším špinavé nohy. Nabízím ošatku. Vybírá jablko. Znamení. Musím si ji vzít. Až nakrmím. A až jí bude aspoň o pět víc než patnáct.

/

Sedí na gauči. Nikdo neočekává, že by dělala něco jiného, je přece na návštěvě. Přesto…Usedavě pláče. Je jí padesát, nemá muže, nerozumí si s dcerou a nebude hrát Giselle. Soukromé hodiny do dvaceti let. A teď matka.

Bylo odemčeno. Vstoupila do důvěrně známého prostoru. Všechno jako obyčejně. Pachy, přítmí i vlhkost nevětrané chodby, hromada žloutnoucích novin vedle schodiště do sklepa, v pokoji vlněný svetr přehozený přes prázdnou židli u okna.  

Mami?!  Věděla, že tam není. Poznáte to…Prošla pokojem i  ložnicí, nakoukla do koupelny.

Mami?!  Svíral se jí žaludek. Ne strachem. Musely se těsně minout, topení sálalo a v hrnku na okenním parapetu chladnul čaj s mlékem. Rozhlížela se po prázdném bytě a někde pod žaludkem se jí rozvaloval pocit studu. Všechno pokrývala špína. Mastný film absolutního nezájmu. Umyvadlo, sporák i nádobí. Ve dřezu zatuchlé hadry. Na plotně hrnec se zbytky jídla. Nikdy si nezvykla na život v bytě. Neuměla jí vysvětlit, že tady se zbylé jídlo prostě musí vyhodit. Není tu vepřík ani slepice, které by si daly zbytky od snídaně. Ani hliněný dvůr a přesto, kdyby ji chtěla stopovat, stačilo sledovat bláto na podlaze. Nechtěla to vidět. Nechtěla se dívat. Chtěla ji pozdravit a slyšet, že všechno bude dobré. Koupila k tomu i indiánky s našlehanou jahodovou pěnou. I indiánky vypadaly sklesle. Bílkový sníh tál pod tíhou balícího papíru. Otevřela ledničku a teprve pak se rozplakala.

Nebylo tam nic. Nepočítá-li snad deset plastových krabiček s ovocem v různém stupni rozkladu.

Musí zajistit pečovatelku. Nebo nějaký ústav. Jednu po druhé vytáhla z lednice a odnesla do pokoje na konferenční stolek před gaučem. Armáda mrtvých krabiček. Předmět doličný. Musíme si promluvit.

Nečekala dlouho.

Děvčátka jsou tady?Hani! Vybereš z toho něco?! Představ si, už po druhé jsem byla v krámě a čerstvé nemají…Prý nepřivezli…